Ve svých 38 letech se považuji za starou prvorodičku: Byla to fuška i zábava, ale vyšlo to

Vím, že dnes je moderní rodit okolo padesátky, ale to je podle mě už trošku proti přírodě. Mám i dvě kamarádky, které si porodily dítě pár let před padesátkou. O sobě jsem si myslela, že děti nikdy mít nebudu, ale tato společensky chtěná záležitost se nakonec dostala i do mého života. Ve svých osmatřiceti letech se považuji za starou prvorodičku, jejíž předtěhotenství a těhotenství skýtá mnoho nečekaných i bizarně zábavných situací. Jsem až zvědavá, co mě čeká, až porodím.

Vezmu to pěkně po pořádku. Ne že bych nikdy nechtěla děti, ale můj život byl (a pořád je!) tak barevný, že jsem na ně nikdy vlastně neměla myšlenky. Když přišlo kolem třicítky zlomové období, kdy kolem mě začaly kamarádky uzavírat sňatky a rozmnožovat se, vždycky jsem se nad ratolestmi a krásami období této fáze života jaksepatří rozplývala.

Když už jsem začala pomýšlet, že by se tohle mohlo týkat i mě, přišly nečekaně závažné nemoci, které mě utvrdily, že já přece s takovými diagnózami nemohu mít dítě. I když choroby by fyzicky těhotenství nebránily.

Navíc jsem neměla to hlavní – s kým si dítě vlastně pořídit. Říkala jsem si, kdo by chtěl někoho tak nemocného, a navíc mě každý chlap, o kterého jsem kdy zakopla, zklamal. A představa, že bych měla být sama matka, se mi nelíbila.

Konečně ten pravý?

Ukázalo se, že zase tak nemocná nejsem, rozhodně ne tak, abych nemohla mít děti. A před pětatřicítkou přišel do mého života někdo, o kom jsem si opravdu myslela, že to je On. Mého dítěte otec. Navíc on děti chtěl. Tehdy jsem si říkala: „Aha, tak i já teda budu mít dítě? Vážně? Super, proč ne! Tenhle chlap za to stojí.“

Zkrátím to. Byl to idiot, co žil dva (nebo možná i víc) životů se dvěma ženami. Naštěstí se na to přišlo včas a já nestihla otěhotnět.

Ale už jsem se na to fyzicky připravovala. Vysadila jsem antikoncepci s myšlenkou, že ji beru dlouho, a holky říkaly, že je potřeba tělo zbavit hormonů, aby bylo na případné oplodnění připravené. Strašné kecy…

Jenže díky tomu jsem přišla na to, že bez antikoncepce nemám pravidelnou menstruaci. A ejhle, to je přece problém! Bez té totiž žena neovuluje a nevylučuje potřebná vajíčka k oplodnění. Mé kroky směřovaly k lékaři. Ten mi píchnul (dvakrát!) takzvanou vyvolávačku, a ono nic. A protože ho to dál nezajímalo, tak jsem ho vyměnila.

Absence menstruace

Kamarádka mě poslala ke svému lékaři. Díky němu v šestačtyřiceti porodila zdravého kluka. Tento gynekolog se specializoval na takzvané staré matky. Když jsem mu vylíčila svůj příběh, podivil se, proč ještě nemám děti. A že jsem si měla udělat dítě s tím blbem, co měl dvě domácnosti, přece už jsem dost stará na to, abych věděla, že všichni chlapi jsou tak trochu debilové.

Vzájemně jsme se zasmáli a on mi s velkou parádou oznámil, že mám syndrom cystických ovarií, prostě menstruovat bez léků nebudu, a předepsal mi zpátky antikoncepci se slovy: „Třeba díky ní zase trošku zhubnete. A až si najdete někoho, kdo vám udělá dítě, tak ji zase vysadíme a cíleně vás budeme léčit, až k otěhotnění.“

Hm, takže bomba. Stará a ještě s problémy typu „nemá chlapa, a ještě k tomu ani menstruaci“.

