Podnikatelka Ilona Mančíková prošla vyhořením i rakovinou plic: Mějte se rádi a poslouchejte tělo

Je mladá, krásná a navíc úspěšná, ale nemá to zadarmo. Čtyřiačtyřicetiletá Ilona Mančíková, která začínala pronajímáním kanceláří, byla časopisem Forbes zařazena mezi nejvlivnější ženy v českém realitním prostředí. Jenže práce o víkendech, během svátků a po nocích si vybrala svou daň v podobě celkového vyčerpání. Ilona se rozhodla najít sílu v zahraničí, kde vystoupila ze své komfortní zóny a našla svůj klid. A poté ji zastihla rakovina plic.

Kdo jste a čím se zabýváte? Když už si někoho všimne Forbes, znamená to, že jste úspěšná…

Jmenuji se Ilona Mančíková, je mi 44 let, pocházím z jižní Moravy a Praha je můj druhý domov již od mládí. Od svých 20 let se věnuji nemovitostem, což už je velká řádka let.

A pokud jde o úspěch, záleží, co si pod slovem úspěch představíme. Je spousta mnohem úspěšnějších lidí. Možná je můj příběh zajímavý a může inspirovat ostatní, možná proto se Forbes rozhodl jej publikovat.

Začínala jsem pronájmem nemovitostí, jejich správou v době, kdy nemovitosti kupovali zejména cizinci. Protože jsem ze školy uměla jazyky, pracovala jsem postupně ve firmách, které prodávaly a spravovaly nemovitosti zahraničním investorům a následně jsem se po letech dostala k developmentu. Dnes už s bývalým manželem jsme založili developerskou společnost a realizovali jsme vlastní projekty, soustředili se na rekonstrukci historických domů v centru Prahy.

V roce 2016 přišla nová výzva a já se vrhla do budování nové společnosti, která vlastní licenci Sotheby’s International Realty pro Česko, Slovensko a Chorvatsko. Je to realitní kancelář, která se věnuje prodeji a pronájmu prémiových nemovitostí.

A mým posledním projektem, který začal tento rok, je moje angažmá v neziskové organizaci Amelie, která pomáhá onkologickým pacientům a jejich blízkým.

Jak moc je taková práce náročná? Kdy jste měla třeba volno?

V posledních dvou letech jsem výrazně zpomalila. Pomohla tomu pandemie, ale také moje nemoc. Když si vzpomenu, jak jsem žila před 10 nebo 15 lety, byla to jízda na horské dráze a já prací trávila veškerý čas. Byla to byznysově skvělá doba, velký realitní boom a hodně práce.

Když je vám třicet, tak k tomu patří, že pracujete od rána do večera, o víkendu. Mnoho let jsem měla firmu s manželem, neustále práci probíráte doma, o víkendu, na dovolené. Žili jsme mnoho let střídavě v Praze a severní Itálii, což nebylo úplně ideální.

Takový kočovný způsob života zní atraktivně, ale je vyčerpávající. Dnes se sama divím, jak jsem to vše zvládala. Letiště bylo můj druhý domov, tenkrát mi to přišlo normální.

Jednosměrná letenka na Kostariku

Jak přišlo rozhodnutí odcestovat?

Pracovní stres byl u mě na denním pořádku, ve firmě nastal nesoulad s byznysovým partnerem, do toho přišla krize v mém novém vztahu s mým přítelem. Náš vztah byl dlouhodobě na dálku, což samozřejmě není nikdy úplně ideální, protože jsem byla tady zaměstnaná budováním své firmy a na přítele jsem neměla úplně čas.

Do toho přišel druhý lockdown a já jsem řekla: „Víte co, já si pojedu odpočinout“. Řekla jsem si, že bych chtěla začít nový rok jinak – plánovala jsem si to tolik let, nikdy se mi to nepodařilo, tak bych si mohla dovolit odjet na delší dobu.

Strašně dlouho jsem chtěla jet do Indie na Ájurvédu, ale ta byla v té době zavřená, a bylo hrozně málo míst, kam se dalo vycestovat. Mám kamarádku, která realizovala projekt na Kostarice a hrozně o ní básnila, tak jsem si řekla: „Pojedu na Kostariku.“ 16. prosince jsem si koupila letenku, jen tam, odletěla jsem, měla jsem zablokovaný pobyt asi na 14 dní a řekla jsem si, že uvidím. A byla jsem tam téměř čtyři měsíce.

Čtyři měsíce sama?

Úplně sama jsem strávila první měsíc. Zajímavá zkušenost, kterou bych přála všem. Měsíc jsem strávila se svým přítelem, který za mnou přicestoval, a zbytek pobytu s krátkými přestávkami s kamarádkou.

To člověk o sobě něco zjistí, že?

