Nechápu, proč se snažíme v práci zabíjet

Mám několik známých a rodinných příslušníků, kteří mají fajn práci. Dostávají celkem dobře zaplaceno, nejsou přetížení, pracovní kolektiv je v pohodě a po práci mají sílu ještě na nějaký osobní život. Ale je jich menšina.

Většinou kolem sebe vidím přepracované vyhořelé přízraky, které se snaží uživit v podnikání, což je samo o sobě oříšek, o to hůř, když to podnikatelům náš stát zrovna neulehčuje. Anebo sedřené zaměstnance, kteří si po práci musí jít lehnout, přes týden skoro nemají energii na osobní život a stěžují si na pestrou paletu zdravotních problémů a nepříjemností. A stěžují si na ně od té doby, kdy nastoupili do nové práce, nebo když se jim změnila šéfka, zredukoval se tým na polovinu, nabralo se moc projektů anebo se zavádí nová technologie.

Jsou to třeba problémy se zády a krční páteří, se spánkem, vysoký krevní tlak, bolesti žaludku, syndrom karpálního tunelu, konstantní únava, vyhoření, pocit napětí, úzkosti a další psychické problémy, ale i rakovina. A tyhle problémy podle mého názoru s jejich stresující prací souvisí.

Pokud se nacházíme v pracovním prostředí, kde se trvale necítíme dobře, je na nás vyvíjen tlak, který nejsme schopni zvládnout, dostáváme naloženo více práce, než můžeme v klidu odbavit, anebo trávíme celý pracovní den s lidmi, se kterými máme nepříjemný vztah. Fungujeme v distresu – není to pozitivní míra stresu, která nás vybudí k vyšším výkonům, ale naopak je to nadměrná, intenzivní zátěž, která člověku škodí.

Chronický stres škodí

Nejdříve přichází psychické a fyzické problémy, které připomínají spíš drobné obtíže. „Když jsme v nějaké psychické zátěži, je toho na nás hodně, tak to většinou začneme cítit na těch částech našeho těla, které jsou třeba geneticky nejslabší nebo které máme nějakým způsobem postižené,“ vysvětluje PhDr. Ing. Martin Pospíchal v Loono Podcastu.

Časem, pokud tlak nesnížíme, mohou přejít ve vážnější nemoci. „Dlouhodobý stres, zdá se, že vytváří nerovnováhu v našem těle. Když jsme ve stresu, tak třeba cítíme, že ten žaludek úplně nefunguje, jak má. Cítíme tu nerovnováhu. O něco později to může být už bolest a o něco později, když vlastně nepolevujeme, tak to může vytvořit hypoteticky nějaké chronické onemocnění,“ dodává doktor Pospíchal. V podcastu dále vysvětluje, že při dlouhodobém chronickém stresu se mohou buňky chovat jinak a konkrétně imunitní buňky reagují utlumeně.

V současné době se neví, jestli chronický stres přímo souvisí s rozvojem onkologických onemocnění, protože se dá těžko zkoumat. Jedna buňka rakovinu nedělá a tělo má imunitní systém a bariéry, jak může onkologickým buňkám vzdorovat. „Zdá se, že to, co studie ukazují jak na lidech, tak na zvířatech je, že dlouhodobá psychologická zátěž může tady ty bariéry utlumit a ta buňka (onkologická) to má o něco jednodušší v tom těle, dělat si tam, co chce, a třeba vést k nějakému pokročilému rozvoji té nemoci,“ doplňuje doktor Pospíchal.

Kolem sebe vidím, že v dlouhodobě stresujícím pracovním prostředí se nachází více lidí a zůstávají v něm i dlouhé roky. I já sama jsem v něm zůstávala, a to v nejedné práci. Zaměstnavatelé přitom pracovní prostředí nezlepšují, ale naopak zvyšují míru stresu a ze svých zaměstnanců se snaží „vyždímat stále víc“.

Proč se to děje?

