Je mi přes třicet a nemám děti. Důvodem není má pohodlnost ani sobectví

Třicáté narozeniny mám za sebou a stále žádné děti. Štve mě, když se odkládání mateřství svádí na sobectví mladých žen. Často to bývá spíš naopak a pro rozhodnutí děti nemít nebo odložit založení rodiny mají ženy důvody. Chci ukázat pohled z druhé strany a vysvětlit, co by mi opravdu pomohlo, abych se s klidným srdcem stala matkou.

Jsem jedna z těch žen, které si pořídit děti do třicítky už nestihnou. Rozšíření rodiny záměrně odkládám. Hodně mi vadí, když jsou ženy v podobné situaci pranýřovány a shazovány. Narážím na přesvědčení, že dnešní třicátnice nemají děti, protože jsou líné a sobecké, případně kariéristky, které se nechtějí vzdát peněz a pohodlného života. Tenhle pohled je zjednodušující a pro většinu žen, které znám, úplně mimo.

Nízká porodnost zřejmě bude problémem následujících let a místo obviňování a urážení žen by bylo užitečnější se jim snažit porozumět, a nejlépe i pomoct. Jinak se situace nezmění. Myslet si, že ženu zavalíte urážkami a výčitkami, a čekat, že se zastydí, uvědomí si svou sobeckost a půjde si okamžitě udělat dítě, je nesmysl.

Jedna velká nejistota

Prvním důvodem, který mi přidělává vrásky při pomyšlení na rodinu, je nejistota. Jsem zodpovědná a přeju si, aby se moje budoucí dítě mělo dobře. Jak to ale můžu zajistit, když sama nevím, co bude?

Slýchám, že my mladí máme všeho dostatek. Ano, máme dostatek příležitostí, zboží a služeb. A taky máme v životě dostatek nejistoty. Možná až moc.

Já i můj manžel pracujeme v odvětví, které se v posledních letech neuvěřitelně proměňuje. AI, další technologie, před očima se měnící trh a způsob práce z našeho povolání dělají jednu velkou neznámou. Poslouchám své kamarádky třicátnice bez práce, které už rok (!) nemohou najít práci, přestože mají za sebou mnoho úspěšných projektů a ve svém oboru se živily ještě nedávno velmi dobře. Jejich práci do velké míry převzala AI, a tak se snaží nějak přizpůsobit.

Jak moc ovlivní tyhle změny moji práci? Nejsem si jistá, co budu dělat za rok, natož za 20 let. Jediná moje jistota je, že se budu potřebovat přizpůsobit. Smutné je, že kvůli důchodové reformě budu muset pracovat pravděpodobně až do 70 let. Už teď si každý měsíc odkládám peníze, abych měla finanční rezervu a uživila sama sebe v pozdějším věku. Ceny vyšroubované inflací už neklesnou a náklady na bydlení neustále rostou. Proto mě trápí, dokážeme s mužem v klidu uživit sami sebe, a navíc dítě?

Vydrancovaná planeta

Dostatek zdrojů ale bude téma i z jiného důvodu. Začnou se vlády a velké korporace konečně zodpovědně zabývat klimatickými změnami, nebo sobecky počkají, až se promění naše vydrancovaná planeta v jednu velkou výheň?

Už teď každý rok vnímám měnící se klima, na léto kupuju oblečení z čím dál tím prodyšnějších materiálů, abych v rozpáleném městě přežila. Dobře si pamatuji, že jako malá jsem si hrála v obřích sněhových závějích. Vidím změny před očima a přemýšlím, v jakém stavu bude životní prostředí a celá planeta, až bude mému dítěti 18 roků? Bude mít co jíst? A vody bude dostatek?

A u těchto otázek nekončím. Bude pokračovat válka v Evropě? Překročí hranice Ukrajiny a dojde až k našim dveřím? Nebo brzy skončí a nastolí se mír? A co další války ve světě, jak moc ovlivní náš každodenní život?

Na žádnou z těchto otázek dnes nemám odpověď. A ani v dohledné době ji mít nebudu. Proto mě tíží otázka, když přivedu na svět svoje dítě, jestli se může mít dobře.

Podpora téměř žádná

Dalším důvodem, proč ještě nejsem matkou, je, že necítím žádnou podporu. Dříve děti vychovávala celá vesnice. Jsem přesvědčená, že to bylo pro děti i dospělé obohacující a prospěšné, a hlavně všechna tíha péče o rodinu neležela jen na rodičích.

Vztahy v rodině máme komplikované, většina rodiny ani nežije ve stejném okrese. Ve velkém městě se nám zatím nepodařilo vybudovat pevnější přátelství s kamarády, kteří by se rádi na péči o děti podíleli, ani se začlenit do nějaké komunity, kde bychom sdíleli větší blízkost a mohla bych počítat s pomocí. Což pro mě znamená, že zůstaneme s mužem na péči pravděpodobně jen my dva bez možnosti odpočinku 24/7.

