Proč přecházíme nemoci a ignorujeme je: Vycvičte si svého slona

Když se většiny lidí zeptáte, co je v životě nejdůležitější, zdraví se jim vejde zpravidla do 3. pozice. Jenže praxe bývá trochu jiná. Obzvlášť kvůli práci přecházíme nemoci a zlehčujeme je.

Vidím to poslední dobou všude možně – u přítelkyně, u kolegů v práci, hrome, i sám u sebe. Jakmile se u mě projeví příznaky nějaké nemoci, mám tendenci to přecházet, že o nic nejde, musím se z toho co nejrychleji dostat, nesmím v práci absentovat a hodit svou práci na chudáky ostatní.

Jasně, někdy v práci opravdu chybět nemůžete. Je toho moc, ostatní by vaši práci nezvládli a tak dále (v tom případě by možná ale stálo za to popovídat si s vedením na téma náboru nových lidí a zastupitelnosti zaměstnanců). Jenže čas od času prostě onemocníte a nedá se s tím nic dělat, je to koneckonců normální.

Takhle to alespoň dost často vídám ve svém okolí já sám. Často lidé přijdou do práce nemocní a samozřejmě tím pak taky nakazí ty ostatní, ti nově nakažení se pak samozřejmě taky naládují paralenem a vesele chodí do práce… Je to začarovaný kruh.

Proč? Proč mají lidé tendenci nemoci přecházet, zlehčovat je, mají pocit, že prostě nemohou na chvíli odpadnout?

Příliš produktivity

Dnešní (západní) společnost je velmi orientována na efektivitu a produktivitu. Nic proti tomu, koneckonců bez této pracovitosti bychom nevedli tak pohodlný život a například bychom si nemohli objednat něco z druhé poloviny kontinentu s tím, že nám to za pár dní kurýr doveze. Je to neustálá daň za naše pohodlí. Jenže nic by se nemělo přehánět – a zdraví je přece velice důležité, to vám řekne každý.

Část odpovědi možná nabízí knížka Hypotéza štěstí od Jonathana Haidta. Autor v první kapitole rozděluje mozek dle několika kritérií: mysl/tělo, levé/pravé, nové/staré, řízené/automatické. Lidskou mysl lze rozdělit na několik částí, přičemž občas jdou tyto části proti sobě. Autor používá metaforu jezdce (vědomé, racionální, řízené procesy) a slona (nevědomé, automatické procesy, naprosto nezávislé na naší vůli či rozumu).

Slona nemůžeme donutit k ničemu pouze pomocí rozumu. Nemůžeme si například říct: „Ode dneška se přestanu trápit a budu jen veselý!“ A čekat, že se z nás stane optimista. Jezdec je v našem mozku relativně novinka, která se ale při přímém střetu se slonem velmi rychle vyčerpá.

Procesy, které řídí slon, jsou velmi staré, je jich ohromná spousta a jsou naprosto automatické. Proto v souboji vůlí nemá jezdec šanci. Pokud se chceme změnit, je nutné slona postupně vycvičit. Je to práce namáhavá, zdlouhavá, ale vyplatí se. Jako hlavní pomůcky ke slonovu vycvičení při zásadnějších změnách (např. přechod z rodilého pesimisty na optimistu) uvádí Haidt meditaci, kognitivně behaviorální terapii a určitou skupinu léků (SSRI – selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu).

Vycvičme si svého slona

Se slonem můžeme mluvit přímo, ovšem je k tomu zapotřebí experimentální prostředí – Haidt uvádí experiment na tzv. „afektivní priming“ Bretta Pelhama, ale k jednodušší promluvě si vystačíme i jinak. Takto to tedy Haidt nikde neuvádí, je to pouze myšlenka autora článku.

V určitých situacích můžeme nahlédnout pod pokličku našeho sloního procesu. Dejme tomu, že se v neděli ráno vzbudíte a cítíte, že vám není úplně nejlépe, kýcháte, bolí vás v krku a máte rýmu. Takže vás napadne, že byste si vzali aspoň dva dny volno.

A v tom se dostane ke slovu první, automatická, zažitá a nevědomá reakce – NE! To nemůžu udělat! První je potřeba si tuto reakci uvědomit a podrobit ji zkoumání. Opravdu to nejde? Mám tam důležitou schůzku! Schůzka se dá odložit nebo delegovat. To nemůžu! Proč? Protože to je moje odpovědnost. Mám přece i kolegy, kteří mě dokážou zastoupit. Ale budou si myslet, že na to sám nestačím!

To je samozřejmě pouze cvičný, ukázkový příklad. Ale hezky nám ilustruje, jak se občas pravý důvod pro naše jednání schovává trochu hlouběji, než si myslíme (u slona). Člověk má třeba nevědomky pocit (od rodičů, učitelů, sourozenců…), že tím, že bude nemocný, na něj bude nahlíženo jako na slabocha. Proto, když je vystaven situaci, že by měl v práci něco zameškat, objeví se úzkost a tvrdá reakce typu „Ne, to nemůžu!“ V Gestalt terapii se něčemu velmi podobnému říká „slepá ulička“.

Zkuste si občas sami na sobě vyzkoušet, zda takto také nereagujete. Nemusíte se omezovat jen na nemoci, může to být úplně cokoliv. Zkuste občas svoje zažité reakce podrobit zkoumání (jezdcem) a introspekcí odhalit, zda se za vaším jednáním neskrývá slon, který vás třeba vede někam, kam úplně nechcete. Jenom tehdy, pokud si takové jednání uvědomíte, ho pak budete moci změnit – budete moci vycvičit svého slona.

Zdroj: Jonathan Haidt: Hypotéza štěstí: hledání moderních pravd ve staré moudrosti (Dokořán, 2016)

Foto: Adobe Stock, Pixabay