Ilustrátorské duo Tomski&Polanski: Děláme chyby záměrně, budí to emoce

Pracovití, příjemní a v podstatě rebelové, kteří si dělají, co chtějí. A přineslo jim to úspěch v profesi, kterou se málokdo uživí. Jejich příběh inspiruje.

Tomski&Polanski jsou „čtyřruké“ ilustrátorské studio, které tvoří Lukáš Tomek a Ilona Polanská. Společně kreslí už deset let a s jejich tvorbou se v českém prostředí můžeme potkávat často. Třeba na stránkách magazínu Reportér, obálkách knih Ladislava Zibury, v marketingových kampaních Kofoly, Nike, Eurosportu anebo na stěnách chodeb pražského hotelu Emblem. Na jejich ilustrace běžně narážím i doma, třeba v ledničce na nápojích od F. H. Prager, obalech knih v knihovně nebo v aplikaci Benefit Plus pro čerpání firemních benefitů.

K desátému výročí od vzniku svého ilustrátorského studia uspořádali na festivalu LUSTR 10 výstavu stovek ilustrací, vernisáž a komentovanou prohlídku. Samotná výstava byla unikátní už jen tím, že vůbec proběhla a ukázali se na ní oba umělci osobně. Ilustrátorské duo jsme podle jejich vlastních slov posledních 10 let neviděli, protože kreslili. Navíc se rozhodli ke svému dílu i něco říct. Běžně se totiž mnohem raději vyjadřují kreslením.

Na komentované prohlídce prozradili nejzajímavější příběhy konkrétních ilustrací, historky z kreslení, a také svůj více než desetiletý příběh plný barev a kreativity.

Na prohlídku jsem šla „v civilu“, jen si odpočinout a nasbírat trochu inspirace. Nakonec pro mě ale byla natolik hezkým a povzbudivým zážitkem (včetně popovídání si s Ilonou Polanskou po skončení prohlídky), že jsem musela jejich příběh povyprávět i vám.

Kreslení pro oscarový film

Oba na studiích zjistili, že to, co studují, což byla didaktická ilustrace a animace, dělat ve skutečnosti nechtějí. Že chtějí prostě kreslit, co je baví, a to jsou poměrně rychle hotové ilustrace. A chtějí to dělat jako full-time práci, ne po večerech „po práci v IKEA“, jako to dělali někteří jejich spolužáci.

A tak když ostatní seděli v hospodě a studovali na škole, nechali je tam a sami dřeli. Šlápli do toho naplno. Zvolili si neobvykle znějící název studia Tomski&Polanski, který zákazníky tak mátl, že i ti čeští jim psali poptávky v angličtině. Zavřeli se na měsíc v jedné místnosti a vytvořili sérii designů neexistujících produktů, které by si přáli v budoucnu pokreslit, a vystavili své „fake portfolio“ na designérský web.

Začaly jim chodit první objednávky, ze začátku hlavně ze zahraničí, a nejdříve brali všechno. Pouštěli se do velkých šílených projektů. Pomalovali třímetrovou zeď, kterou následně rozpohybovali v animaci, pokreslili kamarádovi kolo a mikrotužkami shrbení nakreslili pětimetrový obraz pro pražský hotel Emblem, který se následně rozstříhal a sahal přes 5 pater.

Hned v začátcích se na ně usmálo štěstí a přišla snová spolupráce – ilustrovali rozsáhlou marketingovou kampaň pro film Grandhotel Budapešť. Když přišel e-mail s poptávkou, nejdříve si o ní mysleli, že je to vtípek kamarádů. Režiséra filmu Wese Andersona totiž obdivovali, na film se těšili a ani nesnili o tom, že by se na něm mohli nějak podílet.

Na takto ambiciózních projektech se naučili řemeslo a téměř se přestali bát. Když jim dnes přijde poptávka na pokreslení zdi v místnosti, ilustraci obálky knihy nebo velké marketingové kampaně, téměř vůbec se nebojí, až na malý respekt z bílého plátna před první čárou. Protože když začínali na třímetrové stěně a spolupracovali na kampani pro film oblíbeného režiséra, už je moc věcí nerozhodí.

Dělat chyby záměrně

Tvorba Tomski&Polanski je plná příběhů, sportu, skrytých symbolů, přírody, buclatých postaviček, humoru, barev a textur. Je velmi výrazná, rozpoznatelná, zapamatovatelná a zaryla se mi pod kůži. A nejsem sama. Přemýšlela jsem, čím to je, a Lukáš Tomek vysvětlil, že jedno z tajemství jejich úspěchu jsou chyby. Záměrné i nezáměrné.

Ty nezáměrné vznikají, když kreslí něco, co neumí, třeba když Ilona kreslí auto, a výsledek je tak ošklivý, až je vlastně krásný. A ty záměrné chyby dělají vědomě, umisťují například objekty mimo zlatý řez anebo nakreslí netradiční kompozici, kde třeba sovu umístí částečně na okraj plátna a tím jí uříznou kus křídla. Umí už své řemeslo tak dobře, že si mohou dovolit porušovat základní estetická pravidla. A ví, jak na to.

Tyto vizuální disbalance v lidské mysli hlodají a vyvolávají silné emoce, některé mohou být i nepříjemné. Z reakcí lidí je jasné, že to zabírá. „Co je to za mizernou kompozici? Tady toho jelena na obraze kus chybí!“ I takovou reakci si prý na svou tvorbu vyslechli od jednoho fotografa, smál se Lukáš Tomek.

Musím říct, že jelena s chybějícím kusem zadku jsem si na obraze Krkonoše také všimla a také jsem si ho zapamatovala. Zastavila jsem se u něj, protože barvy a textury obrazu byly krásné, ale z umístění jelena na plátně jsem cítila mírné nepohodlí. Chyby zřejmě plní účel.

V souladu s etikou

Tomski&Polanski se stali úspěšnými doma i v zahraničí a dnes už si zakázky pečlivě vybírají. A hodně jich odmítají. Hledají práci, která je bude bavit. Žádná zakázka také nesmí být v rozporu s jejich etickými hodnotami.

Při výběru dají na intuici a neberou práci, ze které nemají dobrý pocit, což možná působí divně, ale zřejmě je to úspěšná strategie. Dovedlo je to totiž k hezké a zábavné práci se skvělými lidmi, navíc v oboru, který má většina ilustrátorů jen jako přivýdělek.

Kromě zakázek se věnují také volné tvorbě, kreslí vlastní motivy a tisknou je na plakáty a produkty, které prodávají ve svém kamenném obchodě a e-shopu.

Vzduch je všude stejný

Na závěr povzbudivý vzkaz od Lukáše Tomka pro lidi, kteří si také chtějí plnit sny a tvořit své věci: Jsme vlastně sobci. Děláme to, co je pro nás zajímavé, co nás osobně baví. A jsme nadšení a vděční, že to baví ještě někoho dalšího.

Vysvětlil, že nerozlišují, jestli jde o komerční zakázky, nebo témata, která je brzo ráno vytáhla z postele, a ještě před snídaní si je prostě museli nakreslit. Na Zemi je všude vzduch stejný, všichni jsou jenom lidé, a tak se nemáme bát je oslovit, dělat věci a přijmout nabídky, u kterých intuitivně cítíme, že je to ono.

Řekl to s takovou lehkostí, samozřejmostí a lidskostí, že jsem mu to prostě musela věřit. A po návratu domů jsem měla chuť jít okamžitě tvořit něco vlastního.

Foto: Adriána Vančová (hlavní), Lucie Vanišová (v textu)