Záchranář zvířat Libor Šejna: Ptáčata a další mláďata z přírody neodnášejte, uškodíte jim

Lidé často z přírody odnášejí mláďata, o kterých jsou přesvědčeni, že potřebují pomoc. Ve skutečnosti je nejlepší se jen rychle vzdálit, rodiče se k nim vrátí. Snaha zachraňovat je někdy dokonce škodlivá. Je o tom přesvědčen Libor Šejna, který řídí záchrannou stanici živočichů v Makově. „Nesbírejte zdravá mláďata z přírody, je to nesmysl,“ řekl v rozhovoru pro Magazín Antilopa. Zároveň vysvětlil, kdy a jak je možné se mláďat dotýkat a jak poznáme, že opravdu potřebují pomoc.

Mají lidé povědomí o tom, které druhy divokých zvířat nechávají svá mláďata přes den o samotě?

Určitě nemají, protože by nedocházelo k tomu, že nám lidé spousty mláďat úplně zbytečně nosí. Myslím si, že lidé obecně o přírodě vědí mnohem méně než dříve a často jsou od ní úplně odtržení.

Které druhy v české přírodě to jsou? A co máme dělat, když narazíme na opuštěné mládě?

Obecně je to tak, že jaro a léto jsou období mláďat a z mláďat savců jsou to nejčastěji malí zajíci a potom srnčata, která se do záchranných stanic dostávají ve velké většině zbytečně. Pokud někdo vidí v přírodě dva schoulené zajíčky, tak to nejsou zajíčci, kteří by byli opuštění, ale právě naopak. Stejné je to u srnčat, pokud na louce leží dvě srnčata a nijak nepískají, neozývají se a jsou jen schoulená, tak je lidé často mylně považují za opuštěná, která je potřeba rychle zachránit.

Ale je to pravý opak. Je třeba se od těch zajíčků i srnčat co nejrychleji vzdálit a dát jim klid, aby se k nim matka mohla vrátit. Protože ona k nim v případě, že tam jsou lidé, nikdy nepůjde.

Existuje takový mýtus, že pokud se dotknete savce, tedy třeba srnčete nebo zajíčka, tak už se k nim matka nevrátí. A to není pravda. Samozřejmě, že pokud ho odnesete domů a postříkáte Chanelem, tak to nedopadne. Ale není vůbec problém, pokud na lesní cestě najdete malé zajíčky nebo tam bude ležet srnče, natrhat trochu trávy, abyste ho nebrali do holé ruky, a popondat ho mimo cestu, dva, tři, pět metrů. Je to jedno, prostě dát ho někam do bezpečí, to vůbec nevadí. Takže nesahejte na ně zbytečně, pokud jsou třeba ve vysoké trávě, to je nesmysl. Jen pokud jsou na ohroženém místě.

Někdy se stane, že srna převádí přes cestu srnčata, a ta, pokud slyší zvuk, se přimáčknou k zemi. Často se stává, že nám volají lidé, že na silnici leží srnče úplně „přilepené“ na asfaltu. V takovém případě vůbec není problém ho způsobem, jak jsem to popisoval, popondat ze silnice.

Schoulená mláďata jsou v pořádku

Jak poznáme, jestli je mládě v pořádku, nebo potřebuje pomoc?

Mláďata, která se nijak neozývají, jsou schoulená, jsou v pořádku. Problém nastává, pokud najdete mládě, které má nějaké viditelné zranění, třeba má na sobě nějakou krvavou stopu nebo kulhá, táhne za sebou nohu. Nebo u srnčat, pokud dlouhodobě pískají. Když dojde třeba k tomu, že srnu srazí auto, tak mláďata potom, jak volají matku, opravdu naříkavě pískají. Ale to trvá hodiny, ne že dvakrát písknou. A to je ten moment, kdy je třeba tomu mláděti pomoct.

Jak je to v případě ptačích mláďat, na která narazíme?

Mláďata ptáků jsou všude, nejenom v lesích a na polích, ale i ve městech, na náměstích nebo posekaných zahradách, tedy na místech, o kterých si lidé myslí, že tam není možné potkat mladého kosa. Ale opak je pravdou, ptáci se naučili s lidmi žít a žijí všude.

A 90 procent mláďat, když opouští hnízdo, neumí lítat natolik, aby nespadla na zem. Takže i zdravé mládě, které vylétává z hnízda, občas spadne na zem. Vylítne šikmým klouzavým letem a dosedne na zem. Rodiče ho krmí na zemi, mládě na ně volá a oni k němu přilítávají a snaží se ho učit létat tím, že jsou od něj daleko. A ono za nimi nejdříve poskakuje a později popolétává.