Nemám ani pocit, že by nás nějak výrazně podporoval stát. Rodičovský příspěvek od státu se sice trochu zvýšil a budu za něj vděčná, ale s ohledem na ceny všeho to není podstatná pomoc. Když slyším kamarádky s dětmi, kolik stojí plenky nebo kočárek, tají se mi dech. O školce ani nemluvě.

Více laskavosti

Jako mladá žena se cítím v roli oblíbeného terče společnosti. Když děti nemám, zaměstnavatelé i rodina mi nakládají a snaží se mě strhat. Když „jsem mladá a nemám děti“, tak proč bych nemohla makat i za ostatní, dělat přesčasy a všechno zařídit? Zároveň mi ale jedním dechem vyčítají: „Proč nemáš děti? A kdy je budeš mít?“ Nikdo z nich zřejmě nepřemýšlí nad tím, že už ta otázka je sama o sobě nevhodná a ptají se na věc, která je naprosto intimní a osobní.

A když si žena dítě udělá, rozjede se kolotoč blahosklonných nevyžádaných rad, které na její novou roli sype rodina, známí, kolegové v práci, a dokonce i úplně neznámí lidé na ulici nebo v tramvaji (tyto situace jsem zažila při trávení času s kamarádkami a jejich dětmi).

Místo vlídnosti, laskavosti, pochopení a pomocné ruky poslouchá nikdy nekončící výčitky a soudy. Protože ostatní jsou přesvědčení, že ví líp než matka samotná, jak se to mateřství dělá a jak by měla nakládat se svým dítětem. A jak by celkově měla žít.

Její dítě navíc společnosti překáží, protože se nechová jako malý dospělý, ale jako dítě podle stádia vývoje svého mozku. Tudíž si hraje, objevuje svět, učí se nové věci a chybuje, je hlasité a těžko zvládá emoce. A to je v naší společnosti obtěžující. Maminku s dítětem nevítají s otevřenou náručí skoro nikde, naopak všichni čekají problém a jsou otrávení z vyšších nároků, které má.

A do toho samozřejmě neustále slyší otázky: „A kdy budeš mít druhé dítě?“

Rozhodnutí mít dítě by mi rozhodně usnadnilo, kdybych věděla, že se svým potomkem budu mezi lidmi přijímaná vlídně, laskavě a s pochopením. Že budu vítaná. A ne že budu jen přítěží a bude se ode mě chtít, ať se svým dítětem neotravuju společnost, jsme doma a nikam nechodíme, dokud nebude dokonale ovládat své emoce, sedět jako pěna a umět jíst příborem.

Jiní to taky zvládli

Občas slýchám, že to naše generace moc řeší. Že se děti rodily i za války, naši rodiče nás taky měli, vychovali nás za minulého režimu, kdy se čekaly fronty na byty a na banány, a očividně to zvládli. Vyrostli jsme do dospělosti a jsme samostatní a slušní lidé. Platíme daně, v obchodu pozdravíme a umíme si uvařit večeři. Tak kde je problém?

Problém je, že mi není jedno, jak budu svoje dítě vychovávat a jak se bude mít. Nechci jít „do toho“ v euforii, nechat to osudu a „nějak to zvládnout“. Chci svoje dítě vychovávat vědomě a zodpovědně. A není mi jedno jak.

Do života jsem si od předchozích generací přinesla mnoho dobrého. Jsem pracovitá a zodpovědná, převzala jsem myšlení, že když něco chci, musím pro to hodně udělat a překonat i nepříjemnosti. Že nemám slepě následovat, co mi kdo řekne, a nad vším přemýšlet.

Přebrala jsem ale i to špatné. Třeba pochroumané sebevědomí, neznalost svých hranic a neschopnost je zdravě komunikovat, potlačování emocí, nebo nastavení, že děti jsou podřadné bytosti a je v pořádku je mlátit. Nic z toho mi v životě dobře neslouží a nechci to předat další generaci, svým dětem. Protože jsem přesvědčená, že to v dnešním světě nebude dobře sloužit ani jim.

Dělat změny je ale náročné. Abych mohla dát do mateřství maximum úsilí a snažit se stát se laskavou, respektující a spravedlivou matkou, potřebuji na to zdroje. Bylo by skvělé neřešit každý měsíc nedostatek peněz, nesledovat se strachem ve zprávách, jak pokračuje válka a zda ji máme už u nás, cítit se podporovaná a vítaná, díky pomoci mít šanci odpočívat, dobíjet baterky a lépe pak zvládat vyhrocené situace v mateřství. Hodně ovlivnit můžu, ale řadu věcí ne.

Proto mám soucit s mladými ženami, které si místo dítěte pořizují pejska nebo hromadu pokojovek, a stejně tak mám soucit sama se sebou a nevyčítám si, že je pro mě otázka rodičovství náročná.

Rozhodně jiné ženy nesoudím a přála bych si, abyste to přestali dělat i vy. Doufám, že už je naprosto jasné, že rozhodnutí nemít děti nevychází ze sobectví – často je to úplně naopak.

Foto: Adobe Stock