Není na co čekat. Odchod Aničky Slováčkové připomíná, jak je život křehký

Ráda jsem poslouchala slova Aničky Slováčkové. Rozhovory s ní byly jedny z těch, kam jsem chodila čerpat naději. A inspiraci, jak může vypadat odhodlání, vděčnost a všímavost prožívaná v každodenním životě.

Hrozně mě odchod Aničky Slováčkové mrzí. Věděla jsem, že se nemoc bohužel vrátila a v médiích mluvila o paliativní péči. Přesto mě její smrt zasáhla a nemohla jsem tomu věřit. Stále jsem doufala v zázrak a přála jsem jí, aby se našla ta správná léčba a rakovina ustoupila.

Osobně jsem ji potkala jen jednou, ale ráda jsem si pouštěla do sluchátek její povídání. Jsem Aničce vděčná, že měla odvahu mluvit otevřeně v médiích nejen o odhodlání, ale i realitě. Že sdílela, jak vypadají její dobré dny s nemocí, ale i ty špatné. Je důležité umět si představit, že žít s vážnou nemocí je náročná a vyčerpávající cesta. A že se to může stát každému, mladému i starému člověku bez výjimky.

V jejích slovech jsem hlavně v posledních rozhovorech a přednáškách slyšela připomínku, že život máme žít už teď, ne až v budoucnu. Že každý den se počítá. A k naplněnému životu si musíme začít všímat a žít přítomností.

Užijte si každý den a nečekejte na něco, co nemusí přijít. (Anna Julie Slováčková)

Anička Slováčková žila většinu života jen výkonem a prací, protože tak byla odmalička vychovávaná. Kouzlo přítomného okamžiku objevila až ve chvíli, kdy jí diagnostikovali rakovinu. Vnímala to jako životní křižovatku.

„Dozvíte se, že váš život už nemusí trvat desítky let, protože to očekáváte ve dvaceti letech, ale že vám můžou říct sbohem už třeba za dva roky. Anebo i mnohem dřív. A to byl pro mě obrovskej zlom. (…) Ten večer jsem to musela říct svý rodině, svýmu příteli, bylo to samozřejmě příšerný. Ale viděla jsem ten nejbrutálnější západ slunce, s takovýma barvama, který jsem v životě neviděla, a který od tý doby vnímám všude,“ řekla Anička Slováčková na své přednášce o životě v přítomnosti na TEDxPragueWomen.

Když se jí rakovina vrátila podruhé, přijala to jako nakopnutí, aby si začala plnit svoje sny. Začala přemýšlet, jaké sny je možné splnit za tak krátkou dobu. V loňském roce stihla vysněnou cestu do New Yorku.

„Já to beru trošičku jako dar, že mi někdo řekl, že můj čas je nějakým způsobem ohraničenej, protože díky tomu můžu žít úplně jinej život,“ vysvětlila v přednášce.

Čeho byste litovali?

Její upřímné sdílení připomíná, jak je život křehký, a její příběh ukazuje, že se smrt týká každého z nás. Často to nechceme slyšet, ale nikdo nevíme, kolik času nám zbývá.

Myslet na smrt může být velmi užitečné. Když si představíme, že by byl zítra konec, je něco, čeho bychom hořce litovali? Pokud si uvědomíme, že máme v životě něco, co zanedbáváme, ať už to jsou vztahy s milovanými lidmi, kterým se málo věnujeme, koníčky a vysněné aktivity, které máme na wishlistu, životní milníky, které stále odkládáme, nebo destinace, které toužíme navštívit, získali jsme velmi důležitou informaci.

Možná proto můžeme udělat něco už dnes. A měli bychom.

Protože jak vzkázala Anička v přednášce: „Jsme tady od toho, abychom si každý den užívali. A pokud máte nějaký sny, nějaký cíle, nějaký plány, který byste si chtěli plnit, tak fakt není na co čekat a začněte si je plnit hned. Protože se může stát, že už ten čas mít třeba nikdy nebudete.“

Foto: Profimedia