Brali jsme se v ráji: Svatba je intimní věc dvou lidí, ne divadélko pro příbuzné

Nemám moc ráda svatby, raději chodím na pohřby, přijdou mi takové upřímnější a hlavně konečné. I když se jdete na poslední rozloučení třeba jenom přesvědčit, zda je dotyčný opravdu mrtvý nebo jen ze slušnosti, většinou si na zesnulého vzpomenete v tom lepším světle. Kdežto svatba, to je jiná káva. To je záležitost plná stresu – od začátku až do konce. Proto jsem se rozhodla, když už se i u mě našel dobrovolník, co se rozhodl mě požádat o ruku, že šaška nikomu dělat nebudu.

Už když jsme se jako holky na střední bavily, jak by měl vypadat náš velký den, měla jsem prostě jasno. Jen já, on, oddávající a nikdo jiný. Tedy nikdo, koho bych znala. Třeba svědci. Proč? Je to prostě tak intimní věc, že bych si ji chtěla užít jen s tím, komu slibuju, že s ním budu do konce života.

Je to velký závazek, tedy alespoň pro mě, protože když už jsem se pro to rozhodla, nehodlám se za dva roky rozvádět, protože „máme odlišné povahy“.

Návštěvy cizích svateb

Za svůj život jsem na několika svatbách byla. Jednou dokonce i jako svědek. Byť jsem za své kamarádky byla opravdu šťastná, v jejich kůži bych být nechtěla. Jedna řešila, že tam nechce pozvat tu a tu část rodiny, protože se nesnáší. Druhá byla celá nakvašená, že přišla i ta můra z manželovy kanceláře, i když mu výslovně zakázala ji pozvat. Nebo ten stres, aby se neporvali chlapi, když už mají upito. A stejně se porvali.

Bude všem chutnat jídlo? Bude dostatek pití? Není ta výzdoba chudá? Milion věcí, zbytečných věcí. A navíc za strašný peníze. Radši bych je dala charitě.

Na svatbě své sestry jsem byla v nervu dokonce i já, a to už ve chvíli, kdy jsme měli nastupovat do aut. To jsem tam byla zhruba 2 minuty, a když jsem viděla na Libeňským zámečku frontu dalších svatebčanů, takže jsme neměli čas se ani pořádně vyfotit, bylo mi zle. Když sestra, panna nevěsta, v pronajaté hospodě zjistila, že není to jídlo, které objednala, bylo mi jí opravdu líto. Málem se zhroutila.

Když jsem na jiné svatbě viděla, jak novomanželé vypouští holubice, šla jsem do kolen. Proč to proboha dělají? Jiný pár si dokonce pronajal u zámku postel, na které se fotil. Proboha proč jako? Na všechno jsem koukala jak blázen a říkala si, že tohle je prostě strašné divadlo. Představa, že bych já měla být hlavním hercem, byla děsivá. Utekla bych.

Všudypřítomné milenky

A víte, kdy se musím nejvíc smát? Když se na svatbě objeví ty bývalé lásky. Někdy totiž nemusí být ani tolik bývalé. Ale to ten druhý ze snoubenců neví… Přestože to mnohdy ví všichni ostatní.

Letos v létě jsem viděla na Facebooku fotky z jedné takové svatby, kam jsem naštěstí nebyla pozvaná (protože kdyby ano, mohlo by se velmi lehce stát, pod rouškou alkoholového opojení, že bych tohle „tajemství“ mohla vyzradit). O to větší jsem měla záchvat smíchu při prohlížení fotografií. Na nich milenky ženicha vesele objímají nevěstu při přáních krásného života, zatímco ji samozřejmě k smrti nenávidí těch mnoho let, co s ní nynější ženich je. Jak se ženich usmívá, a přitom ví, že kdykoliv luskne prsty, může si od své milé odběhnout k jiné milé.

Tomuhle někdo vážně říká super věc? Velká svatba se všemi kamarády a příbuznými i z pátého kolene? Opět se vracím k tomu, co jsem říkala na začátku – je to prostě fraška a divadlo pro ostatní. Vždycky se najde někdo, kdo remcá, komu nechutná, komu se nelíbí kapela, výzdoba, šaty nevěsty či svědkyně. Důvod něco nebo někoho pomluvit se vždycky najde.

