Herečka Barbora Mudrová: Láska neznamená, že druhým dáme všechno

Láska by neměla znamenat, že dáme lidem kolem sebe všechno, ale je potřeba brát ohled také na sebe samotné. Je o tom přesvědčena herečka Barbora Mudrová, která v poslední době hodně bojovala s vlastními výčitkami a musela se vymezovat i vůči ostatním lidem. „Je důležité, aby člověk nejen pořád vydával a měl na sebe strašně vysoká očekávání, ale aby se taky učil se odměnit a přijímat tu lásku i sám k sobě,“ říká v rozhovoru pro Magazín Antilopa a popisuje i to, jak jí v hledání správné cesty pomáhá také mateřství.

Dělala jsi s námi rozhovor pro Magazín Antilopa v roce 2017. Co se u tebe od té doby změnilo?

No asi úplně všechno. (smích) Mám malé dvouleté dítě. Prošla jsem si pár životními kotrmelci. Prošla jsem si celou Českou republiku. Asi to, že jsem máma, je největší změna.

Věříš stále na malíčkové přátelství?

S malíčkovým přátelstvím mám v tuhle chvíli docela krizi, protože mám období, kdy to celé objevuju znova. Lidé, kteří jsou ti malíčkoví kamarádi, jsou kolem mě pořád. Ale nedaří se mi udržet žádný přátelský vztah tak blízký, abych tam měla stoprocentní důvěru, vždycky se tam něco stane. Nevím, co se mi život snaží říct, ale kromě ségry a mého přítele jsou ty vztahy celé nějaké vachrlaté.

Nevím, co z toho vzejde, nebo jestli se mám naučit něco sama o sobě. Jak se teda vlastně dělá kamarádství? Co je kamarádství? Nebo si mám najít úplně novou skupinu lidí, protože možná prostě v tuhle chvíli nemám ty správné lidi kolem sebe? Uvidíme. Ale nemám to tak jednoznačně řečené jak tenkrát. Hrozně bych si přála, aby se znova do mého života vrátila ta kamarádská vazba, kdy jsme tady jeden pro druhého a cítíme se vzájemně v bezpečí, že se na toho člověka můžeme spolehnout.

Myslíš, že má i mateřství vliv na přátelství? Že to nějak změnilo?

Já bych spíš řekla, že to má vliv na to, kolik má člověk času na druhé. Ale zároveň já jsem člověk, který vždycky čas na druhé měl. Vždycky si to nějak zařídím, třeba na osobní setkání to nebude druhý den, bude to třeba za den, dva. Ale vždycky odpovím. Jsem myslím věrný kamarád, který má ty své lidi na vysokých prioritách, takže i když mám dítě, i když jsem unavená, čas si na ně vždycky najdu.

Ale je pravda, že je to pak jiné vídání se, když kolem běhá malé dítě, na které člověk dává pozor. Ale nemyslím si, že by to bylo to zásadní, co by ta kamarádství rušilo.

Co pro tebe dnes znamená láska?

Když budu osobní, tak teď se mě hodně týká pojem lásky vůči sama sobě. Mám teď takové období, že se mi dějí situace, kdy se musím vymezovat vůči druhým lidem v práci, v kamarádství, ve vztahu, svým způsobem i v rodině. Jako kdybych si v sobě rovnala ten termín, že láska neznamená dát všem všechno, nebo dát vždycky to, co si myslím, že by ta hodná holka měla teď udělat. Ale že možná ta nejsprávnější verze lásky, ta zdravá, je, že beru v potaz samu sebe.

Myslím si, že je to pro mě taková nová lekce, která souvisí převážně s láskou vůči mně samotné, ale i s láskou vůči druhým. Protože pak ta láska může být opravdová. Není to jako, teď ti říkám něco hezkého, aby ses cítila dobře a abych tě neztratila, ale je to odlehčené od těch špatných vedlejších motivací a může to jít k větší upřímnosti.