Moje chvíle nastala

Nicméně k překvapení nejen mému, ale i všech kolem mě, se stal zázrak. Našel si mě konečně opravdu ten pravý. Někdy v říjnu jsme se společně domluvili, že tedy začneme pracovat na dítěti. Lékař měl radost, vysadil mi prášky a začal mě dopovat jinými prášky, které měly za cíl jediné – buď dostat menses, nebo ho nedostat, ale být těhotná.

Nastala velká zábava. Lékař nás upozorňoval, že to nebude jen tak. Mnoho mužů totiž nesnese příkazy typu: „Teď vám praská folikul, dnes musíte souložit. A nejlépe i zítra a to víckrát.“ Ubezpečila jsem ho, že to pro nás nebude problém. Nebyl, ale skýtalo to mnoho situací typu: „Nikam nejezdi, jedu já za tebou, dnes musíme mít sex!“

Z prášků jsme po třech měsících přešli na injekce hormonů. V prosinci jsme se s partnerem zasnoubili a v březnu jsme odlétali na vlastní svatbu i s injekcemi. Byla jsem nafouklá jako balón a doktor si dělal legraci, že prostě kladu ta potřebná vajíčka. A snad prý na svatbě neprasknu.

Zkrátím to. V sedmatřiceti jsem na svatební cestě opravdu otěhotněla. Byla to fuška, ale bylo to zároveň zábavné a hlavně šťastné období.

Doktor byl trochu zklamaný, protože už jsme se pro ztrátu trpělivosti připravovali na umělé oplodnění. Když jsem mu v květnu v pátek třináctého poslala fotku pozitivního testu, říkal: „To je opravdu smutný den, těšil jsem se, jak vás budu oplodňovat.“ Měl vytříbený vkus pro humor, proto jsme si tak rozuměli.

Životní ztráta

Asi si všímáte, že o něm hovořím v minulém čase. Ano, i když mi slíbil, že mi císaře udělá on, a to 1. 1. 2023, protože on je přece umí nejlíp na celém světě, tak se to nestane. Byť jsem tohoto doktora považovala za anděla z nebe, věčně usměvavého, vtipného a pohotového, zřejmě tak šťastný nebyl. V srpnu, den po mé pravidelné návštěvě, totiž spáchal sebevraždu. Ukázalo se, že byl dlouhodobě nešťastný se svým životem, a tak se prostě rozhodl ho ukončit.

Čímž zvedl mandle nejen mně, ale i spoustě dalších nastávajících matek, které na něj spoléhaly. Já osobně jsem nejprve cítila strašnou bolest nad ztrátou perfektního chlapa, a pak vztek, jak mi to mohl udělat. No a pak samozřejmě následovalo smíření, že můj život jde dál…

Ještě před smrtí mi doporučoval svého kamaráda gynekologa, který je na císaře také dobrý. Tomu jsem zavolala, řekla jsem mu, že si teď musíme udělat vztah, protože do mě bude řezat, a pro mě je vztah pacient-lékař to nejdůležitější. Nejdřív byl nedůvěřivý, ale rychle pochopil, že je se mnou sranda, a navíc jsem tak trošku bezproblémová, i přes všechny své diagnózy.

Úplně nebyl nadšený z mého plánu rodit na Nový rok. Ale pochopil, že prostě druhého nebo třetího ledna je hloupé datum, že takové narozeniny s mojí holčičkou nikdo slavit nebude.

Takže konec dobrý, všechno dobré. Já sice vypadám a chodím jako kachna, ale na druhou stranu je moje těhotenství i přes pokročilý věk a všechny nemoci opravdu učebnicové. A přála bych ho každé budoucí mamince.

Závěrem bych chtěla říct, abyste neztráceli naději. A to nikdy a s ničím, vše má svůj čas. Plození a rození zdar!

Kristýna s námi svůj příběh sdílí od léta 2022. Nyní napsala knihu Pozdě, ale přece o prvním roce s Matyldou, její vydání můžete podpořit a knihu si zakoupit v projektu na HitHitu.

Foto: Kristýna Daňková, Lucie Loučová