Po setkání s ním chci všeho nechat a zmizet. Václav Lang patří k vymírajícímu druhu reportérů

Vždycky jsem obdivoval reportéry, kteří neváhají opustit komfortní zónu a přinášejí svědectví z míst, kam se běžní lidé moc často nedostanou. Jedním z nich je Václav Lang, který momentálně přináší fascinující příběhy z různých koutů Mexika. Dnešní doba zkratkovitých médií a sociálních sítí hlubším a nadčasovým reportážím moc nepřeje, nemají se totiž jak zaplatit. Věřím ale tomu, že tato profese nezanikne a dobrodružní reportéři si své čtenáře najdou. Podobně jako si je nachází Václav.

Už jste si někdy řekli, že byste nejraději skončili v práci, zmizeli z Česka a začali nový život někde na druhé straně světa? Možná v nějaké exotické zemi, v americkém velkoměstě nebo na zapadlém ostrově daleko od civilizace. Já už párkrát ano, ale nikdy jsem k tomu nenašel dostatek odvahy a odhodlání.

Václav Lang to udělal. Je to skvělý novinář a dobrodruh, kterého jsem poznal před deseti lety v jedné zpravodajské redakci. Psal o politice, byl dobrý a šel pod povrch všedního dění, ale podobně jako mě ho ubíjela rutina. Ráno do práce, udělat nějaké rozhovory, napsat článek, pak občas pivo nebo kulturní akce. Den za dnem, bez hlubšího smyslu a vzrušení.

Zřejmě ho to štvalo mnohem více než mě, protože jednoho dne v roce 2017 nám ostatním v redakci oznámil, že končí. A odletěl do USA, kde chtěl umývat nádobí (nebo si najít nějakou jinou podobnou práci) a začít žít svůj americký sen. Okolnosti ho ale zavedly do Mexika, v této zemi se usadil a s pár přestávkami tam strávil poslední roky.

Kruté osudy i fotky za pár korun

Co tam celou dobu dělal? Různé věci, třeba pracoval na recepci v hostelu, jako dobrovolník pomáhal po tragickém zemětřesení nebo servíroval snídaně místním školákům vysoko v horách na kávové farmě. Ale především psal a fotil reportáže. O mexických uprchlících, krutých osudech rodin, kterým do života zasáhly drogové kartely, nebo o náboženských rituálech a očistných pochodech v řetězech. Objevoval zvláštní místa, poznával podivné lidi a všechno zpracovával do chytlavých reportáží.

„Je to spíše koníček, uživit se tím už nedá. Nafotil jsem třeba fotky z protestů v Mexico City a prodávaly se do médií za pár korun nebo dokonce haléřů. Když nějaké redakci nabídnu reportáž, často ani neodpoví,“ vypráví mi Václav při osobním setkání.

Sedíme v kavárně u náměstí v Prachaticích, odkud pochází, a probíráme, jak se svět médií rychle mění. Uvědomuji si, že Václav je přesně ten druh reportéra, který dnes nezadržitelně vymírá. Nejen u nás, ale i ve světě.

Václav nepíše články a reportáže od stolu ve vyhřáté redakci, ale sebevědomě nakráčí přímo do centra velké demonstrace a na vlastní kůži vyzkouší očistný rituál, jehož součástí jsou halucinogenní houbičky. Vyrazí na setkání bosse místního gangu, objevuje panenské laguny mimo dosah moderní civilizace a zkouší věci, při kterých je nezbytné přinejmenším na okamžik potlačit pud sebezáchovy.

Ve víru mediálních banalit

Potíž je v tom, že v době instantních zážitků ze sociálních sítí a článků, ve kterých jde více o atraktivní titulek než o podstatu věci, už noviny, časopisy, televize nebo jiná média nemají o takové reportáže velký zájem. I ti nejlepší dobrodružní reportéři mívají problém se uživit a z výsostné novinářské profese se pomalu stává nerovný boj o přežití. Hrozbou už ale nejsou jen nože a pušky drogových gangů, ale také složenky a povinné odvody hladovému státu.

