Zakladatelka Reparády Kateřina Říhová: Nemusíme čekat, až bude všechno perfektní

Před více než jedenácti lety založila českou oděvní značku Reparáda, která nabízí velmi ženské a zároveň praktické a funkční oblečení. Také je maminkou dvou malých dětí. Kateřina Říhová v rozhovoru pro Magazín Antilopa prozradila, kde bere nápady na nové kousky oblečení nebo jakou roli u ní hraje perfekcionismus. „Naštěstí jsem perfekcionistka jenom v práci. Doma ne, což je super. Ani nemám to nastavení, jako některé ženy, že musím mít úplně všechno na sto procent doma naleštěné a děti jsou až na posledním místě,“ prozradila v rozhovoru.

Jste vystudovaná právnička, ale založila jste oděvní značku. Jak jste se k tomu dostala?

Úplnou náhodou. Byla jsem v Barceloně na stáži a rozhodovala jsem se mezi HR a právy. Bylo to před jedenácti lety, kdy podobných zajímavých podniků u nás ještě mnoho nebylo, ale v Barceloně jsem jich objevila spoustu.

Na hodinách němčiny jsme četli článek o dvou Němkách, které založily Kleiderei, což byla půjčovna s oblečením. A mně to přišlo jako super nápad. Věděla jsem, že se budu vracet, protože jsem se chtěla tehdy věnovat právu a vyzkoušet pracovat v oboru. Ale říkala jsem si, že by byla nuda dělat jenom právo, takže bych k tomu mohla s kamarádkou založit něco podobného. A tak to vzniklo.

Móda mě zajímala vždycky, a to spíše ze sociologického hlediska, než abych se vyžívala v tom mít každý den jiný outfit. Mě i teď baví samotný prodej a navrhování, ale baví mě i ta stránka materiálů a vůbec tvorby produktů, uvedení na trh a celý proces firmy. To také trochu s tím právem souvisí.

Proč jste nakonec s právy úplně skončila?

Přišlo mi, že jsem ještě takový zelenáč, a právník nebo advokát by podle mě měl být člověk, který má spoustu zkušeností a hodně toho zažil, aby dokázal předjímat. Takže když bych chtěla dělat třeba rodinné právo, potřebovala bych vědět, jak firma funguje. Tak jsem si říkala, že se k tomu vrátím. Ale teď to vypadá, že se k tomu už vracet nebudu. Asi už bych se na to cítila, ale jsem tomu oboru moc vzdálená a už mě to neláká.

Zmínila jste sociologický význam oblečení. Co si pod tím představit?

Studovala jsem zároveň sociologii a genderová studia, takže mě zajímal pojem ženství, co znamená, když se objevují obraty „vypadat žensky“ a „ženský styl“, jaký vliv má oblečení a jeho tvoření na osobnost člověka nebo skupinu lidí kolem něj. A právě i ty naše věci, které navrhuju, jsou romantičtější, jmenuje se to „urban chick style“.

Samozřejmě je v tom nějaký stereotypní prvek ženství, jsou to sukně a šaty, ale vždycky se to snažím dělat tak, aby v tom byla nějaká posilující stránka. To znamená třeba větší kapsy. Nebo naše trička z bambusu jsou zároveň termoregulační. Nechci navrhovat oblečení, které vypadá hezky, ale omezuje člověka při nošení.

Nikdy to není dokonalé

Co vám za těch více než jedenáct let udělalo největší radost?

To, že fungujeme pořád a že se podařilo překonat všechny překážky, které přichází do života. Připadá mi, že nejsem nervózní, protože jsem tak nastavená. Vždycky je někde nějaký problém, ale vždycky se dá vyřešit. Dokonalé to nikdy není, ale záleží, jak k tomu člověk přistupuje. Takže mi dělá radost, že mám tento životní pocit a že jsem se to naučila.

Ty roky mě přetvořily v tento typ člověka, což se mi potom hodí třeba i v mateřství. Kamarádky se mi smějí, že mám stoický přístup. Když děti někde skáčou, něco se děje, mě to vůbec nevykolejí. Dokážu se snadno naladit na vnitřní klid. Možná bych se k tomu později dostala i bez Reparády. Ale tím, jak těch věcí bylo tolik, to pro mě byla i terapie. Takže tohle mi dělá největší radost.

Nevnímáte tlak, že musíte vydělat každý měsíc na dílnu a zaměstnance?

Jo, to určitě vnímám, ale možná je pro mě jednodušší cítit tenhle tlak než být někde zaměstnaná, kde se necítím dobře. Radši mám větší zodpovědnost, ale zase větší radost. To mi asi nevadí. Jsem tak od malička zvyklá, že si to prostě musím sama nějak zařídit a vlastně mi to nevadí. Jsem radši v této pozici.

