Michal Dvořák: Se stresem i nešťastnou láskou pomůže mindfulness

Spoustu trápení a stresu si způsobujeme sami jen tím, že přemýšlíme o černých scénářích a v hlavě si nekonečně omíláme „co by, kdyby“. V rozhovoru pro Antilopu to řekl Michal Dvořák, který pořádá kurzy mindfulness a učí lidi, jak díky všímavosti zlepšit svůj život.

„Odjakživa máme svoji mysl, která si tvoří příběhy a má tendenci nás stresovat a vytvářet něco, co neexistuje,“ říká v rozhovor expert na mindfulness Michal Dvořák. A radí, jak nasloucháním svému tělu i mysli můžeme spoustu nepěkných myšlenek odbourat.

Mám pocit, že žijeme v obklopení stresem. Co je to vůbec stres?

Napadají mě dvě odpovědi. Podle jedné je to fyzická reakce na nějaké ohrožení nebo na to, co tělo vyhodnotí jako ohrožující, ať už reálně, nebo nereálně. Může to být e-mail, myšlenka i to, že na mě někdo zařve. A pak je samotná stresová reakce, něco, co to doprovází – stažení, úzkost a další věci, které jsou s tím spojené. Stres je pocit, emocionální nebo fyzický, který přichází občas s něčím – myšlenkou, projevem někoho nebo nějakým fyzickým vjemem, že mě třeba něco zabolí.

Druhý pohled, který mě napadá, je stres spojený s nějakými negativními a nepříjemnými pocity, které přicházejí a které nejsou zákonitě nezbytné a potřebné. A pořád, i když je to lehce buddhistický pojem, je to spojeno s nějakým utrpením, které ale není nutné.

Do jaké míry si tedy stres způsobujeme sami? A nakolik nás do toho tlačí společnost?

Čistě podle mindfulness si to děláme celé sami. Na mindfulness se mi líbí ústřední myšlenka, že nemůžeme ovlivnit situaci jako takovou, ovlivnit stresory a to, co na nás někdo klade nebo se děje okolo. Ale můžeme ovlivnit to, jak k tomu přistupujeme. A z tohoto pohledu už jsem to já, kdo se stresuje, že něco musím. Když mi někdo říká, co musím, je to pořád na mně, do jaké míry si to vezmu osobně a jak to budu fyzicky prožívat. Může to znít, že to není reálné, ale platí, že mindfulness umožňuje prožívat stres slaběji a kratší dobu.

Jak na to může pohlížet běžný člověk, třeba otec od rodiny, který má hypotéku a děti, ale nemůže opustit svou nepříjemnou nebo stresující práci, protože by neměl z čeho platit účty?

Ať už se jedná o stres, nebo silnou negativní emoci, je to vždy informace. Nejde o to zavírat oči před tím, že je potřeba získat peníze pro rodinu a chodit do práce, i když tam není vidět smysl. To jsou informace, které je dobré racionálně vyhodnotit – co musím, a co můžu. A vedle toho zůstává, do jaké míry to beru osobně a stresovou situaci prožívám. Okolo všeho jsou myšlenky, které nejsou důležité a které jsou navíc.

Jedna věc je, že mám dojem, že musím uživit rodinu, ale vedle toho mohou být prožitky a černé scénáře, co se stane, když odejdu z práce. A to je něco, co mě může sžírat a co není nutné. Jedna má studentka třeba říkala, že je dobré si to vztáhnout k laskavosti – říkala „moje milá hypotéko“. Mindfulness umožňuje podchytit tendenci, když začínáme uvažovat černě a děláme věci horší, než jsou.

Někdo si možná řekne, že kdybychom žili za Marie Terezie, měli bychom klidnou hlavu a žili v pohodě. Ale takové uvažování, že dříve to bylo lepší, nám od přítomnosti nepomůže.

Stres? Přirozenost člověka

Jsou dnes lidé utrápení více než v minulosti?

To nedokážu posoudit, protože jsem nedělal kurzy před dvaceti lety. Ale kurzy MBSR jsou tady od 80. let a vychází z buddhismu, který je tady několik tisíc let. Takže je to pořád stejné. Možná jsou jiné situace, máme více informací a jsme zahlcenější, ale odjakživa máme svoji mysl, která si tvoří příběhy, má tendenci nás stresovat a vytvářet něco, co neexistuje. Z tohoto pohledu je to stejné, jen se mění okolnosti. Je to přirozenost člověka. Někdo si možná řekne, že kdybychom žili za Marie Terezie, měli bychom klidnou hlavu a žili v pohodě. Ale takové uvažování, že dříve to bylo lepší, nám od přítomnosti nepomůže.