Musí se naučit být sám se sebou. Improvizovat. Být tolerantní. Překonat své strachy. Vystoupit ze své komfortní zóny. Jako když přijedete na vysněný pobyt, představujete si krásné západy slunce na pláži, a ono první týden leje jako z konve. Třetí den naštvání jsem si na déšť zvykla, přestala se rozčilovat a vyrazila na výlet na koních, které jsem se do té doby zbytečně bála dokonce pohladit.

Nebo když na Silvestra po pěti hodinách cesty skončíte v krásném hotelu a zjistíte, že jste jediným hostem. Povečeříte s personálem a místo oslav jdete spát v deset hodin.

A po měsíci si zvyknete i na pavouky, různý hmyz, všudypřítomné opice, občas jedovaté žáby a hady. Dokonce jsem překonala strach z velkých vln a začala surfovat.

Sbírala jsem kávu a platila za to

Pracovala jste tam?

Vtipným a zajímavým zážitkem byl můj dobrovolnický program. Řekla jsem si, když už jsem tady, tak ať to má nějaký smysl. Začátek nového roku, nová energie… Viděla jsem nějaké organizace, volunteers, že mají třeba women´s empowerment (posílení postavení žen, pozn. red.), nebo něco s dětmi. A Kostarika je hrozně vyhlášená, že se snaží o udržitelnost a ochranu životního prostředí. Deklarují, že chtějí být carbon neutral (uhlíkově neutrální, pozn. red.), nebo už částečně jsou a mě to celkem zajímalo.

Akorát spousta programů byla zrušena kvůli covidu. Nabídli mi želvy, jenže zrovna v té době tam žádné želvy nebyly, tak si říkám: „To je blbý.“

Narazila jsem i na bio-agriculture, a to znělo dobře. Jsem z jižní Moravy, máme vinice, pole, něco nového se naučím tady od Kostaričanů, říkala jsem si. Jenže u nich bio-agriculture znamenalo, že jsem nejdřív musela na nějaké školení, do centra dobrovolníků, kde byli samí američtí teenageři a já. Takže jsem byla jejich máma. Pak jsme museli organizovaně místním autobusem odjet někam na kávovou plantáž. To bylo zajímavé a celkem mě to bavilo.

Jeli jsme tam zas asi pět hodin, já a nějaká mladá kuchařka z Bostonu, které zavřeli restauraci kvůli covidu. Přijely jsme na farmu, která byla miniaturní, rodinná. Zjistily jsme, že samozřejmě vůbec nemluví anglicky. Takže já s mojí italštinou, ke které jsem dávala koncovku -es a myslela jsem si, že je to španělština… Tak jsme se domlouvaly rukama nohama.

Vyfasovaly jsme mundúry, košíky a sbíraly jsme kávu, pražily. Sbírala jsem kávu ve výšce 1500 metrů nad mořem, což bylo i celkem náročné, byl to kopcovitý terén. Bylo tam přes den horko, v noci celkem chladno. Spaly jsme v takové chatě bez vody, koupelny byly na dvoře, otevřené. Všude byli velcí pavouci. A občas nějaký had. Pokoj jsem sdílela s tou mladou slečnou. Naštěstí jsme tam byly jenom dvě, protože když sem tam viděla palandy, že do toho jednoho pokoje nacpou i 12 lidí, tak jsem si říkala, zaplať pánbůh za covid, že tam nikdo není.

Bylo to super, prošly jsme celý proces – sběr kávy, třídění, sušení, pražení, balení, všechno. Pro mě to bylo hrozně zajímavé a obohacující.

A to bylo zadarmo? Dobrovolničení za stravu a ubytování?

Platíte pobyt a že vás tam stravují. Platila jsem asi 200 dolarů na týden, něco takového. Nic strašného, ale za to, že vy pracujete manuálně, tak platíte.

Dneska se lidé nechávají zavírat do tmy na týden a platí za to.

Pozor, to jsem chtěla také. Je tam nějaký resort, kde mají týden mlčení, a to jsem hrozně chtěla vyzkoušet. Protože já jsem dost ukecaná a řekla jsem si, že to bude strašně zajímavá zkušenost, jenomže už měli plno. Zrovna tam měli plno.

Byla jste s někým v kontaktu? S rodinou nebo dalšími lidmi z Prahy a Itálie?

Byla jsem v kontaktu. Se sestrou, pár přáteli i přítelem. Ne že bych úplně vypadla a nikomu se neozvala, ale tím, že jsem byla v celkem nedostupných lokalitách, tak tam ne vždy byl signál. Takže spíš sporadicky. Byl to skvělý digitální detox.

Co vám cesta dala po psychické stránce?