A co pro vás byla největší výzva?

Největší výzvy byly asi právě ty obtíže, co potkaly všechny. Covid, pak útok na Ukrajinu, to jsou takové chvíle, kdy si člověk říká: „Není to ta chvíle, kdy už to všecko skončí, že už to nebude pokračovat?“ Člověk si říkal, jak má zareagovat, jestli tak, že všechno omezit a zmenšit, nebo to naopak nechat a čekat, co se stane.

U první vlny covidu jsme měli spíš strategii počkat. Ale potom se to vrátilo zpátky a najednou bylo vidět, že firmy, které se nezastavily, už mohly prodávat, a nám zboží chybělo. Když jsme potom chtěli látky, už nebyly.

Takže teď máme spíš strategii nedělat nějaké obrovské změny, které by nás omezily, ale spíš pokračovat v tom, co je, abychom potom mohli zareagovat. Většinou je lepší i v těch obtížích pořád pracovat a zlepšovat se nehledě na situaci. To se mi nejvíc osvědčilo. A naštěstí se to vždycky nějak vrátilo nebo spravilo. Musím to zaklepat, naštěstí to pak vždycky bylo dobré.

Je něco, z čeho máte strach?

Je náročné skloubit, že se chceme pořád posouvat a růst, ale ten růst s sebou nese i rizika. Když to člověk neodhadne a udělá něco moc brzo, nebo moc pozdě, muže to ve výsledku firmu tak ohrozit, že třeba může skončit. Je spousta firem, které skončily ve chvíli, kdy se jim objektivně dařilo, protože růst s sebou nese i rizika.

Bojím se, abych dokázala vybalancovat všechno od zaměstnanců až po výdaje. Příjmy jsou vysoké, ale výdaje jsou taky vysoké, a člověk už pak nad tím musí přemýšlet víc, už je to složitější.

Podle čeho se rozhodujete?

Snažím se vše spočítat, a pak podle intuice. Nedělám to samozřejmě jenom racionálně, ale nedělám to ani jenom intuitivně, to už v téhle fázi nemůžu. Dělám furt nějaké tabulky, ale potom se rozhoduji podle pocitu. (smích)

Celkově je moje strategie klasická, mám dlouhodobé cíle, krátkodobé cíle. Když nemám úplně kapacitu myslet strategicky nebo je nějaká náročnější situace, plní se líp ty malé úkoly než ty velké. Člověk si ani nevšimne a najednou má ten úkol hotový. Snažím se pořád držet plánu a jít si za tím svým, a ve výsledku člověk někam dojde.

Co bych sama ráda nosila

Jak vaše oblečení vzniká? Kdo ho vymýšlí?

Já vymýšlím. Mám prvotní nápad, jak chci, aby to vypadalo, z jakého materiálu to má být ušité, jak se to má nosit a jak to má vypadat. A potom konstrukci střihu, podle kterého šijí švadleny, dělá moje konstruktérka.

Kde berete inspiraci na nové kousky?

Od toho, co bych sama ráda nosila a co se hodí do stylu, který máme v nabídce. Určitě začleňujeme i nějaké trendy a poptávku společnosti nebo poptávku našich zákaznic. Když jsou u nás v obchodě a něco si zkouší, tak sleduji, co by se jim hodilo. Nabídku se snažíme dělat tak, aby to byly celé outfity a naše oblečení se dalo nakombinovat. Aby bylo možné si vytvořit celý šatník z našich kousků.

Někde jste zmiňovala, že jste perfekcionistka, platí to stále?

Já jsem naštěstí perfekcionistka jenom v práci. Doma ne, což je super. Ani nemám to nastavení, jako některé ženy, že musím mít úplně všechno na sto procent doma naleštěné a děti jsou až na posledním místě. Naštěstí díky mému muži nemáme doma nepořádek, protože se tak navzájem vystřídáme. Když jeden zrovna pracuje víc, druhý se víc stará o domácnost. V těch ostatních věcech mám pak kontrolku, že se nestrhám. Dokážu na sebe být hodná a už dokážu věci víc delegovat.

Ale je pravda, v Reparádě jsem perfekcionista hodně. Potřebuju, aby všechno bylo dobré, aby všechno fungovalo skvěle. Zároveň nechci být tak tvrdá na ostatní, takže potom jsem hodně tvrdá na sebe. Nikdy není všechno na sto procent, protože do toho vstupují další jevy.

Naučila jsem se, že člověk nemusí čekat na to, až je všechno perfektní. Hodně věcí vzniká v procesu a v něm člověk vymyslí nejvíc věcí. Když sedí a všechno si jen připravuje, tak to nikdy není dokonalé. Spoustu věcí je potřeba vyladit až potom za provozu. Dřív mě hodně trápilo, když se něco nepovedlo, teď už se od toho dokážu víc odosobnit.

