Moje cesta k minimalismu: Úklid šatníku a bytu

Začalo to reality show, kde drobounká Marie Kondo chodila k lidem domů a měnila jim životy. Její styl úklidu je založený na vytřízení věcí, které nám nedělají radost. Zákonitě tím hodně věcí opustí naše životy.

Přes Marii Kondo jsem objevila dokument Minimalisti: Méně je teď a tady, který vypráví o dvou dlouholetých přátelích Joshuovi Fields Millburnovi a Ryanu Nicodemusi, kteří udělali z minimalismu celosvětové hnutí. A o tom, jak jejich pohled na svět zlepšuje život milionům lidí na celém světě.

Podle myšlenky minimalismu by všechny předměty, které vlastníme, měly buď dobře sloužit svojí funkci, nebo by nám měly přinášet radost. Tím, že se už dále nebudeme obklopovat věcmi, které ani jedno nesplňují, pocítíme svobodu, kterou jsme sami sobě dlouho kradli. Pocítíme uvolnění a najednou začneme více přemýšlet, do čeho investujeme svůj čas, peníze a energii. A možná zjistíme, že nechceme tvrdě pracovat, abychom měli nablýskané věci. Možná jen chceme pracovat méně, více času trávit s rodinou a přáteli, věnovat se svým koníčkům, seznamování se s novými lidmi nebo sbírání zajímavých zážitků.

Jde o to, abychom začali žít svoje životy vědomě, podle sebe, a mohli tak být spokojení a více šťastní. A zbavit se zbytečných věcí ve svém životě může být první krok, který nastartuje v našem myšlení a srdci změnu, o které jsme dříve ani nesnily.

Protože se obklopujeme špatnými věcmi, umíráme hlady po tom, na čem nám skutečně záleží.

Jak na to?

Otcové hnutí minimalismu mají rozdílné povahy, a tak každý zvolil jinou cestu k minimalismu. Joshua na to šel pomalu. Nejdříve si prošel náročným úklidem pozůstalosti po své mamince a pak se pustil do úklidu u sebe doma. Každý den vyhodil alespoň jednu věc po dobu 30 dnů. Vytvořil si z toho návyk, zbavoval se čím dál tím víc věcí, které mu nepřinášely do životě nějaký smysl, a takto pokračoval, dokud mu nezbylo jen minimum z původního majetku.

Po nějaké době se cítil spokojeně a navenek to i vyzařoval. Jeho kamarád Ryan se ptal, čím to je, a Joshua mu vysvětlil, že si zjednodušil život. Tato změna skrze minimalismus ho zaujala a rozhodl se do třízení věcí pustit také.

Minimalismus je vědomé využití dostupných zdrojů.

Ryan chtěl vidět rychle výsledky a šel na to razantně. Spolu s Joshuou naskládali všechny jeho věci do krabic, pečlivě je popsali a zalepili, jako kdyby se stěhoval. Věci ale nikam neodvezli, jen je všechny nakupili do jeho obýváku. Během následujících 21 dní měl z krabic vyndávat jen věci, které opravdu potřebuje. Začal kartáčkem na zuby, povlečením, oblečením do práce, důležitým nábytkem. Když skončil, v krabicích 80 procent věcí zůstalo. Vzal je a daroval, a tím jim dal nový život.

Oba říkají, že jim třízení věcí nastartovalo v životě pozitivní změnu a přineslo více času, vášně, smyslu v životě, lepších vztahů, růstu, volnosti a spokojenosti.

Začínám třídit

Já jsem se rozhodla pro kombinaci pomalého a rychlého uklízení podle svých možností. Začala jsem svým šatníkem. Nechala jsem v něm pouze oblečení a boty, které mi dělají radost, anebo nejsou úplně podle mých představ, ale slouží mi v tuhle chvíli dobře. Uklízela jsem nárazově, v několika vlnách. Výsledkem bylo přibližně deset tašek s nositelným oblečením, které putuje na dobročinné účely, a zbytek poškozeného obnošeného oblečení, které půjde na hadry a recyklaci.

Díky úklidu šatníku jsem zjistila, že už jsem jinde a potřebuji většinu svého oblečení nechat v minulosti. Vázalo se k tomu, kým jsem byla před pěti a někdy i deseti lety. Vše jsem stále měla i proto, že se moje postava za tu dobu moc nezměnila. Letělo z domu oblečení, které mi úplně nesedělo, neslušela mi barva, a zimní kousky, které moc nehřály. Taky jsem vyřadila nesourodé kousky, které se k ničemu jinému nehodily. Doplnila jsem si vytřízené kousky novými, jednoduchými na údržbu a z příjemného materiálu, ve kterých se cítím jako v druhé kůži. A které se dobře kombinují s dalšími kousky.

Ranní oblékání se pro mě stává čím dál tím radostnější, jednodušší a rychlejší činností. Protože když se k sobě většina kousků hodí, vybrat si outfit na den je záležitostí dvou minut.

Mým cílem je mít tolik oblečení, aby se nic nestalo, když jeden týden nestihnu vyprat, a nemusela se modlit, aby narychlo vyprané ponožky do rána uschly. Ale zároveň tak málo, abych je všechny měla na očích a stihla je všechny unosit. Abych měla oblečení a boty do každého počasí a nálady, ale zároveň tak málo, jak jen to jde. Aby mi každý kousek dobře a pokud možno dlouho sloužil.

A s podobným přístupem jsem postupně vyrazila na zbytek bytu.

Co když už to doma mám?

Při uklízení mě napadla ještě další důležitá věc. Spoustu věcí doma mám opravdu ráda. Na to, aby mi dobře sloužily, jim ale něco chybí – trocha mojí péče.

Oblíbená bavlněná sukně už vybledla, a proto ji nenosím. Pokud ji znovu oživím barvou, budu ji v létě nosit v jednom kuse. Stolní lampička má povolené kontakty a proto nesvítí. Pokud je utáhnu, bude zase svítit. V komoře jsem našla parádní poličky, které mi můj tatínek natřel a seřízl na kratší délku. Vysnila jsem si je do svého pracovního koutku, vejdou se tak akorát vedle nástěnky. Stačí je jenom pověsit. Stydím se, když přemýšlím nad tím, jak dlouho už tam leží.

Tenhle pohled mimo jiné trochu zastavil moji honbu za novými skvělými kousky do mého bytu a šatníku. Než příště půjdu koupit něco nového, promyslím si, jestli ten předmět jen nestojí v koutě a nečeká na kousek mojí péče. Možná už ho doma dávno mám.

Nikdy nenajdeme naprosto dokonalý stoleček do svého obývacího pokoje. Ale možná že ten pravý už dávno máme, jenom mu stačí lehké setkání se zlatým sprejem na kov. Nebo polepit dlaždicemi. Nebo ho jen vysvobodit z půdy, sundat z něj nánosy bince a otřít prach.

Jedno jsem pochopila brzy. Méně a vědomě mít a více žít, je cesta postavená na důslednosti a práci. Pokud se nevzdáme a budeme na své vizi poctivě pracovat, a to svým tempem, ať už je to jakékoliv, musíme nutně zlepšit svůj život. Stačí jen na tom pracovat a vytrvat.

Slov už teď bylo dost. Jdete do toho se mnou?

Foto: Adobe Stock