Daniel Křeček přišel o půlku těla: Jsem rád, že jsem přežil. S přítelkyní chceme cestovat a podnikat

Daniel Křeček (23) před šesti lety vylezl s kamarádem kvůli fotce na vagón, kde ho zasáhl proud z elektrického vedení. Utrpěl vážný úraz, zlomil si páteř, měl popáleniny na 25 procentech těla a začal jeho boj o život. Lékaři u něj tehdy provedli několik operací, aby ho zachránili, ale jeho stav bohužel nebyl stále dobrý. Proto v pražské nemocnici v Motole přistoupili k razantnímu zákroku, takzvané hemikorporektomii, a odoperovali mu celou část těla od pasu dolů.

Foto: Se souhlasem D. Křečka
Daniel Křeček má po úrazu jen půlku těla.

Jaké byly vaše první pocity, když jste se po výboji probudil v nemocnici? Co jste cítil?

Nevěděl jsem, kde jsem, co se stalo, když jsem se probral po kómatu. Nějak jsem nevěděl, co se děje. Až pak, když přišel otec s lékaři, tak jsem teprve začal vnímat, co se stalo.

Co vám řekli lékaři? Rozuměl jste jim?

Lékaři mi řekli, že jsem si zlomil páteř, přerušil míchu a že už asi nebudu nikdy chodit. Ano, rozuměl jsem jim. Ale byl jsem v šoku, to přiznávám, i s odstupem času.

Co se vám první honilo hlavou, když jste zjistil, že vám chybí půlka jedné nohy?

Když jsem zjistil, že mi chybí půlka nohy, tak jsem nad tím nijak nerozmýšlel. Stalo se to a byl jsem rád, že jsem na živu, a to bylo to hlavní.

Byl jste ještě dítě. Plakal jste a říkal jste si, že tohle je váš konec?

Plakal jsem, když jsem zjistil, že půjdu na tu velkou operaci a že by to mohlo skončit špatně, že bych mohl zemřít. Ale zase na druhou stranu jsem se z toho rychle dostal, sebral sílu a snažil se dělat všechno pro to, abych to zvládnul.

Přicházely špatné zprávy

Jak dlouho jste byl v nemocnici? Popište ten proces, jak vám postupně odebírali končetiny.

V nemocnici jsem byl dva roky a bylo to všechno postupně. Začínal jsem normálně jako vozíčkář, kdy jsem byl na popáleninách na Vinohradech, tam se provedly operace páteře, zadní přední stabilizace. Byly tam nějaké potíže, dostala se mi krev do plic a muselo se to řešit.

Postupně jsem se z toho všeho dostal, přesunuli mě do Motola na spinální jednotku, tam jsem se učil sedět, učil jsem se chodit na záchod, držet stabilitu, oblékat se, bylo to všechno docela těžké. Všechno se zvládalo.

Pak jsem jel do rehabilitačního střediska, kde začaly všechny možné problémy s tkání a začalo se mi objevovat něco podobného, jako by se rozpadala tkáň. Měl jsem otravu krve, tak mě transportovali zpátky do Motola s tím, že se začaly dělat postupně potřebné operace, kde mi brali jednu nohu, druhou půlku nohy a pak postupně celou polovinu těla. Jinak bych to nepřežil.

Co jste pociťoval s každou další špatnou zprávou?

Myslím si, že každá další špatná zpráva mi nepřidala na psychice. Bylo to všechno složitější, ten boj byl fakt hodně těžký. Ale všechno se to nějak zvládlo.

Stal jste se prvním Čechem bez půlky těla. To prostě nemůže člověk jen tak zvládnout…

Psychické potíže nebyly nějak hrozné, já jsem se se vším docela dobře srovnával. Byl jsem hlavně vděčný, že jsem to přežil.

A fyzické bolesti? Většina z nich byla při těch operacích. Pak, když to bylo všechno už v pohodě, tak spíš ty normální bolesti zad, co má každý druhý. Nejvíc mě trápily fantomové bolesti končetin, které jsem už neměl, ale to se pak nějak postupně vyřešilo, už je to docela dobré.

