Zuzana Hanáková o trápení v práci: Nejsme nafukovací a se šéfem není nutné vždy bojovat

V práci často bojujeme, protože to neumíme jinak a nedokážeme správně komunikovat o svých potřebách. Je o tom přesvědčena terapeutka, lektorka a koučka Zuzana Hanáková, která se specializuje také na pracovní vztahy. „Nemá smysl bojovat za věci, které nemohu ovlivnit nebo je nemám ve své kompetenci. Tam ztrácíme mnoho energie,“ říká v rozhovoru pro Magazín Antilopa a popisuje i situace, kdy je nejlepší práci opustit.

Foto: Adobe Stock
Je možné překonat těžké chvíle v práci? (ilustrační foto)

Co mají lidé dělat, když toho je na ně v práci hodně, jsou zavalení prací a nadřízený nechce slyšet o nějakých úlevách?

To je široká otázka. Když jsem zavalená prací, potřebuji si stanovit priority a dát si hranici toho, co je pro mě reálné zvládnout, a co ne. Nejsme nafukovací.

Z krátkodobého hlediska, když nadřízený není ochoten naslouchat, mi nezbývá nic jiného než se za sebe jednoznačněji postavit. Dát větší pozornost monitoringu toho, co dělám, přijít za šéfem s jasnými čísly, fakty a asertivně odmítat další práci, i s riziky, že nebudu tak oblíbený. A následně konfrontovat šéfa s realitou a chtít jeho názor – co je priorita, co můžeme odložit, co nedělat, zda není potřeba nabrat někoho dalšího a podobně.

Z dlouhodobého hlediska je dobré si poodstoupit, zastavit se a podívat se na to, co je příčinou mé zavalenosti. Tedy zkusit si udělat objektivnější obrázek o tom, co a jak dělám, zda si umím dobře organizovat čas, zda nedělám práci i za někoho jiného, zda něco nelze delegovat. Také se podívat na to, jak danou práci vykonávám – jestli náhodou nejsem příliš v detailu, hledám dokonalost, než danou práci odevzdám a tak dále.

Zavalenost prací může být objektivní přetížení, ale taky subjektivní prožívání daného člověka.

Boj vyvolá zase boj

Je vůbec možné s nadřízenými bojovat? Kdy je to možné, a kdy ne?

Boj vyvolá vždycky zase boj. Je v něm obsaženo napětí, vzdor, potřeba útočit a bránit se. Bojovat v dlouhodobých osobních i pracovních vztazích je, z mého pohledu, vyčerpávající, vysilující a rozhodně to nevede ke spolupráci a vytoužené win-win spolupráci.

Často bojujeme za věci, které se dotýkají našich hodnot – například boj za slušnost, za nárok na odměnu, boj za povýšení, za spravedlnost. Bojujeme, protože to neumíme jinak. Nenaučili jsme se komunikovat svoje potřeby a přijímat situace. To nás ve vztazích zásadně limituje.

Jak tedy postupovat?

V momentě, kdy cítíte, že chcete jít do boje se šéfem, nejdříve bych si položila otázky: „Co mě to bude stát? Co ztratím, když budu bojovat? A co získám?“ A také: „Neexistuje jiná cesta k tomu, jak dosáhnout svého?“

To, co nám často chybí, je dovednost komunikovat svoje potřeby bez boje, ale asertivně, tedy s respektem, přijetím, v partnerské rovině.

Často se setkávám s tím, že by zaměstnanci chtěli ideálního šéfa – lídra. Lidského, pozorného, empatického a zároveň někoho, kdo se za ně dokáže postavit, dokáže jít do rizika… A mohla bych pokračovat. Realitou je, že šéfové nejsou dokonalí – stejně jako jejich podřízení nejsou. Velkou výzvou tudíž je popsat si realitu, jaký je můj nadřízený a položit si otázku: „Mohu ho takového přijmout a pracovat pod jeho vedením?“

To neznamená být rezignovaný na změnu. Jsou ale věci, které změnit lze a věci, které změnit nelze. Je dobré vědět, zda to, co chci změnit, mám vůbec šanci ovlivnit, a zda je to v mé kompetenci, nebo ne. Nemá smysl bojovat za věci, které nemohu ovlivnit nebo je nemám ve své kompetenci. Tam ztrácíme mnoho energie.

Terapeutka a koučka Zuzana Hanáková.Foto: Se souhlasem Z. Hanákové

Lidé mají často strach opustit svou stávající práci, protože ji vnímají jako jistotu, ať už finanční nebo jinou. A to přesto, že je může tato práce ničit, i zdravotně. Setkáváte se s takovými lidmi? A co jim radíte?

