Když nám schází klid, lehkost a uzemnění: Představme si starší verzi sebe sama

Vydat se na cestu časem v hlavě a na chvíli si představit, že je nám 75 let, může být fajn cvičení, když je toho na nás moc nebo jsme ztracení. Přináší tíživou připomínku, že je všechno konečné a máme jen omezený čas. Zároveň ale může přinést lehkost, uzemnění, lepší prožitek přítomnosti a klid.

Narazila jsem na instagramový post kamarádky a herečky Barbory Mudrové, kde vyprávěla, jak ve své hlavě cestuje časem, když je toho na ni moc. Zaujal mě a pohladil na duši. Se souhlasem ho sdílím i tady s vámi.

Poslední týdny jako bych se ztratila uprostřed všech povinností a plánů. Nervózní, netrpělivá, odpojená od všech, včetně Kristiánka.

„Už jez! Už jsi to dojedl? Už máš utřené ruce? Už pojď… Už zase jdeme pozdě.“ Popoháněla jsem ho a Kristián se jen víc a víc vztekal. Nevěděla jsem kudy z toho ven a jak najít spojení, které jsme spolu vždycky měli.

Kamarádka, která je na syna sama, mi poradila krásnou věc, kterou dělá, když je toho na ni moc: „Představ si, že je ti 75 let. Všechno už máš za sebou. A dostaneš jedinečnou šanci vrátit se na jediný okamžik zpět – právě do této chvíle, kdy je Kristiánek malý a ty jsi tady s ním.“

A tak, když cítím, že se nade mnou zase stahují mračna, na chvíli odejdu. Zhluboka se nadechnu, zavřu oči a cestuju časem. Představuju si tu starší verzi sebe sama, která by dala cokoliv za to, aby mohla být zase zpět. A pak se vrátím. Klidnější. Lehčí. Přítomná.

Poprvé, když jsem to před pár dny zkusila, Kristiánkovy oči se tak hezky rozsvítily. Máma je zpátky. Hned mi začal hatmatilkou něco vyprávět, jako by cítil, že jsem teď skutečně s ním. Všechno se uklidnilo. A já najednou měla energii nejen na něj, ale i na všechnu práci, která mě čekala.

Cesta časem může pomoci

Zaujalo mě to a zkusila jsem si tohle cvičení taky. Děti zatím ještě nemám, proto se do své budoucnosti dívám trochu jinýma očima než Barbora.

Vidím ženu s dlouhými vlasy protkanými stříbrnými nitkami. V dobré kondici, protože celý život cvičí jógu a plave, ale s pár kilo navíc, protože jak mi řekla odbornice na hubnutí Iva Málková v rozhovoru, ve vyšším věku je to zdravější než úplná štíhlost. O svoje zdraví se pečlivě stará a je k sobě laskavá.

Má bydlení plné bujně rostoucích pokojovek. Okny dovnitř padají paprsky světla a odhalují malý, ale světlý a útulný prostor. Ráda se zašívá se sluchátky na uších do oblíbeného křesla s hrnkem chai latte a háčkováním nebo se věnuje umění a arteterapii ve svém domácím ateliéru. Všechen čas doma netráví, buď chodí na procházky se svým pejskem, chundelatou šeltií, tvaruje v ateliéru mističky z keramiky, a když zdraví dovolí, cestuje do zajímavých míst, i kdyby to byla jen výstava umění ve vedlejší čtvrti. Stále se ještě ráda učí nové věci.

Je laskavá, velkorysá, silná a radikálně upřímná, ale dovoluje si být i zranitelná a říct si o pomoc, když je potřeba, a že je to potřeba stále častěji. Vytváří kolem sebe bezpečný prostor, umí dobře naslouchat a dávat lidem pocit, že jsou respektováni, přijímáni, viděni a slyšeni. A to je důvod, proč není osamělá. Má láskyplné a vřelé vztahy se svojí rodinou a přáteli, na své kamarádky si rozhodně vždycky najde čas. Každou společnou chvíli se svými nejbližšími vnímá jako dar, protože má na paměti, že nikdy neví, kolik jich ještě bude.

Odstup a uzemnění

Tahle představa je v něčem náročná a tíživá, protože mi připomíná, že je všechno konečné. Budu v 75 letech ještě moci poslouchat hudbu, jak na tom bude můj sluch? Uvidím ještě dobře na háčkování a kreslení? Dovolí mi zdraví cestovat? A ta nejbolavější, kolik z mých milovaných lidí bude ještě se mnou na světě?

Ale zároveň je hrozně fajn. Strávit chvíli se svým vysněným budoucím já je hezké a uklidňující. Mám na okamžik pocit odstupu a uzemnění. A lehkosti podobně jako Barbora.

Optikou daleké budoucnosti se moje dnešní starosti a problémy zdají méně významné. Tahle žena v mých představách toho zvládla už hodně, a všechny svoje těžké dny přežila. Trápení, která mě tíží dnes, pominou a většina z nich se nějak vyřeší.

Ráda bych si tuhle představu vzala s sebou do všedních dní, a chci se k ní vracet. A nejlépe ji používat jako kompas, občas si připomenout, jestli jdu správnou cestou k té bělovlasé stařence z mé představy. A jestli náhodou právě teď neztrácím drahocenný čas na věci a lidi, kteří jsou pro mě nepodstatní.

Zkusili jste si toto cvičení taky? Co jste v budoucnosti viděli? Anebo už tam jste a nyní své stáří žijete? Napište mi do komentáře.

Foto: Adobe Stock