„Stará“ maminka Kristýna Daňková: Z mateřství nasávám každou minutu. Bachor jsem měla, i když se to někomu nelíbí

Novinářce Kristýně Daňkové se splnilo přání a narodila se jí první dcera těsně před čtyřicítkou. Celý život se potýká s vážnými zdravotními komplikacemi a ve vlastní rodinu proto ani nedoufala. Už téměř tři roky upřímně a bez příkras sdílí v článcích trnitou cestu k tomu pravému muži a vysněnému miminku, a nyní o svém příběhu napsala knihu. Jak čtenářky reagují na to, že se označuje za „starou“ matku? A bojí se, co na její sdílení řekne dcera, až bude velká? Odpovědi prozradila v rozhovoru pro Magazín Antilopa.

Upřímně píšeš o vážných zdravotních problémech, hledání toho pravého i cestě k prvnímu miminku. Jaké je to otevřeně sdílet s lidmi svůj příběh s těmi hezkými, ale i bolavými částmi?

Zcela upřímně nijak zvláštní. Jsem velmi otevřený člověk a když si mě třeba v létě dobře prohlédnete, tak si všimnete všech možných obřích jizev po těle. S otázkami na své zdraví se tedy setkávám často, je to přirozené, když vidíte obrovské jizvy. Nabízí se to – co se ti proboha stalo. Vyprávěla jsem to tolikrát, že si troufám říct, že už to umím podat i vtipně.

Samozřejmě pak jsou ta ryze ženská témata, pro mě také trošku novější a tam jsem si říkala, jestli už to není moc – vykládat, že jsem neměla menstruaci. Ale pak jsem to hodila za hlavu. Je to tak přirozená věc a v dnešní době by to nemělo být a dle mého názoru ani není tabuizované.

Co se týká hledání toho pravého, tak tady se cítím úplně v kramflecích, protože tohle řeší nebo řešil nebo bude řešit každý, koho znám. Těch historek z Tinder randíček je nespočet. A když člověk umí vyprávět, může to být i zábavné. I když zábavné to je v případě, že vypravěč má šťastný konec a ten já díky bohu šťastný mám.

Říká se, že všechno jednou přebolí. Všechny moje bolavé části už jsou pryč. Já už vnímám a prožívám jenom to krásné, možná proto je pro mě jednoduché sdílet.

Medicína dokáže zázraky

Dcera se ti narodila těsně před čtyřicítkou a mluvíš o sobě jako o „staré“ matce. Jak vnímáš mateřství v tomhle věku?

Je to určitě hodně individuální. Každý se cítí jinak. Jedna moje pětatřicetiletá kamarádka se dvěma už školními dětmi mi nedávno řekla, že by v tomhle věku už do miminka nešla. Že je unavená, bez energie a představa, že se nevyspí, je nepřijatelná.

Já to vnímám spíš s ohledem na biologii. Ne nadarmo nás ve škole učí, že žena „by měla“ plodit mezi 21. až 25. rokem života. Je prostě v tomto věku nejvíc zdravá, vajíčka jsou v nejlepším stavu, její tělo je v top kondici. Jenže doba je holt taková, že nejdřív chceme studovat, pak dělat kariéru, cestovat a sbírat materiální statky. Všechno to chápu. Díky bohu za naší medicínu, která někdy opravdu dokáže dělat zázraky.

Mateřství v tom pozdním věku je dle mého názoru víc prožité. Většinou starší rodiče už vše výše zmíněné mají, a proto se mohou mentálně plně věnovat tomu maličkýmu človíčkovi. Mentálně je na tom člověk úplně jinak ve čtyřiceti než ve dvaceti.

Já si mateřství neskutečně užívám, nasávám každou minutu s Matyldou, naplňuje mě to ryzím štěstím. Vím, že jednou vyroste a nebude mě potřebovat. Proto je třeba si prostě tenhle čas užít na maximum. Snažím se o to.

Pokaždé, když jí měním oblečení za větší velikosti, tak jí „nadávám“, jak to, že tak rychle roste, ať okamžitě přestane. Když usínáme, objímáme se a pusinkujeme, tak si přeju, aby se zastavil čas. Jsou to nejkrásnější chvíle, které jsem do teď ve svém životě prožila.