Klid. Nadhled. Sílu. Pocit, že mě nic nezaskočí. Probuzení lásky k přírodě. Když jsem odjížděla, byla jsem v úplně rozbitém stavu z toho mého chlapa, z práce a sporu s obchodním partnerem. Zažívala jsem pocit křivdy, bezmoci. K tomu taková ta krize 40 plus, že stárnu, nemám děti. Mám sice nějakou kariéru, ale co, všechno je to k ničemu, pochybovala jsem sama o sobě. Nikdy bych nevěřila, že budu vstávat bez budíku s východem slunce s úsměvem.

Uvědomila jsem si, že není nutné se hnát za každou cenu za nějakým úspěchem nebo penězi. Je samozřejmě fajn ty peníze mít a být úspěšný, protože si tím pádem můžete dovolit být na Kostarice čtyři měsíce.

Rakovina mě sebrala, měla jsem strach

Takže jste se po těch čtyřech měsících vrátila nabitá energií. A pak přišla rakovina…

Cítila jsem se za dlouhé roky nejlépe. Fyzicky, protože jsem začala surfovat, cvičila jsem každý den jógu, jedla jsem zdravě, vypustila jsem alkohol, nejedla jsem maso. Neměla jsem žádný stres. Mnoho věcí jsem si v hlavě srovnala a konečně jsem se cítila dobře i psychicky. A pak jsem přijela, cítila jsem trošičku krátký dech, myslela jsem, že je to prodělaným covidem a oni řekli, že mám rakovinu.

Říkám: „To není možné, já jsem teď byla čtyři měsíce v Kostarice. A navíc nekouřím.“ To, že jsem ty čtyři měsíce zpomalila, mě zachránilo. Měla jsem totiž čas vnímat své tělo. Jsem vděčná, že jsem se na to nevykašlala, nepodcenila to. Vyslechla si více lékařů a nezanedbala to, co se z počátku jevilo jako postcovidový nález.

A jsem šťastná, že jsem ty čtyři měsíce „terapeutických prázdnin“ mohla zažít.

Ale když se pak vrátíte a dostanete takovou dardu, to musí člověka prostě sebrat.

Sebralo. Samozřejmě. Měla jsem strach, že zemřu. Ale také jsem si řekla, že mi nebude líp, když budu brečet a litovat se „proč já“. Nejsem věřící, ale i tak říkám: „Pokud to tam někdo aranžuje, tak to bylo pěkně načasované.“

Asi ta moje cesta měla i tento smysl. Připravit mě na takovou nálož, protože jsem se vrátila nabitá, vyklidněná, pozitivně naladěná. Kdyby se mi to stalo v tom prosinci, před mým odjezdem, kdy jsem byla na zhroucení a „jedla lexauriny“, tak by to asi bylo daleko horší.

Psychika je mocná a nastavení mysli při tak náročném období je nesmírně důležité. Já měla obrovské štěstí v tom, že jsem na nádor vůbec přišla a že se jednalo o rané stadium, které bylo operovatelné a měla jsem velkou pravděpodobnost vyléčení. Sedmdesát procent pacientů přežije 5 let, to je přece velké procento.

Já doufám, že už je to všechno, co máte takhle načasované, a že teď už bude vše jen zalité sluncem.

To nevím. Chci věřit, že ano. Život není procházka růžovým sadem a není peříčko. Já první těžkou zkoušku musela překonat, když zemřel můj táta, bylo mi tenkrát 22 let, a pár let na to i moje maminka, když mi bylo 26. Zůstaly jsme s mladší sestrou a nebylo vůbec jednoduché se s tím vyrovnat. Mně osobně to trvalo dost let, než jsem si to v sobě zpracovala.

Když mi bylo 36, tak jsem se rozvedla, změnila práci, přestěhovala se. Začala opět od nuly. Poté, kdy jsem čtyři roky budovala novou firmu, přišel spor s mým obchodním partnerem. Poté přišla moje nemoc.

Takže když přijde další zkouška, tak se s ní budu muset zase poprat. Není důležité kolikrát člověk padne, ale kolikrát se zvedne, řekl jednou jeden moudrý člověk. Naprosto s tím souhlasím. Cokoliv nás potká, nás formuje, dělá silnějšími, odolnějšími. Ano, někdy to bolí.

Já se dnes cítím silnější než kdykoliv předtím, diagnóza mě v mnohém změnila. Rozhodně k lepšímu. I z tak negativní, bolestivé zkušenosti se snažím odnést pozitivní ponaučení. Člověk se naučí srovnat priority, žít přítomností, všímat si a radovat se z maličkostí, být pokornější a pozornější. Vůči okolí i vůči sobě.

Pokud bych vašim čtenářům mohla dát radu, tak by to bylo: „Mějte se rádi. Poslouchejte své tělo a nezanedbávejte signály, které nám vysílá. Zdraví máme opravdu jen jedno.“

Ilono, moc děkuji za rozhovor.

Foto: Se souhlasem Ilony Mančíkové