V přírodě přežije jen ten nejsilnější. Nebo ne?

O přírodě se říká leccos. Že je nelítostná a přežije jen ten nejsilnější. Že je klidná a harmonická. Co když je to ale trochu jinak? Zvlášť pokud se snažíme přírodní zákony vysvětlit tak, aby zapadaly do našich názorů a šikovně popisovaly fungování společnosti...

Občas můžete slyšet tvrzení, že přežije jenom ten nejsilnější. Většinou bývá ještě doplněné temným zahuhláním „přírodní výběr“ a významným pohledem. V přírodě platí zákon silnějšího, a jelikož je člověk stále ještě součástí přírody, je tento zákon platný jak v tropické, tak i v městské džungli. Zajímavé je, že je toto moudro slyšet v drtivé většině případů z úst toho, kdo je momentálně v pozici právě toho silnějšího.

Jindy je ale možné slyšet zase něco jiného. Příroda uklidňuje. Z přírody čerpáme mír a harmonii. Příroda nás nabíjí energií. Příroda inspiruje. Do přírody si můžete po rušném pracovním dni v civilizaci zajít na piknik, na procházku nebo si zaběhat a můžete si tak vychutnat trochu toho klidu a míru. To vše jistě platí, ovšem pouze v případě určitého výseku přírody, konkrétně nějakého upraveného lesoparku, kde na člověka nečíhá nic nebezpečnějšího než lahev od piva pohozená nezodpovědným výletníkem.

To vše jistě platí, ovšem pouze v případě určitého výseku přírody, konkrétně nějakého upraveného lesoparku, kde na člověka nečíhá nic nebezpečnějšího než lahev od piva pohozená nezodpovědným výletníkem.

Pokud byste ale například ztroskotali uprostřed amazonského pralesa a museli byste se vlastními silami dostat do civilizace, matka příroda by na vás působila asi všelijak, ale rozhodně byste z ní nečerpali klid a energii.

Jak je vidět, přírodu můžeme vnímat různě. Vždyť i ten park, ve kterém čerpáte energii, se může rázem změnit v bitevní pole, podle toho, jak se na něj díváte. Můžete se totiž zaměřit na nelítostné mravenčí války. Nebo na ubohou berušku, která uvízla v pavoučí síti a zoufale se snaží zachránit si život. A koneckonců i ten uchu lahodící ptačí zpěv můžete brát jako poslední (marný?) pokus samečka přilákat vhodnou partnerku.

Přežije ten nejsilnější?

I přesto ale rozhodně neplatí (ani v naší společnosti, ani v přírodě), že by nutně musel přežít ten nejsilnější. Zejména proto, že člověk je sice živočich, ale je to živočich poměrně zvláštní, takže se ve společnosti uplatní jak velký a silný zápasník MMA, tak i něžný zpěvák s jemnými rysy.

Pro přežití (a teď je řeč hlavně o přírodě) není také vůbec potřeba být ten nejsilnější, nejrychlejší, nejlepší. K přežití bohatě stačí nebýt nejpomalejší. Nemusíte být nutně nejrychlejší zebra na světě, stačí, abyste dokázali běžet rychleji než váš méně rychlý a méně šťastný kolega, který nakonec bude chycen a sežrán. A pokud budete rychlejší než dravec, který vás zrovna honí, máte vyhráno vždy.

Vypadat jak trus

Další problém spočívá v tom, že zmiňovaná vlastnost (síla, být nejsilnější) není v drtivé většině případů k přežití potřebná. Vždy záleží na tom, jak moc je zvíře (člověk?) díky evoluci přizpůsobeno svému okolí [1], a to přizpůsobení může spočívat v čemkoliv. Spousta druhů tak využívá k přežití jiné vlastnosti – od zmiňované rychlosti po nenápadnost a schopnost splynout se svým okolím. Můj nejoblíbenější příklad je křižák trusový (celaenia excavata), který přežívá díky tomu (ano, uhodli jste), že vypadá jako ptačí trus. V tomto smyslu tedy být nejsilnější znamená vypadat co nejlépe jako trus. To už nezní tak přitažlivě jako být nejsilnější, že?

