Vendula Dušková závodně plave i s vadou páteře: Nepřemýšlím, že jsem jiná. A motivační hesla nečekejte

Sice je upoutaná na vozíku, ale to jí nebrání v plnohodnotném životě plném radosti a úspěchů. Vendula Dušková se narodila s vrozenou vadou páteře, na kterou se ale přišlo pozdě, až v půl roce života, takže operace už nepomohla. Její diagnóza zní syndrom fixované míchy, paraparéza dolních končetin. Díky rehabilitacím se dostala k plavání, a přestože to na velkou lásku k vodě zpočátku nevypadalo, patří mladá studentka mezi naše nejlepší české paraplavkyně. V rozhovoru pro Magazín Antilopa se Vendula rozpovídala o životě s hendikepem a o plánech do budoucna, nejen těch sportovních.

Vendulo, jak byste popsala sama sebe?

Jsem obyčejná holka, která si vlivem okolností, teda spíš osudu, sedla na vozík. Mojí velkou výhodou je, že se z vozíku můžu zvednout a ujít pár kroků. Díky tomu jsem mohla také studovat tak, jak jsem studovala, tedy v běžných školách. Mám vystudovanou ergoterapii na Západočeské univerzitě v Plzni a v současné době studuji druhý bakalářský obor, a to speciální pedagogika.

Stejně důležitou součástí mého života jako studium je sport, konkrétně plavání. Plavu od malička, v současné době si troufám říct, že celkem úspěšně. Mimo aktivního sportovce se snažím prostřednictvím Rady sportovců ČPV posouvat paralympijský sport maličko dál. Když to čas dovolí, věnuji se plavání dětí, jak těch se zdravotním postižením, tak těm bez postižení.

Popište, jak se to stalo, že jste skončila na vozíku. Jakou nemocí trpíte a co vám rodiče všechno vyprávěli, že s vámi museli absolvovat?

Já ničím netrpím, to rozhodně ne. Žiju naprosto naplněný, někdy až trochu přeplněný život, jako každý aktivní člověk. Stalo se, že jsem se narodila, nic jiného v tom není. Měla jsem vrozenou vadu páteře spolu s tukovým nádorem, ale projevy a následná diagnostika proběhla až v mých 7 měsících věku, operace o dva měsíce později.

Nejsem na vozíku úplně od malička. Dlouho nám stačil kočár, už jako malá jsem byla hodně aktivní a chvilku neposeděla. První vozík se pořizoval až na prvním stupni základní školy, což v mém současném „profesním“ pohledu je pro sociální vývoj dítěte dost pozdě. Ale jak jsem již zmínila, mohla jsem se sama pohybovat i bez něj, takže mi to rozhodně nijak neuškodilo. Navíc byla jiná doba a vozíky pro malé děti nebyly lehko dostupné, což ostatně nejsou ani teď.

Úplně jiný pohled na svět

V jakém věku jste začala vnímat, že jste jiná než ostatní děti?

Mamka mezi mnou a mým zdravým o dva roky starším bratrem nedělala žádné rozdíly. Samozřejmě se mnou musela několikrát denně cvičit, docházet na fyzioterapie, hipoterapie a podobně, několikrát jsme také byly v lázních. Na druhou stranu i já zastávám názor, že zapojení do běžných aktivit je jednou z nejlepších rehabilitací. Chodila jsem s bráchou na stejné pohybové kroužky a na plavání, akorát já měla mamku vždy po ruce, aby mi pomohla.

Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že jsem jiná. Celý život dělám stejné věci jako mí vrstevníci. Chodila jsem do běžné školky, základní, střední i vysoké školy. Měla jsem kočár, protože jsem ho potřebovala a tím to pro mě končilo. Myslím si, že jsem nikdy neměla nějakou velkou krizi kvůli mému postižení, jako dítě určitě ne.

Občas mě něco mrzí, že nemůžu, ale nikdy to nejsou věci, které by byly důležité, a nešlo bez nich žít. Naopak si myslím, že postižení mně i mému okolí strašně moc dalo. Máte úplně jiný pohled na svět, neřešíte malichernosti, vážíte si víc věcí, které máte. Potkala jsem spoustu skvělých lidí, zažila spoustu neskutečných zážitků. A kdo ví, kde bych byla, kdybych mohla běhat jako ostatní…

Jaký máte k plavání vztah?

Původně nám bylo plavání fyzioterapeutkou doporučeno jako rehabilitace, to probíhalo s mamkou a bylo to fajn. Pak přišel zlom, když mi mamku odebrali a měla jsem plavat s asistentkou. Hodně jsem protestovala a plavat nechtěla. Ale všichni to vydrželi, a když přišly závody, začalo mě plavání zase bavit.

Teď si svůj život bez plavání, vlastně obecně bez sportu, nedokážu představit. Není to jen o sportu, ale o přátelích, životních příležitostech, sebekázni a celkovém rozvoji. Musím umět dobře plánovat a organizovat si svůj čas, abych vše stihla. To se pak hodí například ve zkouškovém období, umím si rozvrhnout věci tak, abych je zvládla.

Kdy se přišlo na to, že by vám to v bazénu mohlo dobře jít?

Úspěchy přicházely postupně, ale zkušení trenéři už v malých dětech vidí, jaký mají potenciál. Nejde jen o talent nebo vlohy, ale celkovou osobnost. Kolik je schopen člověk sportu obětovat, jak moc se umí v tréninku „zmáčknout“, jestli je závodní typ a podobně. Plavecký zlom nastal, když jsem splnila limity na Mistrovství světa 2015, pak už se to vezlo a z toho pomyslného vlaku jsem ještě nevystoupila, ač tomu několikrát bylo hodně blízko.

