Příprava na porod, nebo na smrt? S mým hnízděním to úplně nedopadlo…

Podle českého zákona musíte jít na mateřskou nejpozději šest týdnů před vypočítaným datem porodu. Prostě musíte. Ten více než měsíc má budoucí matka na takzvané hnízdění, přípravu na porod, příchod miminka. Dne odchodu z práce jsem se bála jako čert kříže. Co jako budu doma dělat? Já, která jezdila na reportáže i se zlámanou nohou? Nakonec se ukázalo, že moje hnízdění nevypadá jako příprava na příchod nového člena rodiny, ale spíše jako příprava na můj odchod z tohoto světa…

Ale pěkně popořádku. Poslední měsíc v práci na mě byli hodní a už jsem s tím bachorem nemusela moc opouštět redakci. Dodělávala jsem si resty, zvala hosty do studia a reportáže v terénu jsem točila už minimálně. Však také nastoupili noví kolegové, tak jsem jim pomáhala.

K poslednímu listopadu přišel do mé kanceláře zástup kolegů s kytkou a dárky. A taky se slovy: „Už jdi domu. Užij si to.“

Byla jsem dojatá, nečekala jsem to. Ale zároveň taky vyděšená. To jako nebudu muset vstávat? Už tady jako nemusím chodit, nikdo tu na mě už není zvědavý? Zvláštní pocity, když opouštíte místo, kde denně trávíte tolik času.

Na druhou stranu se ale na novou pracovní pozici, matky, taky velmi těším. A budou Vánoce. Uteče to jako voda.

Chce to seznam

První den doma. Manžela jsem ráno vyprovodila do práce, udělala jsem mu sváču, oběd, a tak. Seděla jsem u otevřeného počítače a říkala si, čím začnu. Bylo nutné udělat si seznam všeho, co tedy potřebuju udělat. Byl dlouhý a neubýval. Naopak…

Víte, normálně, když máte volno, dovolenou, tak přece sbalíte kufry a vyrazíte do zahraničí za dobrodružstvím. Najednou nikam nemůžete, ale když se doma rozhlédnete, zjistíte, že máte spousty restů. Proč tedy nevyužít tenhle čas k uspořádání vlastních záležitostí?

Usnadnit život manželovi

Kromě toho, že jsem prala a žehlila všechny ty miniaturní dětský oblečky, jsem dělala systém v komodě, kde se nachází bodýčka, kde tepláčky, kde čepičky. Na každý šuplík jsem nalepila kartičku s návodem, aby i manžel měl jednodušší přehled.

Také jsem se vrhla do administrativního úklidu. Jako každý „spořádaný“ občan této republiky mám hypotéku. K tomu tunu pojištění. Životní, na nemoc, na úraz… K tomu účetní. Zaměstnanecký poměr, ale i živnosťák. Hodně doktorů. Hodně všeho. Papíry všude.

Vypadalo to jako po výbuchu. Po mnoha hodinách jsem ale měla vítězoslavně sestavené veškeré složky, pěkně nadepsané, co se v nich ukrývá, a to i s kontakty na příslušné pracovníky, kteří mě mají na starosti. Vyzná se v tom i blbec.

Ještě zavolat právníkovi. Proč? Závěť. Můj hovor začal slovy: „Víš, kdybych náhodou v porodnici zemřela…“

Můj kamarád byl zprvu vyděšený. Vždyť jdu rodit, ne umřít. Ano. Nechystám se umírat, ale co kdyby? Nikdy nevíte, co se může stát, a já si představila situaci, kdy přijdete o toho nejbližšího člověka, který vám nechá nemluvně, a vy kromě toho, že cítíte neskonalou bolest nad touto ztrátou, musíte čelit ještě úřadům, papírům a problémům. Když nevíte, kde co je, je to horší.

Kde jsou všechny dokumenty?

Nemám to ze své hlavy, byla jsem toho svědkem. Před lety odešla zcela náhle z plného zdraví mojí nejlepší kamarádce maminka, bylo jí 45 let. O něco málo víc než mně. Ona šéfovala domácnosti a měla na starosti veškerou rodinnou dokumentaci. Ostatní netušili nic a bylo to pro ně těžké.

Od té doby jsem alespoň věděla, jaké chci písničky na pohřbu. V té době jsem ještě nic nevlastnila. Ale teď přišla chvíle, kdy něco málo mám, a nikdo netuší, kde k tomu mám jaké dokumenty.

