Zuzana Hanáková o trápení v práci: Nejsme nafukovací a se šéfem není nutné vždy bojovat
V práci často bojujeme, protože to neumíme jinak a nedokážeme správně komunikovat o svých potřebách. Je o tom přesvědčena terapeutka, lektorka a koučka Zuzana Hanáková, která se specializuje také na pracovní vztahy. „Nemá smysl bojovat za věci, které nemohu ovlivnit nebo je nemám ve své kompetenci. Tam ztrácíme mnoho energie,“ říká v rozhovoru pro Magazín Antilopa a popisuje i situace, kdy je nejlepší práci opustit.
Co mají lidé dělat, když toho je na ně v práci hodně, jsou zavalení prací a nadřízený nechce slyšet o nějakých úlevách?
To je široká otázka. Když jsem zavalená prací, potřebuji si stanovit priority a dát si hranici toho, co je pro mě reálné zvládnout, a co ne. Nejsme nafukovací.
Z krátkodobého hlediska, když nadřízený není ochoten naslouchat, mi nezbývá nic jiného než se za sebe jednoznačněji postavit. Dát větší pozornost monitoringu toho, co dělám, přijít za šéfem s jasnými čísly, fakty a asertivně odmítat další práci, i s riziky, že nebudu tak oblíbený. A následně konfrontovat šéfa s realitou a chtít jeho názor – co je priorita, co můžeme odložit, co nedělat, zda není potřeba nabrat někoho dalšího a podobně.
Z dlouhodobého hlediska je dobré si poodstoupit, zastavit se a podívat se na to, co je příčinou mé zavalenosti. Tedy zkusit si udělat objektivnější obrázek o tom, co a jak dělám, zda si umím dobře organizovat čas, zda nedělám práci i za někoho jiného, zda něco nelze delegovat. Také se podívat na to, jak danou práci vykonávám – jestli náhodou nejsem příliš v detailu, hledám dokonalost, než danou práci odevzdám a tak dále.
Zavalenost prací může být objektivní přetížení, ale taky subjektivní prožívání daného člověka.
Boj vyvolá zase boj
Je vůbec možné s nadřízenými bojovat? Kdy je to možné, a kdy ne?
Boj vyvolá vždycky zase boj. Je v něm obsaženo napětí, vzdor, potřeba útočit a bránit se. Bojovat v dlouhodobých osobních i pracovních vztazích je, z mého pohledu, vyčerpávající, vysilující a rozhodně to nevede ke spolupráci a vytoužené win-win spolupráci.
Často bojujeme za věci, které se dotýkají našich hodnot – například boj za slušnost, za nárok na odměnu, boj za povýšení, za spravedlnost. Bojujeme, protože to neumíme jinak. Nenaučili jsme se komunikovat svoje potřeby a přijímat situace. To nás ve vztazích zásadně limituje.
Jak tedy postupovat?
V momentě, kdy cítíte, že chcete jít do boje se šéfem, nejdříve bych si položila otázky: „Co mě to bude stát? Co ztratím, když budu bojovat? A co získám?“ A také: „Neexistuje jiná cesta k tomu, jak dosáhnout svého?“
To, co nám často chybí, je dovednost komunikovat svoje potřeby bez boje, ale asertivně, tedy s respektem, přijetím, v partnerské rovině.
Často se setkávám s tím, že by zaměstnanci chtěli ideálního šéfa – lídra. Lidského, pozorného, empatického a zároveň někoho, kdo se za ně dokáže postavit, dokáže jít do rizika… A mohla bych pokračovat. Realitou je, že šéfové nejsou dokonalí – stejně jako jejich podřízení nejsou. Velkou výzvou tudíž je popsat si realitu, jaký je můj nadřízený a položit si otázku: „Mohu ho takového přijmout a pracovat pod jeho vedením?“
To neznamená být rezignovaný na změnu. Jsou ale věci, které změnit lze a věci, které změnit nelze. Je dobré vědět, zda to, co chci změnit, mám vůbec šanci ovlivnit, a zda je to v mé kompetenci, nebo ne. Nemá smysl bojovat za věci, které nemohu ovlivnit nebo je nemám ve své kompetenci. Tam ztrácíme mnoho energie.
Lidé mají často strach opustit svou stávající práci, protože ji vnímají jako jistotu, ať už finanční nebo jinou. A to přesto, že je může tato práce ničit, i zdravotně. Setkáváte se s takovými lidmi? A co jim radíte?
