Na sociálních sítích v mé bublině se strhla vlna svěřování, jak se kdo cítí špatně a co mu v dnešní covid-době chybí. Psychologové vyzývají, ať nepotlačujeme své negativní emoce. A neříkáme, že to bude dobré. Já to vidím trochu jinak.
Až když o něco nebo o někoho přijdeme, tak si zpravidla plně uvědomíme, jakou pro nás měli hodnotu. To jsem si opět uvědomila, když jsem přišla o svoji chlupatou parťačku.
Nebudeme si nic nalhávat. Prožíváme náročné období a to horší máme ještě před sebou. Některé z nás bude stát koronavirus zmařené dovolené, jiní ztratí výdělky, práci, firmu, vztah. A někdo bohužel zdraví nebo život. Chtěla bych ale, abychom nezapomínali na jednu důležitou věc.
Pojďme si vysvětlit, proč není braní antidepresiv tak zlé, jak se říká. A vyvrátit několik rozšířených mýtů.
Loono. Kdo nezná název této organizace, možná zaznamenal její zdravotní osvětové kampaně #prsakoule a Žiješ srdcem. Stojí za ní Kateřina Vacková, akční žena, která si ve 22 letech prošla rakovinou vaječníků, a v důsledku toho se rozhodla, že Čechy naučí, jak si hlídat své zdraví. V rozhovoru pro Antilopu prozradila, jak jí nemoc (ne)změnila přístup k životu i to, jak se brání vyhoření. „Bát se, že se vám to za deset let vrátí a všechno chtít do té doby stihnout, to by si člověk život ani neužil,“ říká Kateřina.
Milujete svého partnera a vaše láska je oboustranná, přesto ve vašem vztahu „něco drhne?” Na vině může být rozdílný způsob vyjadřování lásky, na který slyší vaše srdce. Manželský poradce Gary Chapman ve své knize popsal 5 jazyků, kterými nejčastěji vyjadřujeme lásku druhému.
„Svět je mizerné místo k životu, štěstí mě míjí obloukem a všechno je na houby.“ Pokud se vám chce křičet něco podobného, vezměte si do rukou novou knihu Atlas štěstí a zjistíte, že jste se svým „bolístkováním“ spíše trapní. Na štěstí se totiž nečeká a najít si ho musíte sami, ať už žijete v bohatém Německu, válkou zdevastované Sýrii nebo chudém Bhútánu. Univerzální návod vám ale nikdo nedá.
Nebudeme si nic nalhávat, pod pojmem láska si většina z nás představí tu partnerskou, případně mateřskou. Já chci ale mluvit o lásce k sobě samé. A o způsobech, jak ji pěstovat, když jsme si ji z dětství nepřinesli.
Žijeme a myslíme si, že víme, co a proč děláme. Ve skutečnosti je to většinou naopak. Za vším, co se nám dostane do vědomí, stojí nepředstavitelně mnoho neviditelných procesů, které naše rozhodnutí ovlivňují. Naštěstí ale můžeme trénovat, jak toho „řídit“ více.
Je krásné. Fascinující. A většině z nás přitom pořád není dost dobré... Proto bych dnes chtěla mluvit o lásce k vlastnímu tělu. A nechat mu krátký vzkaz.