Kamarád a právník v jedné osobě je naštěstí praktik jako já. A když spolknul moje dotazy, přišla pochvala: „Kdyby všichni přemýšleli jako ty, je život mnohdy mnohem jednodušší.“ A řekl mi, co udělat.

Udělala jsem to – a ani to nebolelo.

Šla jsem do banky a tam jsem dala manželovi přístupy ke všem účtům. Jinak by musel čekat půl roku na vyřízení dědického řízení. Nastavila jsem mu i Face ID na svém telefonu, aby případně mohl dle potřeby zadávat platby.

Byla jsem také v instituci, kde mám životní pojištění. Chtěla jsem si jen upřesnit, jestli za mě v případě úmrtí hypotéku zaplatí. Na ty jejich smlouvy nemám dostatečnou trpělivost a vzdělání, takže jsem si hlavně ověřila, co jsem před lety podepsala. Pán ze mě měl málem infarkt, ale ve finále to taky pochopil.

Inspirace pro ostatní

Manželovi jsem vítězoslavně ukázala všechny věci, které jsem mu připravila. Všechno perfektně polepený, vysvětlený. Na lednici ještě pro jistotu nalepený kontakt na domluvenou dětskou lékařku.

Samozřejmě se na to ani nepodíval. Nechce o tom ani slyšet. Chápu to, taky bych nechtěla.

Komukoliv jsem tyhle svoje počiny řekla, klepal si zprvu na čelo. Ale po krátkém zamyšlení přicházela slova typu: „No jo, můj manžel netuší ani jméno naší dětské doktorky. No jo, vždyť já už ani nevím, kde mám úvěrovou smlouvu.“ Jedna moje kamarádka mě pobavila slovy: „Seš hustá, já když zdědila peníze, tak jsem udělala všechno pro to, aby na ně manžel nemohl. A ty mu ještě dáš přístup do účtu.“ Zasmály jsme se.

A jsem si jistá, že všechny do konce roku najdou aspoň ty úvěrové smlouvy.

Manžel si vzal volno a nezastavil se

Když byl tento papírový marast hotový, všechny věci na dítě připravený, byt do puntíku uklizený, cukroví napečené, stromeček postavený, dárky zabalené, pracovní resty dodělané… Oddechla jsem si. Teď už může naše malá holčička konečně přijít. Má sice ještě čas, a to do Nového roku, ale já jsem připravená. Prakticky. Jestli i psychicky, to se ukáže. Ale věřím, že ano.

Manžel se mi každý den směje se slovy, že máme zaplacený Netflix, HBO a já nevím, co všechno dalšího, ale já za tři týdny doma nezapnula televizi. Prý bych se tomu měla začít konečně věnovat.

Jenže pořád je co dělat. Pořád je navíc s kým se potkat v mezičase na kafe, na oběd. Pořád je potřeba chodit nakoupit, vařit, trošku poklidit. A s tím mega břichem to holt všechno strašně dlouho trvá. Snad každou minutou je to namáhavější víc a víc.

Jednou se mnou manžel zůstal doma ve všední den. A celý den se chudák nezastavil. Je hodný, umyl okna, vydrhnul žaluzie, koupelnu, nastavil světýlka u postýlky. Ano, už se také těší na nový rodinný přírůstek.

Teď ale přijdou Vánoce. Ty já miluju, a manžel už musí také. Ty si užijeme.

Pořád říkám, že už mám všechno hotové a konečně se vykydnu na gauč k pohádkám s tím vlastnoručně upečeným cukrovím. Slibuju to nejen sobě, ale i svému okolí. Už se na to moc těším.

Umírat nehodlám a budu máma

Vám všem, kteří jste dočetli až sem, a třeba jste se zasmáli nebo zamysleli nad mými slovy, přeji úžasné Vánoce. Nejkrásnější období té hnusné zimy. Do roku 2023 doufám, že vstoupíte s odhodláním a srdcem plným lásky stejně jako já.

Jak jsem řekla, umírat nehodlám, a další rok bude ještě lepší než tento, který byl dokonalý, budu totiž poprvé máma.

Takže až se 1. 1. 2023 vzbudíte třeba s kocovinou, vzpomeňte si, že už je na světě nový život. Moje malá Matylda.

Foto: Se souhlasem Kristýny Daňkové