Takže u ptáků je nesmysl zdravá mláďata sbírat. Denně mám několik telefonů: „Je tady mládě, je třeba ho rychle zachránit.“ A já těm lidem vysvětluju, že pokud je to mládě zdravé a nemá žádné zranění, je hodně opeřené, ale jen poskakuje a nelítá, tak nejlepší je co nejrychleji odejít. Rodiče k němu nepoletí, když u něj bude stát člověk.

Nanejvýše, když je to technicky možné, můžete ho vzít do ruky a přesunout ho na nějakou římsu, do nějakého keře nebo stromu, tak, aby ho nesežral pes nebo kočka. U ptáků je jakýkoliv dotek úplně v pořádku, ptáci neřeší žádný pach. Ale nesbírejte zdravá mláďata z přírody, je to nesmysl a zahlcujete zbytečně záchranné stanice a rodičům sbíráte jejich mláďata.

Na jaře a v létě se tedy můžeme setkat s ptáčky, zajíčky a srnčaty?

V tuto dobu ano. Každá roční doba má svá specifika. Na jaře jsou to malí zajíčci, potom jsou to veškerá mláďata veškerých savců a ptáků, tedy i ta srnčata, která jsou nejvíce vidět. Pak přijde září a až do listopadu jsou to ježci, kdy stanice přijímají nedospělé ježky, často opět zbytečně.

Vždy je lepší nejprve volat

Když už lidé, třeba nedopatřením, nějaké mládě na záchrannou stanici přinesou, je možné ho zachránit?

Samozřejmě, my jich v rámci republiky zahraňujeme desetitisíce. Ale velmi pracně je dokrmujeme. Musíme je navíc krmit speciálními směsmi, každý druh, ať je to sýkorka, poštolka, sojka nebo mladá labuť, potřebuje něco jiného. A četnost je veliká, protože mláďata pěvců v přírodě jsou krmena třeba po patnácti minutách, takže si určitě dovedete představit, jak je to náročné.

Takže ano, záchranné stanice umí mláďata zachránit, ale je nesmysl vozit zdravá mláďata z přírody. Záchranné stanice mají zachraňovat divoká zvířata, která jsou v nouzi, mají nějaká poranění, třeba od elektrického vedení, úrazy od aut, po nárazech na prosklené překážky, pádech do různých šachet nebo přišla o rodiče.

V rámci České republiky funguje síť záchranných stanic, celkem je jich 34. Pokud najdete zraněné zvíře, které je v nouzi, klikněte na stránky www.zvirevnouzi.cz, kde je mapa stanic, a tam jednoduše najdete, pod koho vaše oblast spadá a komu máte volat. Takže když si nejste jisti, než seberete nějaké zvíře, zavolejte a oni vám řeknou: „Je potřeba zvíře zachránit, nebo není, nechte ho tam.“ Nebo zvolí jiný postup.

Nejčastěji se setkáváme s přemírou snahy všechno zachránit. Lidi chtějí všechno zachránit a cokoliv, co jim připadá, že je v nouzi. Ale ono to zvíře často vůbec není v nouzi. A oni ho přesto z přírody přinesou domů a až pak si to uvědomí a začnou nám volat. Stanice mají denně desítky hovorů typu: „Teď jsme byli v lese, našli jsme tam mládě, přinesli ho domů, co máme dělat.“  A často je to pozdě. Lidé bohužel z přemíry snahy pomáhat často škodí.

Co je tedy hlavním cílem záchranných stanic?

Stanice mají dva základní cíle. Prvním cíle je záchrana zvířat, která to potřebují. A druhým cílem, neméně důležitým, je výchova. Například do naší stanice v Makově ročně přijede deset tisíc dětí, a my se různými programy snažíme ukázat jim a naučit je co, kde a proč zachraňovat a co naopak nezachraňovat. Bez vzdělávání malých dětí se to zřejmě moc neposune.

Vzdělávání je určitě důležitější než samotná záchrana zvířat. Protože jestli zachráníme třeba 30 tisíc zvířat, tak je to dobře, ale jestli ty děti, které tady přijdou, jich ve svém životě dalších sto tisíc nebo půl milionu neseberou z přírody, protože se dozvěděly, že se to dělat nemá, má pro budoucnost mnohem větší cenu. Když tady vidí, jak vypadá čáp se zlomeným křídlem, jak ho tahá za sebou, tak si to pak mnohem lépe uvědomí i v té přírodě.

Bylo by skvělé vychovávat i dospělé…

To se trochu daří, ale nemá to takové výsledky. Když tady jezdí školky nebo školy, tak největší smysl to má do nějaké třetí nebo čtvrté třídy. Když přijedou třeba osmáci, tak ty už to moc nezajímá. To je pozdě, musíme to těm dětem předávat, když jsou malé a mají o přírodu zájem. A to se nám, aspoň myslím, daří.

Děkuji moc za rozhovor.

Foto: Se souhlasem Libora Šejny