Není každý den posvícení. Když Matylda pláče, pláču i já

Matylda oslavila 1. října devět měsíců. Devět. Je to neuvěřitelné, jak ten čas letí. Během léta přitom udělala tolik pokroků a vývojových milníků. Léto bylo zásadní. Pro nás všechny. Jsem do ní zamilovaná stále víc. Říkám si, že víc to ani nejde, ale očividně moje srdce je bezedné. Chci, aby se pořád jen smála. A ona se pořád jen řehtá, ale… Bohužel, každý den nemůže být posvícení. Někdy pláče a v tu chvíli se koulejí slzy po tvářích i mně.

Možná to zní jako klišé nebo hysterie. Tak jako tak, pokaždé, když moje miminko odůvodněně pláče, trhá mi to srdce. Nejraději bych veškerou bolest vzala na sebe, ale takhle jen bezbranně koukám na ty krokodýlí slzy koulející se po jejích rudnoucích tvářičkách.

Abychom si rozuměli. Nemluvím o tom, když řve, protože jsem ji položila na záda, abych ji přebalila. To je zrovna takové období, nesnáší to. Nesnáší ležení na zádech, přebalování a hlavně oblékání. U toho spíš tak teatrálně křičí, a to mě z míry nevyvede.

Nicméně její doposud krátký život provázel převážně jen smích. Někdy až hurónský a nakažlivý. Do zhruba šestého měsíce prospinkala celou noc, vždycky se budila s úsměvem a s takzvaným rohlíkem na tváři i usínala. Jenže se něco změnilo. Někdo tomu říkal růstový spurt, někdo zoubky. Naše holčička se začala v noci pravidelně budit, a to s pláčem. Dřív bych si ani nevšimla, že je vzhůru, vždycky si tak žvatlala a smála se na hračky v postýlce. Teď o ní rozhodně vědí i sousedi.

Ale to by bylo ještě dobré, nechci si stěžovat, protože ona se sice probudí, ale jakmile jí vrazím do pusy láhev s mlíčkem nebo prso, je ticho a ona v poklidu zase usne. To, co měla dělat jako malé miminko, nám začala dělat poslední tři měsíce. Má to holka tak trošku otočené.

Píchání náušnic je peklo

Jenže během léta jsem poznala, jak naše Matylda umí opravdu plakat. Na konci června jsem jí nechala píchnout náušnice. Jsem idiot, čekala jsem z bůhví jakého důvodu moc dlouho. Měla jsem jít dřív, když ještě byla takzvaná zelenina. Já pořád chtěla až po tomhle očkování a po tomhle, co kdyby chytla infekci… No nic. Na začátku června jsem se na Facebooku dotazovala matek v okolí, kam s miminky pro píchnutí šly. Naše doktorka to totiž nedělá. Všechny mě poslaly do tetovacího studia s názvem Hell. No, jako dobře. Volám tam a dostávám termín až na konci června. Mají plno.

Je tam týpek potetovaný od hlavy až k patě, piercingy po celém těle. Potkat ho v noci, utíkám, co mi síly stačí, ale tenhle frajer je machr přes miminkovská ouška. Věnuje se dokonce i nějaké akupunktuře a matky ho vychválily do nebes, takže proč ne.

Bohužel tatínek nemohl jít kvůli pracovnímu nasazení s námi. A to mu budu nejspíš vyčítat ještě dlouho. Matys se v tetovacím studiu na všechny smála, netušíc, co ji čeká. Před námi byla jedna holčička, co ještě ani nedržela hlavičku. Matylda na rozdíl od ní vypadala, že mi vypadne z rukou, prostě živá a zvědavá a všechno ji zajímá. Zkrátka nevhodný adept na píchání uší.

Sedí na mně, já dostávám instrukce, držet hlavičku takhle a takhle, nepouštět, bude to rychlý a pak hned otočit hlavičku a rovnou píchat druhé ouško, žádný utěšování po tom prvním. Tady se Matylda pořád řehtala, v úžasu sledovala potetovaného odborníka… A já už věděla, že je zle.

I když mě ujišťovali, že ji to nebude bolet, že to jen píchne jako u očkování, že děti pláčou, protože se prostě jen leknou, nepomohlo mi to. Matylda řvala a plakala tak, že tohle jsem u ní v životě neslyšela. A opakuji – já jí musela držet hlavičku a ručičky, byla prostě jak v kravatě. Hrůza. U druhého ouška se kutálely slzy po tvářích i mně. Ten pláč byl jak tisíc nožů v mém hrudníku. Bez nadsázky. Nakonec museli utěšovat víc mě než Matyldu. Prý: „Byla jste statečná.“ Když tohle vyprávím bezdětnému člověku, věřím, že si klepe na čelo…

Nejlepší na tom celém bylo, že já mám doma krásný náušničky s diamantama, že jo, jak jinak, ale kvůli případné infekci a hojení musí půl roku nosit takzvané piercingové činky. To by mě vomyli. Ale tak co už, na Vánoce to prostě vyměním.

Při odchodu dostala krásnou nálepku miminka s nápisem: „Můj první piercing, vidíme se za patnáct let.“ To rozesmálo manžela.

Radši si uříznu ruku, než mít rýmu

Tuhle větu jsem slýchávala snad od každého chlapa. Jako jo, rýma je na prd, otravná. Ale la pardone, dospělák se s ní nějak vyrovná, co ale to malý miminko, co neumí smrkat? Tak tohle je disciplína, přátelé. Takzvaná vyšší dívčí.

Naše první rýmička proběhla někdy v únoru, březnu. Koupili jsme tehdy odsávačku do pusy. Odsávali jsme z toho malého nosánku prostě pusou a byli jsme velmi mile překvapeni, jak to malá krásně zvládá, vůbec neplakala. Tehdy vznikl pracovní název „uděláme fufu“.