Je důležité se odměnit

Sdílela jsi, že tvojí motivací je i tvůj syn…

Ano, ano. Zjistila jsem, že když si v čemkoliv, co dělám, najdu nějaké podobenství ve výchově, tak je to neuvěřitelná motivace. Je to něco, co se mnou hne úplně bez diskuze. Že to musím udělat správně, i když se třeba bojím nebo je mi to nepříjemné. Nebo když jdu do nějakého hrozného neznáma a nevím, jestli je to ta nejlepší cesta, ale vím, že to musím zkusit. Děti dokážou s rodiči úžasné věci.

A když tu hranici překročíš a jdeš za sebe bojovat a vymezit se, jak se potom cítíš?

Strašné výčitky, strašný pocit viny. Ten vzorec, že člověk nemá způsobovat druhým diskomfort, je tak strašně silný, alespoň ve mně výchovou, že upřednostnit sebe a třeba způsobit nějaké nenaplnění očekávání, to pak vytvoří obrovské množství provinilosti.

V poslední době jsem si uvědomila, jak je důležité, aby člověk nejen pořád vydával a měl na sebe strašně vysoká očekávání, ale aby se taky učil se odměnit a přijímat tu lásku i sám k sobě. Aby když jde cvičit, tak se pak nebál si třeba dát něco dobrého. Nebo když udělá nějakou práci, která byla náročná, tak pak si dopřát cokoliv, co ho udělá šťastným. A pak si myslím, že se to odráží ve vztazích a člověk díky tomu umí přijímat lásku od druhých.

Jak se odměňuješ?

Dvěma koláči k snídani například. (smích, k rozhovoru si Bára dopřála dva velmi lákavě vypadající koláče, pozn. redakce)

Také jsi sdílela, že se odměňuješ tancem. Je to pro tebe opravdu odměna?

Určitým způsobem jo, protože tanec, kdy člověk nepřemýšlí a je jen ve flow, dělá jenom v momentě, kdy Kristián spí nebo mám hlídání. A v tu chvíli chce člověk dělat hrozně moc pracovních věcí, nechce si jít tancovat. Ježíšmarja, to budu dělat v důchodu, přece teď nebudu nic nedělat! Může to být věc, která půjde na té prioritě úplně pryč.

Ale je to špatně, pak totiž člověk dojde ke strašnému psychickému vyčerpání. Stačí i půlhodina pro sebe, nějakého pohybu, tance, cokoliv, aby se duše občerstvila. A je to i cesta k novým nápadům a k nové energii, i když se zdá být jako ztráta času. Ale je to prospěšnější, než kdybych šla posílat e-maily.

Nejsem žádná profesionální tanečnice, tancovat jsem začala po strašně dlouhé době asi před rokem a půl, dva roky možná. Přijala jsem svoji vlastní osobní výzvu navštívit hodiny Dance with Ginger, což je velmi sexy ženský tanec. Teď jsem tam dlouho nebyla, protože jsem nemohla v termínech, kdy učila, ale ty stejné prvky si tancuju doma. Takže jsem u toho zůstala.

Šla jsem do toho právě kvůli tomu, že jako maminka, a s tím se asi ztotožní spousta holek, jsem většinu času doma shrbená nad dítětem, pořád jenom vnímám to dítě, naplňuju jeho potřeby a mně psychicky strašně moc odešla vnitřní síla, sebevědomí a pocit ze sebe jako ženy. A potřebovala jsem udělat něco, kde znova nastartuju svoji vnitřní jiskru. Takže jsem šla absolutně mimo moji komfortní zónu. Ale miluju to, je to úžasný pocit.

Komentáře na štíhlost mě šokovaly

Po porodu jsi hodně zhubla a přicházely ti dost neurvalé komentáře na tvé tělo. Dokonce jsi lidi žádala o větší laskavost a vnímavost. Pomohlo to?

No, já jsem přibrala, takže už ty komentáře nedostávám. Řekla bych, že mě to ani tak strašně netrápilo, spíš mě šokovalo, jak se vůbec necenzuruje komentář na štíhlost. Když je někdo tlustý, tak všichni mlčí, lidi si řeknou, asi by mu to bylo nepříjemný, tak nic neřeknu. Ale když je někdo hubený, tak ho přirovnávají ke kostrám, anorektičkám, vychrtlinám a vůbec se nezamyslí nad tím, že to může být úplně stejné, jako když má někdo pár kilo navíc.