Proč to tak je? Tuhle otázku jsem si začala pokládat, když mě ze stresu v práci začalo trápit zdraví. Napadají mě tři důvody:

1. Zaměstnavatel nevnímá svoje zaměstnance jako živé lidi

Jsme živí lidé, všichni máme své talenty a silné stránky, chyby a slabé stránky, určitou mentální kapacitu, energii, zdravotní stav a aktuální životní situaci, ve které se nacházíme. Toto všechno nás ovlivňuje a určuje objem a druh práce, který jsme schopni zvládnout, a taky čas a energii, které na to potřebujeme.

Ano, je možné na krátkou dobu napnout síly, makat na 120 % a ten projekt prostě dokončit, ale logicky po velkém výkonu musí následovat odpočinek. Pokud jedeme na 120 % trvale celý rok, čerpáme rezervy, a až budeme na nule, začneme si narušovat svoje zdraví. A tato základní pravda, kterou těžko může někdo zpochybnit, jako by v hlavách zaměstnavatelů chyběla.

Setkávám se s tím, že zaměstnavatel předpokládá, že zaměstnanec pojede na stejný výkon každý den bez ohledu na všechny výše uvedené aspekty od nástupu do práce až do důchodu. Nejsou respektovány zdravotní stav, možnosti, natož zvyšující se věk a ubývající síly. A když člověk zrovna pracuje méně nebo pomaleji, přestože je poctivý, a dělá, na co mu stačí síly, je peskován jako pomalý nebo líný.

Také vidím případy, kdy se ruší pracovní místa, zaměstnanci odchází do důchodu nebo do jiného zaměstnání, ale místo nich se nikdo nový nenabere. Jejich práce se prostě jen přerozdělí mezi zbývající členy týmu.

Posledním trendem, který vnímám, je zavádění nových technologií a postupů, které by časem měly urychlit a zjednodušit práci. Ale buď se jejich implementace nepovede podle plánů a ve výsledku naopak lidem práce přibývá, nebo zavádění novinek trvá velmi dlouho a profitovat z nich možná bude až další generace zaměstnanců. Ale těm současným masivně přibývá práce nebo se jim zvyšují nároky na rychlost – požaduje se od nich, aby odbavili v pracovní době mnohem více úkolů než dříve.

2. Zisk je ta první a poslední priorita

Zažila jsem to už ve dvou zaměstnáních. Špatně zorganizovaná práce v příliš velkém objemu dovedla tým k naprostému vyčerpání. Když už to nešlo v klidu zvládnout, volal tým o pomoc.

Ale místo jakéhokoliv řešení, přesunout termíny, přerozdělit práci nebo nabrat nového kolegu, se jen trvalo na tom, že musíme prostě splnit tabulky. Splnit plán. Prostě to dodělat, jak bylo zadáno. Vydělat peníze. Tečka. Za jakoukoliv cenu.

3. Máme strach a nezvládáme ho překonat

Vliv stresující práce na své zdraví i strach z odchodu jsem pocítila na vlastní kůži. Změnily se okolnosti na mém pracovišti a chození do práce se pro mě stalo každodenním nekončícím stresem. Nejvíc mě trápil objem práce, který pěkně nabobtnal, a děsily mě blížící se termíny, u kterých jsem věděla, že je nedokážeme stihnout. Jsem navíc ještě poměrně mladá a bezdětná, takže jsem v práci zažívala nenápadné náznaky: „Proč bys tu nemohla být přesčas a ještě tohle dnes dodělat, když nemáš děti?“

Dlouho jsem sbírala odvahu jít to nějak řešit. Jeden po druhém mi přibývaly zdravotní problémy, uvědomila jsem si to a zkoušela jsem vyjednávat, aby se mi zlepšily pracovní podmínky a uchránila jsem své zdraví. Nepodařilo se a dostala jsem naloženo ještě víc. Můj nejužší pracovní kolektiv nechápal, co je špatného na tom zničit si v práci zdraví.

