„To bude dobré“ a „jiní lidé jsou na tom hůř“. Proč mi tyhle věty pomáhají
Na sociálních sítích v mé bublině se strhla vlna svěřování, jak se kdo cítí špatně a co mu v dnešní covid-době chybí. Psychologové vyzývají, ať nepotlačujeme své negativní emoce. A neříkáme, že to bude dobré. Já to vidím trochu jinak.
![](https://magazinantilopa.cz/wp-content/uploads/2022/03/smile-4028053_1920-711x366.jpg)
Nedávno jsem četla také příspěvek od jedné české autorky, kde vyprávěla, že si se svými blízkými říkali, nemáme si na co stěžovat, když jiní lidé se mají hůř, takové srovnávání s „dětmi v Africe“. A nebylo jim lépe. A pak podobné věty přestali říkat a raději se svěřovali, co vše jim chybí a jak se cítí smutně. A teprve potom se jim ulevilo. Protože nemůžeme pomáhat druhým, když nám samotným není dobře. Příspěvek je skvěle napsaný a dává smysl. Chápu sdělení.
Ale já tyhle věty naopak říkám, protože mi pomáhají.
„To bude dobré“ a „jiní lidé jsou na tom hůř“. Já tyhle věty naopak říkám, protože mi pomáhají.
Pomáhají mi rozvíjet pocit vděčnosti za to, co mám. A že toho není málo. Pomáhají mi sytit pocit naděje, že bude lépe, protože každé těžké období má svůj začátek, ale i konec. Protože i v těžkém období se dají najít dobré věci, maličkosti, hezké příběhy a vztahy. Jen je dřina je hledat.
Pomáhají mi směřovat mojí pozornost na to dobré. Protože nemůžu ovlivnit, co se děje tam venku, ale můžu ovlivnit, co se děje v mojí hlavě. A pokud budu upírat pozornost na to, co je špatně a co mi chybí, negativní myšlenky se rozlezou v mojí mysli jako mor. A fest se tam usídlí a spustí řetězec negativních emocí.
S mojí povahou mám sklony k dělání si starostí. Proto se naopak snažím směřovat svoji pozornost tam, kde to plodí dobré myšlenky a emoce. Které pak vedou ke kreativitě, aktivitě, odpočinku a následně schopnosti pomoct ostatním. Protože vím, že když zapadnu do díry sebelítosti a bolestínství, tak se z ní těžko budu hrabat ven.
Snažit se dál
Jsou chvíle nebo celé dny, kdy mi nic z toho nejde. Kdy mě svírají obavy o zdraví, moje blízké, peníze, budoucnost, doléhá na mě izolace a monotónnost dnů, a je sakra těžké vidět hezké věci. A věřit, že bude lépe. Ale i malá snaha se počítá, i kdyby to mělo být jen 5 hezkých minut denně. Mám zodpovědnost za svoje zdraví, i to duševní. Do velké míry mám na výběr, co budu se svou hlavou dělat. A já volím pohled „bude to dobré“ , už teď hodně dobrých věcí je. A spousta lidí se má opravdu hůř, mám být za co vděčná. A ještě jedna fajn věta mi pomáhá – vždycky může být hůř.
Často teď také čtu, že nemůžeme pomáhat druhým, když sami nejsme OK. S tím také úplně nesouhlasím. Naopak se mi stává, že když mi není úplně dobře, ale síly ještě mám, tak pomoc druhým pro mě funguje jako terapie, nakopnutí, nabití a zlepšovač nálady.
Jak to máte vy?
Foto: Pixabay