Minimalistkou z donucení: Jak mi třídění šatníku i bytu přineslo klid a úlevu

Dříve jsem hromadila věci a nechtěla jsem nic vyhodit. Přání zlepšit můj vztah a přinést duši klid mě dovedlo k myšlence minimalismu. Když jsem začala třídit věci a nechávala si jen to, co používám nebo mi dělá radost, pocítila jsem úlevu. A začala ve mně růst chuť s tříděním pokračovat dál a nikdy nepřestat.

Jsem kreativec, mám hlavu plnou nápadů a ráda pořád něco tvořím. Snadno se rozptýlím a nadšeně jdu zkoušet něco nového. Po celý život kupuju vybavení na nové výtvarné techniky, a velkou část života jsem navíc přemýšlela jako křeček. Tahle věc je ve slušném stavu, co kdyby se ještě hodila? Šup s ní do skříně.

Výsledkem bylo, že jsem žila obklopená převážně věcmi, které jsem neměla ráda ani nepoužívala. V té době jsem nepřikládala velkou váhu stavu svého bydlení. Ani jsem si neuvědomovala, že prostředí, které mě obklopuje, má podstatný vliv na moji náladu, vnitřní klid, soustředění a pozornost.

Křečkování klid nepřináší

Pak jsem se seznámila se svým partnerem, který se vlivem životních okolností mnohokrát stěhoval a naučil se žít s málem. Při každém stěhování udělal revizi svých věcí, probral ty poškozené a nepoužívané, a podstatnou část vyhodil. V životě se obklopoval hlavně věcmi, které používá nebo které mu dělají radost.

Mé křečkování věcí mu vadilo a nebylo se čemu divit. Pro člověka, kterému se všechny věci kromě kola vejdou do jedné skříně, je život s hromadami předmětů nacpanými všude, kam oko dohlédne, stresující. Přebytek věcí se stával předmětem našich neshod. I kvůli našemu vztahu jsem proto začala nad hromaděním věcí více přemýšlet a pomalu jsem začala měnit názor.

Čím déle jsme spolu byli, tím víc jsem přicházela na chuť jeho způsobu nakládání s věcmi, lehkostí a volností, se kterou k nim přistupoval. Můj muž na naprosté většině svých věcí nelpěl a netrpěl výčitkami, že se jich zbavuje, jakmile mu přestanou dobře sloužit. Měla jsem pocit, že žije s větším nadhledem a snadno se přizpůsobuje, když se životní okolnosti změní, a chtěla jsem to taky.

Pak jsem narazila na dokument Minimalisti: Méně je teď a tady, o kterém jsem psala v tomto článku, a začala jsem sledovat na Instagramu zajímavý profil The ordinary minimalist minimalistky Zuzky. Spolu s hezkou myšlenkou úklidové specialistky Marie Kondo, že si máme nechávat jen věci, které nám dobře slouží nebo přinášejí radost (nejlépe obojí), se mi začalo postupně měnit myšlení.

Očistná pandemie

Velkým impulzem ke změně pro mě byla pandemie covidu, kdy jsme zůstali zavření doma 24/7 s výjimkou krátkých procházek, a obecně práce na home office. Začala jsem si více všímat, v jakém prostředím žiju, jakými věcmi se obklopuju a jak se kvůli tomu cítím. A postupně se pouštět do akce.

Jako první jsem se pustila do třídění šatníku. Vytřídila jsem ohromné množství věcí, které byly v dobrém stavu, ale já jsem je neměla ráda. Překvapilo mě, kolik to bylo celkem tašek.

Rozloučila jsem se s oblečením ještě ze střední školy, které jsem tenkrát nosila s oblibou, ale mentálně jsem ho odrostla. Od té doby se mi příliš nezměnila postava a tomu kousku nic nebylo, a mně bylo dříve líto ho vyhodit. Nebo huňatý svetr, který se mi sice hrozně nelíbil, ale v době, kdy jsem ho kupovala, byla tuhá zima, já nějaký potřebovala a jiný jsem nesehnala.

