Ortorexie: Když se zdravé jídlo stane posedlostí

Zdraví je častým předmětem našich debat. Je přínosné přemýšlet nad tím, co si vkládáme do úst, ale nic se nesmí přehánět. Problémem ortorexie je tenká hranice mezi zdravým povědomím o stavu vlastního těla s dobrými úmysly a nezdravou závislostí.

Také vás už otravuje, jak často slýcháte o stylech stravování, které by z vás měli udělat to, či ono? Kdo z nás nemá přítele, který se alespoň nějakou dobu držel pravidel určitého alternativního hnutí? Paleo, vegan, iifym, high carb low fat, raw… U některých vám bude jejich koncept připadat logický, ale většina alternativních výživových směrů je extrémní. A žádný extrém není zdravý.

V americkém diagnostickém manuálu duševních chorob sice tento pojem zatím nenajdeme, ale klidně vsadím všechny své drahé medicínské učebnice na to, že se o něm během následujících let bude ještě hodně mluvit. Řeč je o takzvané ortorexii.

Žít ve „vyspělém“ světě 21. století znamená být vystaven konverzaci o jídle téměř každý den. Častokrát je právě pár minut u oběda jedinou věcí z našeho stresujícího života, která přináší alespoň nějaké uspokojení. Lidé hledají ve svém všedním vytížení spásu, která by je učinila spokojenějšími, aniž by museli provádět nějaké drastické změny. Jak snadné je pak podlehnout lákavému životnímu stylu, který slibuje neuvěřitelnou psychickou pohodu a fyzickou zdatnost, zaručenou pouhou změnou složení obsahu talíře?

Právě ono kýžené „zdraví“ je předmětem častých debat. V současné době se lidstvo západu soustředí na fyzický stav jejich těla mnohem víc, než před dvaceti lety. Je to důsledek důkladné propagandy nespočtu lékařů, farmaceutických firem a mnoho dalších. Rozšíření všeobecného povědomí je super, ale když obrátíme kartu, přináší to i častější psychickou nepohodu.

Jakmile člověk nesplňuje definici zdravého jedince, má ze sebe špatný pocit, a i když se soustředí na jiné věci, alespoň jednou za čas se v jeho hlavě objeví výčitka a nutnost něco změnit. Nastupuje masáž okolí a podstrkování neuvěřitelného množství „účinných a dlouhodobě udržitelných“ řešení. Častokrát extrémních, proto ty uvozovky.

Honba za perfektním zdravím

Ortorektik je definován jako člověk, který se zběsile honí za dokonalým zdravím. Jeho přehnaná preokupace čistými potravinami, čas strávený studiem mikroživin, které obsahují jednotlivé potraviny, a neschopnost vybrat si z širokého jídelníčku v restauraci, ho často začne omezovat v normálním životě. Jak už to bývá, problém vidí všichni v jeho okolí, jen ne postižený sám.

V mém případě přišla tato fáze přesně po roce veganství. Přestala jsem do svého jídelníčku zařazovat živočišné produkty, neb jsem si chtěla spravit trávicí obtíže, a najít něco pozitivního v celkem negativním životním období.

Svůj účel rostlinná strava splnila, opravdu jsem nikdy neměla více energie a necítila se ve svém těle tak dobře. Dokonce jsem i přirozeně zhubla, aniž bych k něčemu takovému směřovala. Nevím, jestli jsem na tom byla tak dobře proto, že je veganství opravdu zázrak, nebo se jednalo o čisté placebo a psychologický trik, nejspíše kombinace obojího. Každopádně jsem si kvůli stravě vychutnávala každý okamžik svého života.

Po zhruba 12 měsících však původní euforie začala vyprchávat. Jedla jsem pořád stejně čistě, ale už jsem si nepřipadala tak lehká a volná. Začala jsem zvažovat různé alternativy, nějakou dobu se pokoušela o dodržování syrového jídelníčku, ale brzy jsem zjistila, že to je v našich přírodních podmínkách opravdu neudržitelné. Moc jsem ale chtěla být pořád nabitá energií. Začala jsem omezovat skladbu své již zúženější stravy.

V mé ptačí hlavičce se někde usídlila myšlenka, že kdybych nejedla lepek, zrychlil by se mi metabolismus. Kdybych omezila tuky, mohla bych být zase aktivnější. Začala jsem se bát každé potraviny, která nebyla vypěstovaná u babičky na zahrádce nebo na biofarmě a utrácela jsem za jídlo neuvěřitelné sumy. Byla jsem z toho ovšem nadšená. Vždyť investice do zdraví je to nejlepší, co pro sebe můžeme udělat, ne?

Vyškrtávání položek ze seznamu dovolených jídel byla má oblíbená zábava, hned po krájení obrovských kvant zeleniny přímo ta nejoblíbenější. Veškerý svůj volný čas jsem trávila vyhledáváním vědeckých studií a čtením vysokoškolských skript zaměřených na výživu. Zkoumala jsem každý kousek potravy, který kdo vložil do svých úst a v duchu ho neuvěřitelně kritizovala.

Myslela jsem si, že jsem expert. V jednu chvíli jsem tři měsíce v kuse nejedla nic jiného než rýži s kořením, rozmixované zmrzlé banány, jablka a tuny zeleniny. Dokud jsem byla sama doma, ani by mě nenapadlo uvědomit si, že to přeháním. Když jsem ale na výletech s rodinou zjistila, že raději hladovím, než abych se dotkla hrsti ořechů a müsli tyčinek, které svačili všichni ostatní, došlo mi, že se ze zdravých úmyslů stala nezdravá posedlost.

Problémem léčby ortorexie je tenká hranice mezi zdravým povědomím o stavu vlastního těla s dobrými úmysly a nezdravou závislostí. Nejtěžší je přiznat si, že i dobře myšlené činy občas vykonají více škody než užitku. Mechanicky si vštípit, že je lepší se jednou za čas na narozeninové oslavě přejíst dortem a večer mít nafouklé břicho, než si na danou party přinést okurky v krabičce, a tiše trpět a čelit kritice a výsměchu ostatních. Oni totiž mají pravdu. Ač se správným úmyslem, okurka na party prostě nepatří…

Foto: Adobe Stock