Podle reakcí čtenářek i žen ve svém okolí tuším, že mít dítě ve vyšším věku je velmi citlivé téma. Ty o něm píšeš dost otevřeně. Dostáváš kvůli tomu hejty?

Trošku. Ale ne nijak zásadní. Mám kolem sebe holky v mém věku, nebo i trošku starší, co si také pořídily děti plus mínus kolem čtyřicítky, a ty nesouzní s názvem Pozdě, ale přece. Je to v pořádku. Mají na to právo. Každý se nějak cítí a mám dvě velmi blízké kamarádky, co rodily po 45. roku. Ale už třetí dítě.

Snažím se vysvětlit, proč je to podle mě pozdě – krom biologie, je tu můj zdravotní stav. Není dobrý. Jasně, neumírám, možná tu budu i dlouho, ale stejně… S příchodem miminka už to není jen o vás, ale hlavně o tom dítěti, jste za něj zodpovědná, chcete tu přece pro něj být co nejdéle a v plné síle, ne? Tak je snad nad slunce jasné, že čtyřicítka není dvacítka.

Já si jen říkám, jestli se dožiju dceřiny maturity, nebo jestli tam nepřijdu už o holi.

Je nějaký komentář od čtenářek, který se tě dotkl nebo ti změnil pohled?

Komentáře moc nečtu, jsem ponaučená z práce novinářky, kdy jsem si o sobě přečetla fakt odporné věci. Nicméně tohle je něco jiného. Pár jsem jich přečetla. Vesměs byly pozitivní, ale někdy jsem byla vyplísněna za svůj jazyk. Řekla jsem o svém těhotenském břiše, že je to bachor. Někomu se to nelíbilo. Jiné paní se nelíbilo, že jsem použila u zvracejícího dítěte pojem – přežrala se.

Zamýšlela jsem se nad tím, ale pak jsem si říkala: „Sakra, já ale neměla v osmém měsíci těhotenské bříško – já měla fakt bachor! Byla jsem obří a často se mě lidi ptali, i můj vlastní otec, jestli tam je určitě jen jedno dítě, tak co bych to tak nepojmenovala?“

Zkrátím to – já takhle prostě mluvím. Jsem někdy drzá, někdy i sprostá, když to jinak nejde. A už jsem stará na to, abych to měnila. Myslím, že jsem schopna odhadnout situace, kdy je jaká mluva vhodná či nevhodná – umím udělat rozhovor s pracovníkem uhelného dolu nebo s prezidentem republiky, proboha. (smích)

Možná mě Matylda zažaluje

Napsala jsi teď první knihu. O čem je?

O mně. O Matyldě. O trnité cestě k lásce, miminku a o životě s ním, když už je ti víc, než je zdrávo.

Co dalšího máš v plánu? Budeš dál s lidmi sdílet svůj příběh?

Pokud o to bude zájem, tak ano. Psaní mi někdy i hodně pomáhat utříbit si myšlenky. Vzpomenout si na to, co jsem zapomněla. Hlavně mi uchovává vzpomínky. A jako bonus tím rozplakávám babičky.

Co myslíš, že na tvé sdílení Matylda řekne, až bude větší?

Toho se hodně bojím. Zatím to vypadá, že bude mít povahu po mně, takže mě možná v pubertě zažaluje. (smích)

Každopádně až jí bude víc a jednou snad bude mít sama dítě, tak pochopí, že tou knihou jsem jí vyjádřila už tehdy nesmírnou lásku. Navíc ještě jsem nebyla schopna udělat jí album, tak když se mi to nepovede, tak tahle kniha bude jediná věc, co bude mít pohromadě jako informace o době jejího kadění do plenek. Ještě mi poděkuje. (smích)

Děkuji moc za rozhovor.

Kristýna s námi sdílí svůj příběh od léta 2022. Nyní napsala knihu Pozdě, ale přece o prvním roce s Matyldou.

Foto: Se souhlasem Kristýny Daňkové