Při každém oblékání jsem se těmto věcem vyhýbala, a doufala, že už mám suchý oblíbený kousek na sušáku, abych si mohla vzít ten.

Jakmile jsem svůj šatník poprvé vytřídila, pocítila jsem ohromnou úlevu. Když nebyl přecpaný věcmi, tak bylo mnohem snazší najít konkrétní tričko. A když jsem najednou měla oblečení málo a šikovně jsem si uspořádala skříně, na každý kousek bylo dobře vidět a já věděla, že ho vůbec mám.

O každou věc je třeba pečovat

Uvědomila jsem si, že každý věc, kterou doma mám, zabírá místo a bere mi zdroje – je třeba o ni pečovat. Platit za čisticí prostředky, stírat z ní prach, zajistit opravu, když se poškodí, hledat to správné místo. A zároveň každá věc v mém okolí zabírá minimálně podvědomě prostor v mé hlavě. Když očima zavadím o tisíc věcí nacpaných na poličce, kdykoliv hledám nůžky, klopýtám přes nepoužívané nářadí a tašky s tříděným odpadem, než najdu květináč, mozek ty podněty zpracovává. A bere mi to energii.

A já už to tak nechci. Nechci plýtvat zdroji na věci, které mi dobře neslouží, ani mi nedělají radost. Chci mít věcí spíš míň než víc a ušetřené zdroje využít na kreativní tvoření.

A tak jsem se vrhla do třídění celého bytu. Postupovala jsem po malých krůčkách, každou věc jsem brala do ruky s myšlenkou minimalismu a doporučením Marie Kondo. Po dlouhých měsících jsem aspoň jednou prošla celý byt.

Cítila jsem ohromnou úlevu, pocit lehkosti a volnosti ve vlastním domově. A radost z toho, že věci, které ráda používám, jsou nyní dobře dostupné a přesně vím, kde je mám. Kdykoliv chci vyndat své oblíbené potřeby pro zahradničení, dostanu se k nim snadno a nemusím předtím dvacet minut vyskladňovat hromadu harampádí před nimi. Z vyprávění vím, že není samozřejmost ani to druhé. Pro hodně lidí je výzva najít doma třeba hypoteční smlouvu nebo dokumenty ke staré práci.

Běh na celý život

Vím, že tenhle úklid není napořád a cesta k minimalismu a spokojenému bydlení je dlouhá a nikdy nekončí. Protože naše podmínky a potřeby se časem mění, některé věci se opotřebují, odejdou a je potřeba koupit nové, přivítáme nového člena rodiny anebo začneme dělat nový koníček, ke kterému patří nové příslušenství. A když jsme unavení nebo máme starosti, přestaneme věci důsledně vracet na jejich místa nebo můžeme méně uklízet. Úklid a třídění je potřeba dělat průběžně a opakovat ho vždycky, když máme čas, sílu anebo když cítíme, že to nutně potřebujeme.

Po covidu jsem si otevřela papírnictví a s ním doma přibyla obří tiskárna, řezačka, obalové materiály, bedny se zbožím, papíry, složky a fixy, kam se podíváš. Mezi tím se rozbily některé kusy nábytku a zařízení, která je třeba opravit. Nakoupila jsem na ně materiál, ale ještě jsem opravy neudělala, a materiál se kupí. Cítím, že je potřeba udělat třídění znovu a je trochu frustrující vidět, že místa v bytě, která už byla útulná, je třeba dodělat nebo znovu předělat, a všechny věci znovu vytřídit. Je to běh na celý život.

Už teď ale vím, že ho běžet chci, protože se mi změnilo myšlení. Když vidím v kuchyni v cizí domácnosti šuplík plný dvaceti obraceček, u kterých hádám, že je nikdo v životě nevyužije, protože máme každý jen dvě ruce, vyvolává to ve mně tíseň. A vím, že to už není moje cesta.

Jak to máte vy? Je pro vás útulnější prostor s málo věcmi? Nebo se naopak cítíte příjemněji v prostoru, který je naplněný předměty a všude vás obklopují? A jaký máte vztah ke třídění věcí? Napište do komentáře.

Foto: Adobe Stock