Proklaté místenky: Proč za sebe odmítáme převzít zodpovědnost

Nemám ráda situace, kdy vyhazuju lidi ze své sedačky. Je to maličkost, ale podle mě to něco říká o našem přístupu k zodpovědnosti za sebe samé.

Cestování ve vlacích s Českými drahami nemám ráda z jednoho důvodu. Ve všech spojích nejsou povinné místenky, a tak pokaždé, když jedu na delší cestu, zažívám situace, kdy zvedám cizí lidi ze svého sedadla.

Hrozně tyhle situace nemám ráda. Vždycky si kupuju místenku přes internet, abych nemusela po cestě stát. Při nákupu přes e-shop je rezervace sedadla zdarma a ani při koupi u přepážky není cena nijak likvidační.

Když na svém sedadle najdu velmi křehkou stařenku, místo jí přenechám a jdu hledat jinam. Ale nesnáším, když mi na místě sedí mladí lidé nebo cestující ve středním věku, kteří s počítačem rozhodně umí, mohli si jízdenku s rezervací místa naklikat přes e-shop, a pár korun na místenku u přepážky zřejmě taky mají. A když je požádám o uvolnění svého místa, jsou protivní, mrčí nebo mě zahrnou výčitkami.

Tentokrát na našich místech seděly ženy ve starším středním věku. Jeli jsme úplně utahaní ze služební cesty a nebyla jsem ochotná kvůli ženám tři hodiny stát, ve vlaku byla ještě místa a byla jsem hodně ráda, že si můžu sednout. Požádaly jsme je, ať nám uvolní místa, a postupně je ze svých rezervovaných míst vyhnali i další lidé okolo. Některé si posedaly, ale jedna žena zůstala stát naproti mně v uličce. A v pravidelných intervalech po celou cestu vykřikovala na celý vagon: „Nojo, to je dnešní doba! Mladí sedí a staří stojí!“

Byly bodré a v plné síle, žádné seniorky v požehnaném věku, které si neporadí. Zařídit si místenky mohly úplně stejně jako já. Cestovaly ve skupině, a dokonce se bavily, že na další cestu si místenky už možná i pořídí, takže o nich věděly. Přesto celou dobu žena vykřikovala svůj soud. Nakonec mě dorazila, když po hodině stání uznala, že ve vedlejším vagonu sice místa jsou a ví o nich, ale je to tiché kupé a rozhodně si tam sednout nepůjde, protože by si nemohla povídat s kamarádkami.

Tohle je malá věc, ale myslím si, že přesně vyjadřuje přístup, který je v naší společnosti hojně rozšířený. Narážím na něj ve svém okolí docela často.

Hlavně nemít zodpovědnost

Jsme pohodlní, uhýbáme před rozhodováním a akcí, a odmítáme sami za sebe převzít zodpovědnost. Očekáváme, že naše potřeby by měli automaticky naplňovat lidé okolo nás, stát, zaměstnavatel, partner, manželka, naše rodina, sousedi, lékaři… Doplňte si podle potřeby. Rozhodně ne my.

Jenže realita je jinde. Každý z nás má zodpovědnost v první řadě sám za sebe a za svůj život. Buďme upřímní. Většina z nás dospělých se nachází v životní situaci, kdy se o sebe postarat můžeme a můžeme hledat cesty, jak naplnit svoje potřeby, pečovat o sebe a své zdraví, dělat si radost, trávit čas s lidmi, se kterými je nám dobře, přivydělat si peníze a neživořit, zařídit si místenku a sednout si na dlouhé cestě vlakem.

Jen je třeba přestat se schovávat za instituce nebo jiné lidi, opustit očekávání, že za nás všechno někdo zařídí, neházet zodpovědnost na někoho jiného a přestat ztrácet energii a čas stěžováním si a výčitkami, když naše potřeby nejsou samy od sebe naplněny. A místo toho svoji energii a čas plně investovat do věcí, které náš život umí zlepšit. A dokud se tak nestane, budeme klidně až do konce života jezdit na výlety vestoje.

Foto: Adobe Stock