Můj život není jen plavání

Kdy jste si začala uvědomovat, že plavání bude váš život?

Od dětství jsem hodně aktivní, sport a pohyb ke mně vždy patřil a patřit bude. Neřekla bych, že čistě plavání je můj život. Je jeho nepostradatelnou součástí, to ano. Plavání mi mnoho dalo a za to jsem mu vděčná, ale umím si představit, že kdyby mě mamka přivedla jako malou k jinému sportu, zůstala bych u něj.

V Karlových Varech ale jiná možnost než plavání doteď není. Ono najít si jako člověk s postižením sport není úplně jednoduché. Nezáleží tolik na tom, co vás baví, ale na tom, co je ve vašem regionu dostupné. I na tom se však snažíme pracovat a situaci zlepšovat.

Jak dnes, kdy je vám 24 let, probíhá váš den?

Mé dny jsou hodně plné, často až nezdravě, a ne vždy se to dá zvládat s úsměvem. Nejsem zrovna na lehké škole, takže spoustu času trávím tam, nebo samostudiem. Zhruba pětkrát týdně mám plavecký trénink a třikrát týdně suchou přípravu. Počty tréninků se budou s přicházející sezónou zvyšovat.

Pravidelně jezdím na soustředění, často se zdravými plavci, které vede můj trenér v Jindřichově Hradci. Každý den se tedy snažím nakombinovat školu a tréninky. Někdy je těžké to udělat tak, abych měla na vše dost energie. V neděli se snažíme mít alespoň tréninkové volno.

Jaká máte v životě omezení a vnímáte je vůbec? Stává se vám někdy, že narazíte na něco, co nemůžete dělat?

Kdybych si uvědomovala omezení způsobená mým tělesným postižením, nemohla bych být v životě šťastná, alespoň to je můj názor. Samozřejmě je spousta věcí, i každodenních záležitostí, které nemohu vykonávat vůbec, nebo běžným způsobem. Hodně z nich se však dá nahradit, vykompenzovat, zařídit jinak.

Je důležité hledat způsoby a nepozastavovat se nad věcmi, které prostě nejdou. To je zbytečná ztráta energie a tvůrce negativních pocitů. Samozřejmě to vždy není takhle jednoduché, ale troufám si říct, že věcí, které mě rozhodí, je hodně málo.

Prosím, vyjmenujte vaše dosavadní plavecké úspěchy. A jaké jsou vaše cíle do budoucnosti?

Mezi největší úspěch se určitě řadí dvě stříbrné a jedna bronzová medaile z Mistrovství Evropy 2016 a 2018. Dále pak dvě čtvrtá místa na Mistrovství světa 2022 a paralympiádě. V Riu 2016 to byla dvě 8. místa a v Tokiu 2021 se mi podařilo vybojovat 6., 7. a 8. místo.

Během tohoto paralympijského cyklu bylo i poměrně těžké období, kdy jsem chtěla s plaváním končit. Vše vyústilo pár měsíců před paralympiádou v Tokiu přechodem pod jiného trenéra. Teď věřím, že už to spolu dotáhneme do cíle, ať už bude kdekoliv.

Naším aktuálním cílem je dostat se na paralympiádu do Paříže v roce 2024 a předvést tam co nejlepší výkony. Cíle v podobě míst si nedávám. Osobně si ani nemyslím, že je to v našem sportu správné. Hodně záleží na klasifikační třídě, kterou moc neovlivníte.

Láska je nepostradatelná

Co vy a láska?

Je pro mě důležité obklopovat se lidmi, o kterých vím, že mě mají rádi a kdykoliv mi podají pomocnou ruku. A láska ke sportu? Ta přetrvává celý život, i když se třeba nedařilo v plavání, sport byl vždy můj… občas i dobrý terapeut. Takže za mě je láska v životě nepostradatelná, a to v mnoha formách a podobách.

Chtěla byste být ergoterapeutkou. Co to vlastně znamená?

Ergoterapii (pomáhá řešit praktické otázky související se snížením či ztrátou soběstačnosti, pozn. red.) mám vystudovanou a v nějaké formě bych se jí v budoucnu ráda věnovala. Studuji k tomu speciální pedagogiku, což se skvěle doplňuje.

Konkrétní představu o svém zaměstnání nemám. Vím, v jakých oblastech pracovat nechci, a to je pro mě teď důležité. Nabízí se kombinace i se sportem, uvidíme, kam mě život zavede. V ergoterapii i speciální pedagogice je možností spousta, k tomu mám dost zkušeností ze sportu. Pár pracovních nabídek jsem již dostala, ale zatím jsem chtěla zůstat studentem, i kvůli sportu.

Chtěla bych od vás slyšet nějaké poselství pro ostatní handicapované. Jak žít normálně, jak se nebát říct si o pomoc? Co nebo kdo je vaším hnacím motorem a motivátorem?

Dovolte mi začít otázkou. Co je to norma nebo normální život? Každý jsme originál. Já mám ve zvyku dělat věci, jak nejlíp umím, to mě žene dál. Často až moc, sama se poslední dobou musím učit víc poslouchat své tělo i hlavu, a dát jim občas volno. Paradoxně mě to nejvíce učí trenér.

Takže se omlouvám, ale motivačního hesla se ode mne nikdo nedočká. Lidem s postižením můžu doporučit dostat se do kolektivu a najít si nějaký sport, nebo jinou aktivitu, která je bude naplňovat a dávat jim smysl. Je důležité si předávat zkušenosti a navzájem se motivovat.

Moc děkuji za rozhovor.

Foto: Toyota/Se souhlasem V. Duškové