Strach nám požírá život a staví vězení, když mu to dovolíme

Strach je důležitá emoce a v minulosti nám sloužil k přežití. V dnešní době ho ale zpravidla proto, abychom se dožili dalšího dne, nepotřebujeme. Přesto naše životy může ovládat víc, než je pro nás dobré.

Žijeme v době, kdy jsme naváděni ke strachu a je snadné se bát, i když konkrétně v naší zemi jde málokomu zrovna teď o život. Strach nás silně ovlivňoval v době pandemie i od začátku ruské agrese na Ukrajině, a také pokračoval s vysokou inflací a finančními problémy.

Strach je šikovným nástrojem k manipulaci, a proto ho hojně používají politici, když slibují, že pokud hodíme hlas jim, tak nás před všemi hrozbami ochrání. Také prodejci jako marketingový nástroj, budí v nás pocit, že když si nekoupíme tenhle produkt, navíc hned a v akci, tak o hodně přijdeme a společnost nás zavrhne. A v neposlední řadě média k upoutání pozornosti. Protože obsah zadarmo není zadarmo, platíme za něj svou pozorností. A tu je velmi snadné přitáhnout strachem.

Biohackeři a podcasteři Brain We Are na svém účtu na Threads uvádějí: „Tohle je toxická negativita médií: Zprávy o rasismu a sexismu stouply od roku 2012 o 400 %. Rasismus ale za tu dobu o 400 % nestoupl, naopak klesal. Stejně tak stoupají o desítky % negativně zabarvené titulky. Je tady velká propast mezi tím, co se děje v reálném světě a tím, co svět médií prezentuje.“

Vnímám strach ve společnosti, a je důležitou emocí i v mém okolí. Uvědomuju si, že může být dobrý sluha, pokud nás varuje před riskantním rozhodnutím, které nás uvrhne do finančních problémů, nebo nám našeptává, ať z toho útesu do vody neskáčeme, protože nás možná pod hladinou čekají kameny.

Jinak ale vnímám, že je dobré mu pořádně nenaslouchat. Jen si rychle poslechnout, co říká, vyhodnotit rizika a relevanci, a jít dál strachu navzdory. Protože příliš strachu nám začne požírat život zevnitř, okrádat nás o možnosti a příležitosti a narušovat vztahy.

Jak řekl Zig Ziglar: „Mysl je jako padák. Funguje jen, když je otevřená.“ Strach tenhle padák spolehlivě zavírá.

Když je strachu moc

Pokud strachu pokaždé vyhovíme, začne růst a uzavírat kolem nás vězení. Takový příběh podle skutečné události si můžeme přečíst v knize Holky to někdy nemaj lehký. Žena se v knize svěřila, že se potýkala s různými strachy, které přerostly v úzkosti a paniky a ukrajovaly jí ze svobodného života tak dlouho, až ji nakonec uvěznily doma. Postavila se jim a s pomocí psychiatričky se dokázala postupně vrátit do aktivního života, a změnit to, co ji do tak těžkého stavu dostalo.

Jakmile strach začneme krmit a dívat se na svět jeho očima, budeme vidět hrozby všude, i v situacích, které jsme my sami považovali ještě nedávno za banality, které by nás ani nenapadlo řešit nebo se jich obávat.

Co když v tom větru uletí nějaký kus ze střechy a zraní mého blízkého člověka? Na tu procházku bys neměl jít, zůstaň doma!

Co když se nikomu na světě nebude líbit, co dělám, a všichni zákazníci mě budou nesnášet?

Co když si zajde do hospody na našem sídlišti na jedno pivo a stane se tam něco strašného?

Jaká je pravděpodobnost, že se tyhle scénáře vyplní? Nejspíš minimální. Přesto to jsou věty skutečných lidí a podobné nápady se občas honí v hlavě nejspíš každému z nás.

Myslím si, že představivost strachu nezná mezí a jakkoliv šílený katastrofický scénář se v naší hlavě přetvoří na uvěřitelný, pokud si ho budeme opakovat dostatečně dlouho a budeme mu věnovat pozornost.

A pak třeba přestaneme chodit na místa, která máme rádi, nebo sportovat a hýbat se, „aby se nám něco nestalo“, přestaneme se učit a zkoušet nové věci nebo projekty, protože „co když to nevyjde nebo nám to nepůjde, přijdeme o peníze nebo se zesměšníme“, přestaneme řešit problémy s našimi blízkými a pracovat na našich vztazích, protože „co když to nepochopí, odmítne mě nebo opustí“?

Žijme vnitřní život

Ve své výborné knize Válka umění spisovatel Steven Pressfield říká: „Většina z nás má dva životy. Ten, který žijeme, a potom nežitý vnitřní život. Není to škoda?“

Ten vnitřní převedený do reality si představuju jako život, kde cestujeme na místa, která jsme si vysnili, pouštíme se do nových koníčku a vzdělání, které nás dost baví, žijeme v uspořádaných domovech, kde je nám dobře, zkoušíme podnikat nebo pracovat v oboru, který nás láká, máme skvělé vztahy, kde se cítíme milovaní a v bezpečí, pečujeme o svoje zdraví, abychom tenhle pěkný život mohli žít ještě pár desítek let. Všechno tohle ale stojí odvahu a na cestě za těmihle cíli je třeba postavit se strachu, zas a znovu, kdykoliv se k nám zase vrátí.

Co může být větší motivace na porážení strachu, než touha žít náš vnitřní život, oživit přání a z hlavy je překlopit do reality?

A mimochodem, je dobré nezapomínat, že paradoxně nás často v životě nejvíc děsí ty věci, na kterých nám nejvíce záleží.

Potýkáte se s přehnaným strachem? Napište do komentáře pod článkem.

Zdroje: Strach ze života, Na dno a zase zpět: Holky to někdy nemaj lehký, Válka umění: Jak vyhrát své osobní bitvy a dokopat se k tvoření