Zmínil jste kurzy všímavosti MBSR, které pořádáte. Ty původně vznikly pro pacienty v nemocnici, kteří měli například bolesti, a ten kurz měl redukovat jejich stres. A dnes se využívají i pro lidi, kteří jsou zdraví a jen se trápí něčím ve svém životě…

Je to osmitýdenní kurz, který především zvyšuje všímavost, a jedním z těch efektů je, že skrze to můžeme regulovat stres. Kdo není tolik ve stresu, je koncentrovanější. Každému všímavost pomůže mít nadhled nad tím, co mu tvoří největší utrpení a nespokojenost.

Na jedné straně je osmitýdenní kurz, na druhé straně životní styl mindfulness. Je to nějak provázané? A je možné žít mindfulness i bez kurzu?

K životnímu stylu patří pravidelná praxe. A to sebou přináší všímání si, co se děje a co dělám během dne. Mám dojem, že životní styl je skrze to, že si všímám, co je mi příjemné, a co nepříjemné.

Mohou to být jednoduché věci – třeba si nedáte alkohol, protože nám vadí stav opilosti. Mluvím o nějakém zavedeném vzorci, který nemusí být snadné opustit… Jsem zvyklý nějakým způsobem žít, a najednou vidím, že bych to měl změnit. A o tom je ta všímavost. Je to nástroj, který mně funguje.

Může být původcem stresu i láska?

No jéžiš, určitě! Zvláště nešťastná. Láska je samozřejmě velkým zdrojem závislosti – toužím po lásce a potřebuju lásku od ostatních. Anebo potřebuju být s někým, abych nebyl sám. I taková může být absence lásky. Pocit, že jen s láskou někoho jiného budu kompletní osoba, může být solidním zdrojem stresu. Je potřeba si všímat, co se během lásky děje.

Bolest z lásky nevyřeší útěk

Všímavost tedy může pomoci s negativními emocemi kolem lásky?

Když jsme se loni rozešli s přítelkyní, bylo to u mě hodně spojené se smutkem, neštěstím a úzkostí. Říkal jsem si, že teď je prostor pracovat s mindfulness, protože standardní čas meditace a míra rezistence nezabíraly. Jenže na jednu stranu cvičení jako taková pomáhala, ale pak bylo ještě těch mnoho zbylých hodin. Bylo pro mě těžké obejít čas.

Jednou z našich naučených tendencí reagovat na bolest je říkat si, že to nezvládneme, je toho moc a je potřeba utéct nebo to přehlušit. Což samo o sobě situaci nevyřeší, jenom je to pokládání deky na oheň, který nevyhasne, a zase se objeví, až deka prohoří.

Pro mě bylo důležité, že jsem s tím přestal bojovat. Učil jsem se být se svým pocitem, stejně jako se učíme být se svým dechem. Aniž bychom ho nějak posuzovali nebo měnili. Pak nastal jeden ze silných momentů, kdy jsem šel v Praze po Náplavce a cítil smutek a lítost. Položil jsem si otázku: „Můžeš s tím být?“ A odpověděl jsem si: „Jo, můžu.“ A v tu chvíli se mi ulevilo, protože to najednou nebylo něco nezvladatelného.  Týden jsem byl v nějakém smutku, pak jsem akceptoval stav a po nějaké době to odešlo.

Učil jsem se být se svým pocitem, stejně jako se učíme být se svým dechem. Aniž bychom ho nějak posuzovali nebo měnili.

Může mindfulness pomoct zlepšit i vztahy?

Ano. Jsme empatičtější a možná si více uvědomujeme nejen to, co děláme vůči sobě, ale stejně si všímáme, že to děláme ostatním. Můžeme být vnímavější při tom, co říkáme. Při všímavosti také můžeme dojít ke zjištění, že mi na tom vztahu něco vadí, ale doposud jsem si toho nevšímal. Pak to může vztah posílit.

Michal Dvořák (34) je lektor, který se věnuje problematice mindfulness a přes 12 let připravuje rozvojové kurzy pro firmy i neziskový sektor. V USA absolvoval expertní program MBSR teacher training a nyní v Praze a Brně pořádá kurz MBSR, který pomáhá redukovat stres. Rád cestuje, věnuje se kung-fu, vzdělává se a medituje.

Spojit se Michalem můžete na těchto kanálech: www.bemindful.cz, @bemindfulcz (IG)

Foto: archiv Michala Dvořáka, Antilopa

Přečtěte si také pokračování rozhovoru. Řeč je v něm hlavně o kurzech MBSR i o tom, jak se k nim Michal dostal.