Fufu se nám opakovalo ještě v červenci. Trošku jsme to vytunili. V lékárně mi totiž paní řekla, že takzvaně na sucho se to nemá dělat, že to může miminku ublížit. To mě už omývali tam, protože představa, že svojí holčičce ubližuju já sama, byla šokující. Byla jsem poučena, že před odsáváním jí musím vstříknout do nosu roztok, aby šly nudle líp ven. Tenhle solnej roztok je předraženej jako prase, ale co už. Všechno pro moje milovaný miminko.

Tak z tohoto nového „fufu“ nebyla Matylda nadšená, ale vzhledem k tomu, že se ještě pořádně neotáčela, neměla jak utéct a rychle si na to zvykla. Pár slziček proběhlo, ale do dramatu to mělo daleko. Drama přišlo teď v září.

To už Matylda totiž zvládá odcházet od všech nezábavných činností. Po čtyřech lítá tak rychle, že blesk je její pomalejší kámoš. Sílu už má jako kůň, takže veškeré nelibé činnosti začaly být zajímavější. Ten večer jsem poslala manžela užít si s kamarády koncert. Ještě jsem si říkala, jak budu mít klid na práci, až holka usne, protože jsem ho očekávala až hluboko po půlnoci. Jenže…

Sama jsem to nezvládla

Matylda dle harmonogramu usnula po osmé hodině, já usedám k počítači a do dvaceti minut pláč. Nevadí, to bude jen dudlíček, hlad ještě nemůže mít…

Jenže to malé stvoření bylo úplně z ničeho nic jak v ohni, nudle lítaly vzduchem, řvala tak, že jsem se bála, že na mě pošlou sousedi sociálku. Snažila jsem se najít odsávačku, už vlastníme tu velkou, do vysavače, ale jak jsem výše popsala, Matylda se bránila „stůj co stůj“ a bez pomoci se mi nepodařilo ji odsát. Naopak s každým dalším snažením jí ulevit, se rozléhal její srdcervoucí pláč večerní Prahou. Byla jsem zoufalá. Snažila jsem se ji ukonejšit, dávat prso, láhev, chovat, hladit, pusinkovat, no tak tím jsem ji akorát víc vytáčela… Bylo to hrozné. Byla jsem vyčerpaná, uplakaná a Matylda vypadala jako hromádka neštěstí před samovznícením. Navíc samozřejmě unavená, protože chyběl blahodárný spánek.

Manžel mi posílal videa ze super koncertu, a mně nezbylo nic jiného, než ho odvolat. Ty nudle musely pryč a já to sama prostě nezvládla. Říkala jsem si, jak to asi dělají maminky, co jsou na své děti samy. Litovala jsem je. V tu chvíli jsem litovala je, Matyldu i sebe…

Manžel se přiřítil jako Superman, já držela řvoucí mimino, on odsál a Matyldě se viditelně alespoň na chvíli ulevilo. Byla to nejhorší noc, co jsme zatím zažili. Pro mě nepříjemná novinka v mateřství. Byť jsem na podobné situace byla připravována zkušenými rodiči, nejde se na to připravit. Musíte to prostě prožít a hlavně přežít. Plně na celé dvě hodiny usnula chudinka až v osm ráno. Do té doby se střídal pláč s řevem prokládaný krmením.

Nejzajímavější pro mě na tomhle všem bylo, že potom, co si dala teda šlofíka, se probudila radostná, jako vždycky. Sice měla teplotu přes 38, kašel a nudle, ale smála se, běhala po čtyřech a den proběhl jako každý jiný. S tím rozdílem, že jsme odsávali. Dokonce jsem to začala zvládat i sama, ale musela jsem ji vždy takzvaně zakleknout. Pokaždé jsem se jí pak omlouvala. Tuhle činnost pokaždé provázel řev. To už se asi nezmění. „Fufu“ prostě nebude naše oblíbená činnost.

Pohyb přináší bolest

Mám radost z každého pokroku, který Matylda předvede. Její pohyby jsou každý den lepší, rychlejší. Což s sebou přináší nejrůznější pády a ty provází opět řev. Na začátku jsem byla celá vyděšená, ten strach, že s sebou tentokráte řízla fakt hodně, aby se jí něco nestalo… Ale po dvou měsících si myslím, že jsme obě pochopily, že těch pádů bude ještě hodně.

Takže jsem přestala být hysterická a Matylda na sebe začíná být více opatrná. K mé radosti. Když stojí u stolu, velmi dobře se rozhlíží, co kolem ní je a zda je bezpečné si sednout na zadeček a pokračovat dál v pohybu. Uff, aspoň něco. Nebude z ní kaskadér.

Co jsem tímhle vyprávěním chtěla říct? Moje dítě k překvapení mnohých umí také plakat. Častokrát totiž slýchám přesně tyhle věty: „Tvoje dítě se jenom směje, pláče někdy? Ty máš takové štěstí. Je tady Matylda vůbec, ještě ani nezaplakala…“

Takže ano, umí plakat, a tím velmi často zvedá stavidla také mně. Asi je to normální, prý jo. Já se jen modlím, aby toho pláče bylo co nejméně.

Máte vy, zkušení rodičové, nějaké tipy, jak tohle období přežít ve zdraví?

Kristýna s námi svůj příběh sdílí od léta 2022. Nyní napsala knihu Pozdě, ale přece o prvním roce s Matyldou, její vydání můžete podpořit a knihu si zakoupit v projektu na HitHitu.

Foto: Se souhlasem Kristýny Daňkové