Splnit minimum a odsedět si pracovní dobu: Sílí tichý vzdor lidí v zaměstnání

Nespokojenost v práci se dá určitou dobu utlumovat, pokud pobíráte slušný plat nebo nacházíte smysl v ostatních částech svého života. Jenže když vše dobré zastíní pandemie, nejistota kvůli válce a rozkolísané ekonomice nebo obavy z klimatických změn, vzniká podhoubí, z něhož vyrůstá neúnosná frustrace. Hlavně u mladých lidí, kteří začínají objevovat fenomén tiché rezignace v práci.

Sociální sítě jsou unikátní v tom, že dokážou strhávat davy nečekanými podněty a myšlenkami, které potom rezonují napříč světem a mohou měnit i některé zavedené pořádky. Ať už šlo o arabské jaro, kdy sociální sítě ovlivňovaly politické změny v Egyptě a dalších zemích, nebo fenomén #MeToo, který upozornil na problém sexuálního obtěžování.

Zásadní je, že když to na sítích začne hučet a bzučet, obvykle to upoutá pozornost zavedených velkých médií. Ta nenápadnému švitoření dodají punc vážnosti a udělají z něj téma hodné pozornosti a diskuse. Což ve výsledku začne strhávat další pozornost.

Něco podobného se momentálně děje kolem vnímání práce a její smysluplnosti. Zvláště mladí lidé z řad generace Z (narození v polovině 90. let a později) a mileniálů začínají na TikToku a dalších sítích propadat novému fenoménu, který je v angličtině nazýván „quiet quitting“, což by se dalo volně přeložit jako tichá rezignace nebo tiché odcházení. Zatím pochopitelně nelze říct, jestli jde o pouhou módní kratochvíli, která brzy utichne, nebo začátek nového životního přístupu. Podstatné je, že tohoto švitoření si začínají všímat britská a další anglicky píšící média, která obvykle nastolují globální témata.

Starosti a frustrace

Například renomovaný list The Guardian napsal, že chybějící smysl u moderních zaměstnání, v kombinaci s pandemií a dalšími starostmi současného světa, nutí stále více mladých lidí přemýšlet o tom, jak důležitá je pro ně jejich vlastní práce a jak s případnou frustrací nakládat.

A nacházejí jedno prosté řešení: v práci dělají naprosté minimum toho, co se po nich vyžaduje, šetří s angažovaností nebo přehnanou aktivitou a hned po konci pracovní doby mizí domů nebo za přáteli. Zkrátka „odkroutit si své“ a zmizet, nebrat po práci telefony a nezapínat firemní e-mail. Jde o přístup, který tuzemské starší generace znají z doby socialismu, kdy se po pracovní době mizelo na chalupy a starosti se nechávaly daleko, ale který s otevřením svobodného světa u mnoha mladých lidí vymizel. Trendem posledních let, zvláště u duševních (nefyzických a nevýrobních) zaměstnání se naopak staly přesčasy, stres a nánosy pracovních povinností, které se často musejí brát domů i na víkendy.

Jenže pandemie mnoha lidem zpřeházela životní priority. Ti, kteří se netrápí svou vlastní smrtelností a časem protékajícím mezi prsty, mívají obavy z budoucnosti kvůli válce nebo ekonomické nestabilitě. Další si kladou otázky, jestli budou mít na zaplacení bydlení a budou moci cestovat a poslední roky nejednoho děsí i to, jak se zcela bezprostředně ukazují děsivé dopady měnícího se klimatu. Když vás zkrátka netěší svět kolem, je rozumné vkládat úsilí do často ubíjející a neuspokojivé práce, která postrádá hlubší smysl? Sotva.

„Od pandemie byl vztah lidí k práci mnoha způsoby studován a literatura obvykle napříč profesemi tvrdí, že způsob, jakým lidé přistupují ke své práci, se změnil,“ řekla pro deník The Guardian Maria Kordowicz, profesorka z University of Nottingham, která se věnuje problematice pracovního chování a vzdělávání.

A dodala, že trend „tiché rezignace“ má často kořeny právě v dlouhodobé nespokojenosti s podobou práce. „Hledání smyslu se stalo mnohem viditelnější. Během pandemie jsme měli pocit naší vlastní smrtelnosti, bylo to něco docela existenciálního, a lidé přemýšleli: Co by pro mě měla práce znamenat? Jak mohu dělat to, co je více v souladu s mými hodnotami?“ uvedla Maria Kordowicz s tím, že tyto pocity se potom zhmotňují v jakési potřebě se od práce „odpojit“.

Práce jako rukojmí

Jako by si lidé všechny své smutky vybíjeli na práci, která je nebaví a neuspokojuje. Z pozice otroků vlastní práce se sami stávají otrokáři, kteří svou sílu demonstrují tím, že na podřadnou práci „kašlou“. Ale dělají to chytře, aby si toho nikdo nevšiml a nemohl je za to postihnout. A současně si zřejmě v tajnosti připravují svůj plán B.

Jak ukazuje nový a často citovaný průzkum Gen Z & Millennial Survey, který každý rok vydává globální konzultační společnost Deloitte, až 4 z 10 mladých z generace Z a čtvrtina mileniálů plánuje do dvou let opustit svou stávající práci. A celá třetina z těchto lidí to dokonce hodlá risknout i v případě, že zrovna nebudou mít jistotu jiné pracovní příležitosti. „To signalizuje velkou míru nespokojenosti,“ konstatuje průzkum s tím, že podniky a firmy by si to měly uvědomit a přijít se změnami práce, aby si udržely talenty. Nebo alespoň přitáhly nové.

„Generace Z pravidelně propadá stresu a úzkostem. Téměř polovina uvádí, že se cítí být ve stresu pořád nebo většinu času. Úroveň stresu u mileniálů je také vysoká, i když oproti loňskému roku mírně poklesla,“ uvádí v průzkumu Deloitte. A doplňuje hlavní aspekty, které jsou pro mladé lidi důležité: work-life balance, důraz na zdraví, částečná práce na dálku a ekologická udržitelnost, která bere ohled na životní prostředí. Poslední bod je přitom zpravidla největší prioritou.

V tuto chvíli je samozřejmě složité odhadovat, zda bude pracovní frustrace mladých lidí gradovat, nebo se všichni pokorně vrátí „ke strojům“. Tichá rezignace, jak o ní píše The Guardian, je však něco, co se v následujících letech může začít výrazně projevovat, protože generace Z a mileniálové budou tvořit páteř ekonomiky. A pokud z nich významná část, ať vědomě, či nepřiznaně, bude svou práci vykonávat „na půl plynu“, doplatí na to celá společnost. Včetně mnoha sebevědomých padesátníků a šedesátníků, kteří se dnes jízlivě vysmívají přecitlivělosti nebo lenosti mladých lidí, ale za pár let zamíří do důchodu a budou čekat, že je tito mladí lidé budou živit svou prací.

Foto: Adobe Stock