Ano, setkávám a poměrně často. Odchod z práce, která na nás má dlouhodobě neblahý vliv (fyzicky, duševně) je často delší proces. Než si člověk sáhne na svojí hranici toho „co unesu, a co už ne“, než se dotkne svých limitů a překoná strach z nejistoty, který bývá tou zásadní brzdou ke změně, tak to obvykle trvá. Jak dlouho to trvá, závisí na míře naší citlivosti a vnímavosti našeho těla a odvahy vykročit do nejistých vod.

A co radím? Mojí rolí není úplně radit, spíš klást otázky a provázet klienty k větší citlivosti, všímavosti a sebereflexi. Často zní z mé strany otázka: „Co ještě jsi ochotný vydržet?“ Nebo: „Kdybychom se tady sešli za rok, a ty jsi byl stále ve stejné situaci, co bys z tohoto místa svému o rok mladšímu já poradil?“

Podporuji klienty, aby se podívali, jaké ztráty přináší setrvávání v dané situaci, a jaké zisky jim to přináší. Co jim brání udělat změnu, co k prvnímu kroku ke změně potřebují. Nikdo nemá mandát rozhodnout za vás, kdy je pro vás ten správný čas odejít. Mojí rolí je nastavovat zrcadlo a podpořit klienta směrem, kterým chce jít.

Vyčerpání nepřijde samo o sobě

Jak v této souvislosti bojovat se stresem a vyčerpáním? Pomáhají rady typu „jdi si zaplavat, zajezdit na kole“ nebo „kup si wellness víkend a zrelaxuj se“?

Já bych v prvé řadě přestala bojovat. Přijetí toho, že jsme ve stresu a vyčerpaní, je dobrým odrazovým můstkem k přijetí sebe v takové situaci. Vyčerpání obvykle nepřijde samo o sobě. Je to dlouhodobý proces neprospěšných návyků toho, jak žijeme na úrovni těla, mysli i duše.

Proto si opravdu nemyslím, že by nás spasila jízda na kole nebo jeden wellness víkend. Obojí je určitě prospěšné a fajn, ale dodá nám to patřičnou energii v případě, že jsme obyčejně unavení. Pokud jsme ale vyčerpaní a dlouhodobě ve stresu, pak většinou potřebujeme hlouběji zkoumat zdroje vyčerpání a stresu a postupně je odbourávat.

Zároveň vnímám, že je vždy dobré (pokud to nemám) zavést pravidelné činnosti, díky kterým se tělo „zdrojuje“. A u každého to je něco jiného.

ZUZANA HANÁKOVÁ

Lektorka, terapeutka a koučka v oblasti vztahů a komunikace. Aktuálně se nejvíc zabývá tématy psychohygieny v práci i soukromém životě, práce s přesvědčeními, vzorci chování a vlivu ega na rozhodování a psychickou odolnost.

Jak si vybudovat dobrou psychickou odolnost pro lepší zvládání práce a souvisejících tlaků?

Na to bychom potřebovali samostatný rozhovor. (směje se) Když to hodně zobecním, pak pro mě je dobrá psychická odolnost o kombinaci neustálého poznávání sebe, zvyšování citlivosti k sobě, vnímání svých potřeb, práci s vlastními hranicemi, reflektování, z jakého zdroje se rozhoduji a jednám. Jestli z ega, nebo ze srdce (to ovlivňuje kvalitu výsledku) a dovolováním si prožívat nepříjemné.

Psychicky náročné situace byly, jsou a budou, nedají se z života vymazat. Lze se naučit jimi procházet v respektu k sobě i druhým, učit se z nich a dovolit si vyhovovat vlastním potřebám, i když je to v rozporu s naším vnitřním kritikem, hodnocením či přesvědčením, které často prospěšné opravdu nejsou.

Kdy je podle vás jediným řešením stávající práci opustit? A jak se na to připravit, aby to nebyl šok?

V momentě, kdy v zaměstnání dochází k šikaně, fyzickému a duševnímu násilí, ponižování a hrubému porušování etických a morálních zásad.

Připravit se na to podle mne nedá. V tak závažných situacích je ale potřeba ihned jednat a nenechat se případně zastrašit vyhrožováním zaměstnavatele, že když odejdete a „promluvíte“, že si vás najde.

Mnohdy se za výše uvedené můžeme stydět. Proto je dobré najít kousek odvahy a někomu se svěřit. Někomu, kdo vás může na cestě podpořit, ať už je to partner, přítel nebo například terapeut a kouč.

Foto: Adobe Stock (hlavní), se souhlasem Zuzany Hanákové (v textu)

Více k tématu