Kdo vám byl největší oporou? Měl jste psychologa?

Já jsem se psychologům popravdě moc nesvěřoval. Spíš jsem se snažil táhnout všechno sám. Největší oporou, si myslím, byla babička, a tak nějak rodiče, ze začátku pomáhali, ale ten psycholog nějak ne.

Co kamarádi a spolužáci?

S kamarády všechno fajn, bavíme se jako dřív. Máme pořád společné dobré vztahy. Se spolužáky se nevídám. A rodiče – s mámou a jejím přítelem se teď vídám, s bratrem a s otcem ty vztahy jsou složitější, takže k tomu bych se nechtěl vyjadřovat.

Daniel se svou přítelkyní.Foto: Se souhlasem D. Křečka

Jaké byly první momenty, když jste se vrátil domů a měl jste začít zase normálně žít? S jakými obtížemi jste se setkával?

Když jsem se vrátil domů, byl jsem šťastný, že už jsem konečně doma, že už zase můžu fungovat a můžu chodit za kamarády. Bylo to obtížné, dostávat se z baráku kamkoli, takže jsme museli pořídit auto, abych mohl nějak dojet. Třeba když jsem chtěl ke kamarádovi do paneláku a byly tam schody, tak mě museli dva kluci vzít a vytáhnout mě nahoru. Ale s tím jsme se poprali, docela statečně si myslím.

Když se za tím vším dnes ohlédnete, jak byste svůj život zhodnotil?

Myslím si, že život mám docela kvalitní, nemůžu říct, že by mi něco chybělo. Mám skvělou přítelkyni, psa, bydlíme spolu. Myslím si, že všechno zvládáme v normě. Je to fajn. Víte, já si nechci stěžovat. Život na vozíku je složitější, je těžší, samozřejmě. Zdraví lidé si nedokážou představit, co všechno může být problém. Ale já jsem opravdu rád, že žiju.

Nemyslím si, že žiju nějak špatně. Myslím, že žiju docela fajn. Občas mám takové zdravotní potíže, jak jsem si zlomil obratel, udělala se mi od toho píštěl a už s tím bojujeme dva roky, pořád se to vrací. Ale pokaždé, co se to vrací, tak je to slabší a slabší a já doufám, že už jednoho dne to bude v pohodě. Myslím si, že s čím se pak budu potýkat, to už budou více méně jenom malichernosti.

Člověk musí mít cíl

Co vaše přítelkyně, jaké máte plány?

Rádi bychom do budoucna cestovali. Chtěli bychom spolu jednou bydlet ve svém. Chtěli bychom oba podnikat, já bych hrozně rád opravoval telefony, přítelkyně by si chtěla otevřít stánek s kávou. Všechno je teď složité, ale máme to v plánu, tak doufám, že si to všechno jednou splníme a budeme mít všechno, co chceme.

Člověk musí mít nějaký cíl a jít si za ním. Jasně, je to těžké, byl covid a tak, ale věřím, že pomalými krůčky se nám podaří dostat ze života maximum.

Jak na vás reaguje okolí? Jak lidé vnímají člověka bez půlky těla?

Myslím, že lidi mě vnímají docela normálně. Nikdo nic neříká nebo nijak divně nekouká. Jediné co, tak děti se nade mnou pozastaví a řeknou: „Hele, mami, hele, tati, ten pán nemá půlku těla.“ Ale jinak nic hrozného. Hodnotím to jako v pohodě.

Co byste vzkázal všem lidem, kterým se stal úraz a jsou upoutaní na vozík?

Lidem, co se stalo něco podobného, nebo je úraz upoutal na vozík, bych jim vzkázal, ať jsou silní, ať se drží. Hlavně pořád pozitivně myslet, v těch těžkých chvílích je to hrozně důležité, aby se člověk mohl posouvat dál a aby zůstal stejně silný.

Danieli, moc děkuji za rozhovor.

Foto: Se souhlasem Daniela Křečka

Více k tématu