Zneužívání přírody

Z přírody si vždy můžete vybrat to, co se vám zrovna hodí, a použít to jako podporu své pozice či argumentů. Lze to vidět například i na Darwinově teorii o přírodním výběru – konkurence je prospěšná, přežije jen ten nejlépe přizpůsobený a celý proces je zárukou neustálého vývoje, pokroku. Stačí si ale uvědomit, ve které době a ve které zemi Darwin žil a je jasné, že (byť nevědomky) potvrdil legitimitu rychle se rozmáhajícího viktoriánského kapitalismu.

Naproti tomu mnohem méně známý Darwinův současník, Petr Kropotkin, oproti Darwinovi zdůrazňoval ve zvířecí říši kooperaci a altruismus. Zatímco Darwin zkoumal živočišné druhy na Galapágách, které doslova překypují životem a konkurence je tam tedy značná, Kropotkin zkoumal Sibiř. Ta pochopitelně neoplývá tak bujným životem a konkurenční boj tam není zdaleka tak markantní. Kropotkin tak vyzdvihuje kooperaci zvířat proti nepříznivým podmínkám (uvádí například stáda divokých koní, která se proti zimě chrání vzájemným zahříváním). Nutno dodat, že Kropotkinovy spisy byly ovšem (oproti Darwinovi) cíleně politické.

Tento jev se nazývá sociomofrní modelování [3] a poprvé jej popsal vídeňský biolog Ernst Topitsch v roce 1959. Jednoduše řečeno je to o tom, že se naše vnímání přírody promítá do našeho pojetí společnosti (a naopak). V přírodě si (nevědomky) vybereme ty jevy, které potvrzují a legitimizují fungování naší společnosti, popřípadě naše názory.

Ani dnešní biologie pochopitelně není proti modelování imunní. Dawkinsova teorie sobeckého genu krásně koresponduje s naší moderní dobou posedlou celebritami a slávou, ve které je za největší úspěch považováno mít co největší počet fanoušků, diváků, „followerů“ a „lajků“ na sociálních sítích, popř. v akademickém prostředí mít co největší počet citací svých děl.

Pozor na závěry „z přírody“

Přírodu samozřejmě lze zneužívat k prosazování vlastních názorů a politiky naprosto záměrně. A nemusí to být nutně takový extrém jako v nacistickém Německu [4] či teorie sociálního darwinismu. „Přírodních“ argumentů se patrně nikdy nezbavíme, koneckonců jsme z přírody vyšli a stále jsme ještě její součástí, proto je nám tak blízká.

Vždy je ale je dobré mít sociomorfní modelování na paměti a dávat si pozor na to, jaké závěry z takové argumentace nakonec plynou. Ať už by šlo o to, že ženy patří od přírody k plotně a k dětem, že je homosexualita nepřirozená (není, homosexualita je běžná i u zvířat), že to, co je přírodní, je také nutně lidem prospěšné (aneb nalepíme na to nálepku BIO a zdvojnásobíme cenu) anebo může jít o omlouvání vlastních špatných činů – to se zase vracíme na začátek k našemu moudru.

Zdroje: [1] Blíže o evoluci např. Zrzavý, Jan, Storch, David a Mihulka, Stanislav. Jak se dělá evoluce: od sobeckého genu k rozmanitosti života. Vyd. 1. V Praze: Paseka, 2004. 289 s. Fénix; sv. 9. ISBN 80-7185-578-2.

[2] Zmíněného křižáka si můžete prohlédnout ve videu.

[3] Blíže na toto téma např. Komárek, Stanislav. Obraz člověka a přírody v zrcadle biologie. Vyd. 1. Praha: Academia, 2008. 325 s. Galileo; sv. 16. ISBN 978-80-200-1592-1.

[4] Blíže na toto téma např. Sax, Boria. Zvířata ve Třetí říši: domácí mazlíčci, obětní beránci a holocaust. Překlad Stanislav Pavlíček. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: Dokořán, 2003. 255 s. Aliter; sv. 11. ISBN 80-86569-49-7.

Foto: Pixabay