Vlasta Antošová: Lidský příběh je nenahraditelný a psaní v době AI je důležitější než kdy dřív

Psát má rozhodně smysl i v dnešní době, protože příběhy léčí. Psaní může být terapií, únikem, cestou k sebepoznání, způsobem, jak pochopit vlastní myšlenky, formou sebevyjádření. Osobní příběhy tvoří vztahy. A každý z nás má co říct. Umělá inteligence je skvělá pomocnice na rešerše, ale na psaní příběhů nemůže člověku konkurovat. „Skvělý příběh nevzniká jen kombinací správných slov, krásných vět, ale tím, co v něm autor prožil, co chce sdělit a jaké emoce do něj vloží. To je něco, co žádný algoritmus nenahradí,“ řekla v rozhovoru pro Magazín Antilopa Vlasta Antošová, spisovatelka a lektorka psaní.

Pomáháte lidem objevovat sílu příběhů, ať už pro jejich osobní radost, nebo pro budování značky. Jak se psaní mění v době umělé inteligence a proč je pořád tak důležité?

AI, umělá inteligence, umí psát texty, ale ne příběhy, které cítíme. Není to živý tvor. Je to pouze pomocník. Ten příběh stále nejlépe vytvoříme my sami. Příběh plný emocí, autentický.

Spousta lidí dnes říká: „Proč bych psala, když mi AI dokáže vygenerovat celý text?“ Jak se na to díváte vy?

AI je skvělý nástroj. Dokáže ušetřit čas, pomůže s nápady, ale nemá srdce. Když jsem pracovala jako copywriter, dostala jsem zadání, například: Napiš článek o tom, jak si správně vybrat lyže. Já, která ani nelyžuju, jsem psala takovéto články. Takže několik hodin rešerší, aby článek mohl vzniknout. A konkrétně s tímto by mi tehdy AI dokonale pomohla. Minimalizovalo by to čas, který jsem s tím strávila. To by bylo jiné psaní.

Ono totiž skvělý příběh nevzniká jen kombinací správných slov, krásných vět, ale tím, co v něm autor prožil, co chce sdělit a jaké emoce do něj vloží. To je něco, co žádný algoritmus nenahradí. Otisknutá duše a srdce do textu, to robot nedá.

Navíc si lidé často myslí, že AI „napíše za ně“, ale realita je jiná. Když chcete autentický obsah, stejně potřebujete svůj osobní vstup do textu. Instantní text je poznat. AI může být asistent, ale příběhy jsou naše. A mimo jiné: Psaní je terapie i nástroj sebepoznání.

Pomáháte lidem s psaním příběhů. Jaké důvody je k psaní vedou?

Je to různé. Někteří chtějí napsat knihu, protože mají silný životní příběh, který chtějí předat dál. A i kdyby inspirovali jediného člověka, není to marná práce.

Jiní se chtějí naučit psát tak, aby oslovili své zákazníky a budovali svou byznys značku autenticky. A pak jsou tu lidé, kteří píšou jednoduše pro radost. Psaní je skvělý způsob, jak poznat sami sebe, vyčistit si hlavu a vyjádřit myšlenky, které se jinak těžko formulují. Je to terapie, ale zároveň i řemeslo. Když se ho naučíte, můžete ho využít nejen pro sebe, ale i profesně.

Jak vy sama píšete? Nárazově, nebo pravidelně?

Musím se naladit. Nejde vstát od daňového přiznání a sednout ke psaní. Musím nahodit pravou hemisféru. Pokud jde o knížku, většinou píšu nárazově. To je pak blok osamělých večerů a nocí, kdy můj nejlepší přítel je počítač. Ale průběžně zaznamenávám nápady. Neustále rozehrávám v hlavě příběhy a někde na pozadí mi stále jede „film“, kde žijí moje postavy. Stále tvořím obsah pro sebe nebo pro klienty.

Ale jsem přísný zastánce pravidel. Musím mít osnovu, promyšlený děj, mít ke knížce, k tématu rešerše, znát prostředí a vše okolo. Takové to intuitivní psaní, jak mě vede duše, neuznávám. To je skvělé místo psychiatra, ale knížku z toho neuděláte. Stejně jako v kresbě. Mohu tvořit, ale musím ctít perspektivu, anatomii těla a podobně. Jinak mi obrazy nedávají smysl.

Co musí mít dobrý spisovatel?

Jestli dobrý nevím, ale kdo chce napsat uvěřitelný příběh, tak by měl mít skvělý pozorovací talent. Všímat si detailů. Naučit se dívat na svět jinak. A to pak předat dál čtenáři. Každý může vyprávět příběhy, nemusíte být spisovatel.

Co byste poradila někomu, kdo má pocit, že psát neumí?

Že neexistuje „dobře“ nebo „špatně“. Existuje jen příběh, který chcete vyprávět. Prostě začít. Asi ručně. Ruka je prodloužený mozek. Začít. Nebát se a začít. Cokoliv vás napadne. Možná to bude na začátku, jak už jsem zmínila, materiál pro psychiatra, ale praxí se to zlepší. Psát, vytrvat. Prahneme po dokonalosti, ale ta svazuje.

Důležitější je psát autenticky a pravidelně. Když začnete, slova si najdou cestu.

Kam podle vás směřuje budoucnost psaní?

Paradoxně to na začátku vypadalo, že copywriteři, spisovatelé, blogeři a podobně nebudou „mít co žrát“. Že budou vyměněni za AI. Myslím, že to nebude tak žhavé. Osobní psaní bude mít ještě větší hodnotu. Čím víc bude svět zaplaven generovaným umělým obsahem, tím víc budou lidé hledat to opravdové (tedy, alespoň v to doufám): příběhy se skutečnými emocemi, zážitky a osobním přesahem.

To platí i pro značky a podnikatele. Ti, kteří budou mít silný příběh a dokážou ho vyprávět, budou vynikat.

Nebojte se psát! Každý příběh je cenný. Nemusíte hned vydat knihu nebo psát jako profesionál. Stačí začít!

Foto: se souhlasem Vlasty Antošové