V horších dnech si vážíme dobrého. Pokora ale může zlepšit den už dnes

V poslední době u lidí kolem sebe narážím na málo pokory. Na pocit, že vím všechno nejlépe, můj pohled na svět je jediný správný a víru, že mám k dispozici všechny informace. S postojem „jsem středem vesmíru a všude na mě čekají“ procházet životem, ale jen do té doby, než se stane něco vážného. Pokud ale nebudeme čekat na horší dny a začneme pokoru hledat dřív, můžeme si zlepšit život.

Nevím, čím to je. Ani netuším, jestli postoj „já jsem Bůh“ bují ve všech generacích. Já na něj ve svém okolí narážím u mladých stejně jako u starých, kteří se nestydí kritizovat a shazovat vše, co není podle jejich představ.

Jednu věc jsem se za svůj (zatím) krátký život naučila. Pokora není sprosté slovo. Není to slabost. Je to dobrá kamarádka. Pokud jsme ochotní jejímu šeptání naslouchat, ukáže nám ty nejhlubší hodnoty života, ať to zní jakkoliv klišoidně. Ukáže nám úžas, vděčnost a radost z toho, co máme. Dovolí nám se rozvíjet a posouvat dál. Umožní nám naslouchat, vážit si druhých a podívat se na svět i z pohledu někoho jiného. A lidé nebudou mít chuť nás profackovat, kdykoliv nakoukneme do dveří.

Horší dny přijdou

Nezáleží na tom,

• jak moc se nám právě teď daří,
• kolik máme peněz na účtu,
• na jaké číslo se vyšplhal počet sledujících na Instagramu,
• kolik máme přátel, známých a prestiže,
• jak moc jsme ohromeni svojí úžasností, intelektem, krásou,
• nebo přesvědčení o své bezchybnosti.

V pár věcech si můžeme být jistí. Všichni jsme omylní. Všichni děláme chyby. Vždy se najde člověk v něčem lepší než my. Čas měří všem. Horší časy přijdou. Na každého v životě čeká jeho unikátní porce trápení.

Možná si na ni vzpomeneme

Může to být okamžik, kdy budeme držet v náručí své právě narozené dítě. A budeme vědět, že se narodilo postižené – jiné a nikdy nebude žít život jako ostatní.

Může to být chvíle, kdy budeme stát před rozhodnutím, jestli umístit svou zestárlou maminku do domova s pečovatelskou službou, a vědět, že už se domů nikdy nevrátí.

Může to být chvíle, kdy zjistíme, že s našimi plícemi je něco špatně. Kdy si budeme se sevřeným hrdlem přát, aby lékař vyšel ze dveří ordinace a oznámil nám, že se na rentgenovém snímku jen přehlédl.

Nebo situace, kdy přijdeme nečekaně o práci a najednou nebudeme vědět, jak zaplatit hypotéku na ten krásný prostorný byt, ve kterém se svou rodinou žijeme. Ano ten samý, na který nadáváme, že je tam pořád bordel, potřebuje spoustu oprav a nemáme čas ho uklízet a pořádně dodělat rekonstrukci. Najednou se jisté bydlení může stát cenností.

V těchto chvílích si na pokoru možná vzpomeneme. Na krásu rutiny, možností a každodenních maličkostí, kterých jsme si nevážili a brali je jako samozřejmost. Na význam, hodnotu a cenné stránky lidí, kteří nás obklopují, hlavně těch nejbližších. Na krásu místa, kde žijeme, a celé planety. Na úctu ke smrti a cenu života. Na hodnotu času na téhle planetě, který není nekonečný. Na lásku, radost a úžas ze všeho, co máme.

Co kdybychom si na to všechno ale vzpomněli o něco dřív? Třeba už dnes?

Foto: Adobe Stock