Přípravy na vlastní svatbu

Podobnému stresu jsem se chtěla odjakživa vyhnout. Můj snoubenec byl naštěstí stejného názoru, rozhodli jsme se tedy pro svatbu na Mauriciu. Celkem lehce proveditelné, a hlavně u nás platné. Navíc se už rovnou nacházíte na místě svatební cesty!

Byli jsme ale „blbci“, protože jsme o tom řekli svým blízkým. Netušila jsem, jak moc je to totiž zvedne ze židle. Matka s tím byla snad jediná v pohodě, protože věděla, že to tak mám nastavené. Otec mi řekl, že to babičce přece nemůžu udělat, babička plakala, ale samozřejmě tak, abych to neviděla. Sestře to bylo líto. Nejlepší kamarádka mi to zřejmě v životě neodpustí.

Přitom je to náš den, naše rozhodnutí, naše svatba. Vůbec nechápu, proč bych vlastně měla brát ohledy na to, co si o tom myslí ostatní. Přesto vznikaly hádky i vysvětlování. A to i přesto, že jsme slíbili posvatební mejdan, který vlastně vypadal jako svatba, jen jsme už neměli oddávajícího a neříkali si ano. Dnes bych to udělala jinak, prostě bych oznámila, že jedeme na dovču, a tam bychom se tajně vzali.

Snoubenec, dnes už manžel, si do toho nenechal kecat vůbec nikým a byl na rozdíl ode mě úplně v klidu. Aspoň někdo. I tak jsem se snažila se těšit, nechala jsem si spíchnout šaty na míru, vybrali jsme prstýnky, hotel, další ubytování na Mauriciu a těšili se na odlet, který se konal tři měsíce po zásnubách.

Svatba v ráji

Svatba pro mě nikdy nebyla zcela zásadní nebo důležitá. Jen jsem si říkala, že kdyby měly přijít děti, bylo by fajn, abychom i po právní stránce byli rodina a měli všichni stejné příjmení. Takže tento ideální čas nastal i v mém životě, a jak jsem již předestřela, rozhodli jsme se na všechny vykašlat a odletěli jsme na ostrov v Indickém oceánu.

Papíry a vše potřebné k uskutečnění sňatku musely být odeslány na příslušné úřady dva měsíce před obřadem. To všechno pomáhá vyřídit cestovka nebo ten hotel, který si pro svůj den zvolíte. Jsou tam na to uzpůsobeni, mají své koordinátorky. Vy si jen zabalíte kufr, vezmete si svatební oblečení a je to.

Po příletu druhý den s koordinátorkou navštívíte příslušné úřady, to zabere půl dne, a další den se můžete brát. Hotel vám zařídí svědky, kadeřníka, vizážistku, fotografa, kytku, dort, večeři, zkrátka všechno, co si žádáte. Opravdu, takhle jednoduché to je. A jako bonus? Je to minimálně o půlku levnější než cokoliv z vyjmenovaných položek v Česku.

Pro nás oba to byl opravdu nejkrásnější zážitek. Svatba snů… Vlastně o takové jsme ani nesnili. Všechno bylo perfektní. Po snídani jsme se ještě zašli koupat, dopřávali jsme si místní dobroty, já se tři hodiny před plánovaným obřadem zvedla a šla se připravovat. O mou vizáž bylo postaráno.

V 16 hodin místního času jsem si došla pro svého vyvoleného k oltáři, stanuli jsme pod altánkem, moře za námi šumělo, vanul příjemný vánek. Dokonalá idylka. Nikde nikdo, jen my dva.

Konec dobrý, všechno dobré

Nová životní etapa začala a hned na začátku krásně – svatební cestou a pobyt na ostrově jsme si nadšeně ještě prodloužili. Teď se těšíme, že se tam opět vrátíme, ať už jen na dovolenou, nebo na obnovení slibů.

Ve finále nám to už nemají za zlé ani ti příbuzní, protože posvatební party se opravdu vydařila. Z fotek a videí čišela taková pohoda, radost a láska, že jen hlupák by se zlobil.

Na závěr bych jen řekla – mějte se rádi a klidně se berte. Ale udělejte si to tak, abyste byli spokojení. Děláte to pro sebe, kvůli sobě, a ne pro parádu ostatním. A pro ty, co řeší sociální sítě – věřte mi, že fotky ve svatebním u mauricijského moře nic nepředčí.

Lásce zdar!

Foto: Kristýna Daňková