Není nutné složitě pátrat, proč média ztrácejí zájem. Lidé mají hromady zábavného obsahu a hlubší texty ocení jen zlomek z nich. Tištěná média skomírají a zanikají, počet předplatitelů i čtenářů klesá a v redakcích se propouští neuvěřitelným tempem. Co dříve dělali tři lidé, dnes dělá jeden člověk.

Internetové portály zase za cenu jedné náročné reportáže raději vyprodukují deset nebo dvacet plytkých textů. A doufají, že alespoň jeden z nich u internetového publika virálně uspěje a zaplatí všechny ostatní, které bez zájmu čtenářů zahučí do propasti zbytečného mediálního balastu. Pokud médium investuje čas a peníze do drahého původního obsahu, podstupuje značné riziko, že to nebude rentabilní.

S proměnou světa médií i se stále těkavějším publikem musí počítat každý nezávislý novinář, který dnes tvoří původní obsah vystupující z šedi jednotvárné mediální produkce zaměřené na emoce, nahodilé výkřiky a všední banality.

Vzestup osobních projektů

Situace ale není beznadějná. Václav Lang si občas nad nepříznivou situací posteskne, ale to neznamená, že by to všechno vzdal a s psaním skončil. Stále více se totiž ukazuje, že k tomu, aby dobrodružný novinář publikoval a dostal své reportáže k lidem, ve skutečnosti žádná média nepotřebuje. Úpadek těch velkých totiž dává prostor k vzestupu menších a individuálních mediálních projektů. Na svém osobním blogu má Václav sérii autorských reportáží i osobních postřehů o tom, jaké to je na delší dobu opustit Česko a cestovat. A další texty vznikají.

„Mám několik zážitků a zajímavých věcí, které se chystám zpracovat. Podnikl jsem třeba cestu do laguny Catemaco, která je známá tím, že je to kolébka čarodějnictví v Mexiku. Místní čarodějové a šamani tam první březnový pátek provádějí různé rituály týkající se černé i bílé magie,“ vypráví Václav a objednává si druhou kávu.

Před pár dny se vrátil do Česka a má za sebou první z plánovaných cestopisných přednášek o temné stránce Mexika. A právě výprava za čaroději, spojená s účastí na nočním rituálu, byla jedním z témat přednášky. Dále vyprávěl třeba o tom, jak místní lidé vnímají smrt, která je v zemi mnohem více přítomná, a jak díky tomu žijí opravdověji a budují hlubší vztahy. Blízkost a vzájemná pomoc hrají v syrovém mexickém světě plném násilí větší roli než u nás, popisoval Václav ve své přednášce a promítal fotografie, které ve mně vyvolávaly údiv i rozporuplné pocity.

A také obdiv. Kdykoliv se s Václavem setkám, dostanu chuť všeho nechat a vyrazit na cesty, stejně jako to udělal on. Dokázal se vzdát komfortu finančně zajištěného života a vyrazil do neznáma, s notebookem, foťákem a skateboardem. Několikrát se pohyboval na hraně, okradli ho zkorumpovaní policisté a sáhl si na dno. Ale zvládl to, a dnes o této intenzivní životní etapě může psát a přednášet.

Sbalil věci, na řadě je Česko

„Zatím nevím. Ale tentokrát jsem si dovezl všechny své věci,“ odpovídá Václav na otázku, jak dlouho se v Česku zdrží. Prý chce po letech opět zažít zdejší zimu a láká ho i myšlenka, že by pro změnu chvíli prozkoumával rituály, zvyky a zvláštnosti Čechů a Češek. V porovnání s živelným Mexikem to může znít banálně, ale on je přesvědčen o opaku.

Když se loučíme, napadá mě, že i kdyby tady Václav Lang našel inspiraci na nové reportáže, jen sotva si dovedu představit, že by uprostřed Evropy zakotvil na nějakou delší dobu. „Nebudeš se tady za rok nudit?“ ptám se ho a v jeho tváři zahlédnu pousmání.

Je mi jasné, že dříve nebo později si ho nové a nedovyprávěné příběhy stejně zavolají.

Václav Lang publikuje články také na platformě Seznam Médium. Zaujal mě třeba jeho článek o panenské pláži Laguna Chacahua nebo reportáž z aztéckého temazcalu.

Foto: Václav Lang, David Budai