Takže se vracíte k oblečení a stále ho vylepšujete?

Našijeme prototypy, ty si vyzkoušíme my. Do prodeje je dáváme, až když nám přijde, že je to super. Ale nezavřu si za nimi dveře a otravuju ostatní na dílně. Říkám si, jo, už to máme v prodeji, ale myslím si, že možná bychom tady mohli vylepšit ještě tohle. Ten můj perfekcionismus otravuje ostatní, kteří si řeknou, že už je to dobré a už jsme si to schválili.

Já se ale doptávám hodně zákaznic na Instagramu: „Jak jste byly spokojené tady s tou kolekcí, je tam něco, co bychom mohli zlepšit?“ Potom se o tom bavím hodně s prodavačkami. A když je tam něco, u čeho i mně samotné přijde, že by bylo dobré se na to ještě podívat, tak potom se k tomu vrátíme. To znamená, že musíme předělat střih, znovu všechno vytisknout, znovu udělat celé kolečko, otestovat. A pak, když nám přijde, že nová varianta je lepší než ta původní, tak to změníme.

Někdy je to nevýhoda, protože nám pak dlouho trvá, než něco uvedeme na trh. Ale ve výsledku si myslím, že je to ten důvod, proč se věci prodávají a proč to funguje.

Nejsem příznivcem riskování

Kde na všechno berete energii? A co je pro vás největší odpočinek?

Mě to baví. (smích) Beru jako životní výhru, že jsem založila Reparádu a že mě nabíjí samotná ta práce. Pro mě to není vyčerpávající.

Samozřejmě někdy ano, ale je pravda, že teď tím, že jsem máma s malými dětmi, nemám moc času pro sebe, a proto jsem za Reparádu ráda. Kdybych tolik času trávila jinde, třeba v práci, kde bych se necítila tak dobře, tak bych měla pocit, že buď pracuji, nebo jsem s dětmi, že nemám vůbec čas pro sebe. Ale tím, že mě ta práce fakt baví, je celkem flexibilní, že si to můžu zařídit podle sebe, tak se mi to dobře kombinuje i s rodičovstvím. I když je toho hodně, tak mám takový klid v duši, že všechno funguje tak, jak má.

Energii čerpám třeba z cestování, když někam vyrazíme o víkendu s dětmi. Řekla bych, že chodím na jógu, ale už jsem nebyla asi půl roku, takže to radši říkat nebudu. Ale zase chci začít. (smích)

Zmínila jste, že se váš manžel stará o domácnost, když je to potřeba a máte hodně práce. Zapojuje se i do Reparády?

Děláme všechno dohromady. Vystřídali jsme se na rodičovské dovolené, takže teď je na ní on a zároveň mi pomáhá v Reparádě. Pořád máme všechno půl na půl, ale co se týče dětí, jsou pořád malé, takže v některých věcech chtějí mě. Abych je uspávala, a když jsou nemocní, tak taky chtějí být víc se mnou.

Člověk by si řekl, že když mám svoji firmu a manžel je na rodičovské, tak je vůbec nevidím. Ale já je vodím ráno do školky a vyzvedávám je ze školky, jsme společně hodně. Hodně tvoříme a trávíme společný čas. Ale v domácnosti a v podnikání je celkově tolik věcí, že kdyby manžel chodil ještě někam, tak by to bylo strašně náročné, třeba když by nějaké dítě onemocnělo… Ještě rekonstruujeme dům, takže manžel navíc pracuje tam.

Co byste vzkázala nebo doporučila ženám, které začínají podnikat nebo o tom uvažují?

Za mě je dobré si to rozmyslet a pak to vyzkoušet. Je dobré jít postupně, určitě si otestovat nejen produkt, ale i tu roli. Ne každému to vyhovuje, a to je úplně v pořádku. A potom, když to funguje, tak se toho nebát. Zároveň ale nejsem příznivcem velkého riskování, neřeknu si, že mám nápad a všechno vsadím na jednu kartu.

Já jsem se sice rozhodla pro Reparádu, ale trvalo mi to nějakou dobu. Měla jsem období, kdy jsem u toho pracovala a až potom, kdy jsem měla pocit, že by to mohlo fungovat, jsem se do toho pustila naplno. Je pravda, že jsem neměla v té době děti, a tak to bylo jednodušší. S dětmi je to složitější, ale zase na rodičovské člověk neplatí sociální a zdravotní, to je taky docela fajn.

Takže si myslím, že je dobré nečekat, až to bude perfektní. Protože je potřeba si to otestovat. Bez otestování a bez toho bytí v té podnikatelské roli se to nedá hodnotit.

Moc vám děkuji za rozhovor.