Takže to spíš byla prosba: lidi zkuste být trochu empatičtí. Ne že bych já to tak strašně prožívala, protože jsem věděla, že je to pravděpodobně jenom období. Byla jsem tenkrát u doktorky, jestli se mi náhodou něco neděje, všechny testy vyšly dobře. Věděla jsem, že je to z toho, že málo spím, a jakmile se to srovná, zase se vrátím zpátky do předporodní váhy. Ale znám spoustu holek, které jsou hodně štíhlé a nic s tím neudělají, a není to úplně příjemné.

Jaký máš vztah k sociálním sítím?

V rámci vztahu sama k sobě jsem si začala uvědomovat, jaké všechny vlivy mají tendenci mě samu od sebe odpojovat, oslabovat. A jedna z těch věcí, kterou jsem si musela přiznat, je Instagram. Protože se lidi na Instagramu dělají lepší, než jsou. Ale když to člověk sleduje na denní bázi a pořád dostává tyhle drobné informace o tom, jak to mají lidé kolem lepší, jak jsou hezčí, úspěšnější, veselejší, tak kvůli těmto drobným nahlodávačům jsem si musela přiznat, že potom, co koukám na Instagram, se cítím o dost hůř, slabší. A hlavně mám tendenci se ladit na životy jiných, u profilů, které sleduju víc, mám tendenci se stávat jakoby jimi. Přistihuju se, že se snažím třeba vypadat jako oni, nebo se někdy i do nich nevědomě stylizuju. Asi jak jsem z dvojčat, mám tendenci se ladit na toho druhého až do té míry, že ztratím samu sebe.

A ještě jsem si u sebe vypozorovala, že tím, že člověk vidí nějakou senzaci, krásnou fotku, krásnou pláž, tak v první chvíli mi přijde dopamin, rychlý pocit radosti – ježíš, to je nádherné! Ale na jeden pocit štěstí mi přijdou dva kousance, třeba „no ty tam ale furt nejsi, tak co děláš v životě blbě“. Nebo „no tak nemáš šanci, takhle nikdy vypadat nebudeš“. Nebo „hm, už ti bude 34, takže ti ujel vlak, abys takhle vypadala, to jsi měla dělat před tím“. Jakákoliv pochybnost, která zpochybní i mě samotnou a vezme mi sílu.

Na Instagramu funguju, protože tam mám i nějaké spolupráce a je to přivýdělek. Také jsem na mateřské a nemám kontakt se světem tak moc jako dřív a potřebuju nějaký přehled. Ale pak jsem si uvědomila, že sleduju věci, které mi ve výsledku k ničemu nejsou, nic tak zásadního mi neuteklo, a jenom se cítím blbě. A že potřebuju vytvářet vlastní autentičnost. Jen tak může být člověk sám inspirací, ale ne když neustále někoho kopíruje, sleduje životy kolem, a je jen taková zmatená scrollující ovečka.

Takže já jsem si na Instagram nastavila limit, kdy mi to iPhone pak vypne a nepustí mě tam. A místo toho poslouchám hudbu, audioknihy nebo dělám cokoliv, co mě vrací samu k sobě a nepodporuje pozornost k těm druhým. Je to jedna z oblastí, kterou čistím.

Cítíš se pod tlakem i tím, že máš velké množství sledujících, nebo je to pro tebe jako herečku něco, na co jsi zvyklá?

Jo rozhodně, je to takový pocit, že člověk je i v té autenticitě blokovaný, protože se bojí, co když to bude trapné. Občas se mi stane, že dám příspěvek, a první myšlenka, co mě napadne, je „ježíš, co si o tom tenhle člověk pomyslí“. Člověk je v té autenticitě totálně svázaný, protože už předem řeší, co si lidi pomyslí o tom, co teď zveřejnil. Což je úplný bizár. V jakém světě jsme si dobrovolně vybrali žít?

Děkuji moc za rozhovor.

Foto: Se souhlasem Barbory Mudrové