Když jsem neviděla už jiné východisko a ze zdravotních důvodů podala výpověď, tak se zvedla vlna nepochopení a nevole. Čekalo se ode mě, že si maximálně odskočím vychovat pár dětí na mateřskou, a pak se vrátím, zaučím pár dalších kolegů a budu tam až do důchodu. Moje zdravotní problémy mi nikdo nejspíš dodnes nevěří. Nadřízený mě vyprovodil se slovy: „Ale v jiných firmách to mají horší a pracují víc než ty.“

Dej si prášky

Na celé situaci mě nejvíc vyděsilo, že se to bere jako normální. Nejdříve mě začal bolet žaludek, i když jsem na to nikdy dřív netrpěla. Lékařka mi řekla, že bolesti žaludku jsou ve stresovém prostředí běžné, protože se zúží jakási ochranná vrstva a žaludek svými kyselinami začne naleptávat sám sebe. A předepsala mi prášky, které prý žaludek zklidní.

Dost mě to vyděsilo a mluvila jsem o tom v práci. Zjistila jsem, že prakticky celé patro v naší práci taky bere léky na bolavý žaludek, a místo toho, aby to někomu přišlo divné, tak mi doporučili, jaké jsou ty nejlepší.

Povídala jsem si o tom s dalšími lidmi ve svém okolí a zjistila jsem, že bolest břicha v práci je běžná, a někteří ji povýšili na další level – ty už břicho bolí od neděle večer, když vědí, že v pondělí musí jít do práce.

Lepší by bylo zdravé prostředí

Když lidé ve stresujících pracovních podmínkách zůstávají a nijak se nesnaží to řešit, upřímně si myslím, že zaměstnavatelné nemají motivaci to měnit. Naopak zkouší, co ještě jejich zaměstnanci unesou, a jestli ještě někde není nějaká možnost, jak z nich vymáčknout víc a zvýšit zisk. Čest výjimkám, vážím si seriózních zaměstnavatelů, kteří se k zaměstnancům chovají lidsky. Ale ve svém okolí jich vidím spíš míň než víc.

Mám pocit, že jsme naučení běhat jako křečci v kolečku podle zadání, které dostáváme shora. Nepřemýšlíme nad tím a snažíme se vše plnit a „urvat“ za každou cenu. Máme strach, že práci ztratíme a nedokážeme si najít novou, anebo nás tak moc děsí změna zaměstnání a oboru, že radši zůstáváme tam, kde jsme. Přijímáme jakékoliv podmínky a snažíme se své místo udržet za každou cenu. A nevnímáme, že za to platíme vysokou cenu, nejen svým časem a úsilím, ale často i zdravím. Případně máme pocit, že peníze z téhle konkrétní práce jsou pro naši rodinu naprosto nepostradatelné a neumíme si představit jiný způsob, jak bychom je sehnali.

Jenže peníze budou, ale my možná nebudeme. Tímto přístupem možná naši rodinu ohrožujeme ještě víc, protože nikdy nevíme, kdy nám přetížené tělo vypoví službu. Když si kvůli práci zničíme zdraví, komu tím pomůžeme?

Disclaimer: V článku popisuju, co jsem zažila na vlastní kůži a co vidím kolem sebe ve svém okolí, a k lékařským datům o stresu jsem uvedla zdroj. Pokud máte jinou zkušenost (snad lepší!), jen dobře. Ale prosím nepiště mi v komentářích nesmysly o tom, že to vidím „špatně“ anebo že situace ve skutečnosti není tak špatná a chyba je u mě a mám místo fňukání na internetu raději makat na své odolnosti vůči stresu. To samozřejmě dělám, proto o rady tohoto typu nestojím. Napište radši vaše vlastní zkušenosti.

Zdroje: Informace o stresu a Loono Podcast s PhDr. Ing. Martinem Pospíchalem