Ano, setkávám a poměrně často. Odchod z práce, která na nás má dlouhodobě neblahý vliv (fyzicky, duševně) je často delší proces. Než si člověk sáhne na svojí hranici toho „co unesu, a co už ne“, než se dotkne svých limitů a překoná strach z nejistoty, který bývá tou zásadní brzdou ke změně, tak to obvykle trvá. Jak dlouho to trvá, závisí na míře naší citlivosti a vnímavosti našeho těla a odvahy vykročit do nejistých vod.
A co radím? Mojí rolí není úplně radit, spíš klást otázky a provázet klienty k větší citlivosti, všímavosti a sebereflexi. Často zní z mé strany otázka: „Co ještě jsi ochotný vydržet?“ Nebo: „Kdybychom se tady sešli za rok, a ty jsi byl stále ve stejné situaci, co bys z tohoto místa svému o rok mladšímu já poradil?“
Podporuji klienty, aby se podívali, jaké ztráty přináší setrvávání v dané situaci, a jaké zisky jim to přináší. Co jim brání udělat změnu, co k prvnímu kroku ke změně potřebují. Nikdo nemá mandát rozhodnout za vás, kdy je pro vás ten správný čas odejít. Mojí rolí je nastavovat zrcadlo a podpořit klienta směrem, kterým chce jít.
Vyčerpání nepřijde samo o sobě
Jak v této souvislosti bojovat se stresem a vyčerpáním? Pomáhají rady typu „jdi si zaplavat, zajezdit na kole“ nebo „kup si wellness víkend a zrelaxuj se“?
Já bych v prvé řadě přestala bojovat. Přijetí toho, že jsme ve stresu a vyčerpaní, je dobrým odrazovým můstkem k přijetí sebe v takové situaci. Vyčerpání obvykle nepřijde samo o sobě. Je to dlouhodobý proces neprospěšných návyků toho, jak žijeme na úrovni těla, mysli i duše.
Proto si opravdu nemyslím, že by nás spasila jízda na kole nebo jeden wellness víkend. Obojí je určitě prospěšné a fajn, ale dodá nám to patřičnou energii v případě, že jsme obyčejně unavení. Pokud jsme ale vyčerpaní a dlouhodobě ve stresu, pak většinou potřebujeme hlouběji zkoumat zdroje vyčerpání a stresu a postupně je odbourávat.
Zároveň vnímám, že je vždy dobré (pokud to nemám) zavést pravidelné činnosti, díky kterým se tělo „zdrojuje“. A u každého to je něco jiného.
ZUZANA HANÁKOVÁ
Lektorka, terapeutka a koučka v oblasti vztahů a komunikace. Aktuálně se nejvíc zabývá tématy psychohygieny v práci i soukromém životě, práce s přesvědčeními, vzorci chování a vlivu ega na rozhodování a psychickou odolnost.
Jak si vybudovat dobrou psychickou odolnost pro lepší zvládání práce a souvisejících tlaků?
Na to bychom potřebovali samostatný rozhovor. (směje se) Když to hodně zobecním, pak pro mě je dobrá psychická odolnost o kombinaci neustálého poznávání sebe, zvyšování citlivosti k sobě, vnímání svých potřeb, práci s vlastními hranicemi, reflektování, z jakého zdroje se rozhoduji a jednám. Jestli z ega, nebo ze srdce (to ovlivňuje kvalitu výsledku) a dovolováním si prožívat nepříjemné.
Psychicky náročné situace byly, jsou a budou, nedají se z života vymazat. Lze se naučit jimi procházet v respektu k sobě i druhým, učit se z nich a dovolit si vyhovovat vlastním potřebám, i když je to v rozporu s naším vnitřním kritikem, hodnocením či přesvědčením, které často prospěšné opravdu nejsou.
Kdy je podle vás jediným řešením stávající práci opustit? A jak se na to připravit, aby to nebyl šok?
V momentě, kdy v zaměstnání dochází k šikaně, fyzickému a duševnímu násilí, ponižování a hrubému porušování etických a morálních zásad.
Připravit se na to podle mne nedá. V tak závažných situacích je ale potřeba ihned jednat a nenechat se případně zastrašit vyhrožováním zaměstnavatele, že když odejdete a „promluvíte“, že si vás najde.
Mnohdy se za výše uvedené můžeme stydět. Proto je dobré najít kousek odvahy a někomu se svěřit. Někomu, kdo vás může na cestě podpořit, ať už je to partner, přítel nebo například terapeut a kouč.
Foto: Adobe Stock (hlavní), se souhlasem Zuzany Hanákové (v textu)