Já a moje superúnava

Dokud naplno makáme, neuvědomujeme si, jak moc jsme unavení. Ničíme si zdraví, ale nevíme o tom. Uvědomil jsem si to pár týdnů poté, co jsem skončil v práci a měl konečně čas odpočívat. Právě v tu chvíli mě dostihla nepředstavitelná únava.

Nejsme všemocní roboti, kteří zvládnou všechno na světě, byť se o to možná občas snažíme. Když pracujeme, jsme schopni přestat vnímat sebe samotné. Přestáváme sledovat čas a jsme schopni zůstávat v kanceláři nekonečné hodiny navíc. Workoholikujeme a počítač vypínáme až pozdě v hluboké noci.

Často jsme ve stresu z nestíhání a nahromaděných úkolů, jindy nás zase obklopuje vzrušení z toho, co děláme, pokud nás práce baví. Jenže pod tíhou stresu je naše tělo napumpováno adrenalinem, takže dlouho dokážeme přehlížet i drobné slabosti, bolesti i vyčerpání. Stačí nám pár hodin spánku („však se dospím o víkendu, nebo až v hrobě“), přecházíme nachlazení, angínu a mnohdy i vážnější onemocnění.

Tlak na výkon

Několik let jsem naplno pracoval jako novinář v online zpravodajství, což je sice bezva zaměstnání, ale znamená nepravidelné směny, často končící po půlnoci, nekonečné přesčasy a často téměř nadlidský multitasking. Novináři navíc po dokončení článku většinou nevypínají mozek ani mobil a mentálně pracují v režimu 24/7, vyřizují e-maily, telefonáty a hlavně neustále přemýšlí, co budou další den (a týden) psát. Někteří toto stresující povolání zvládají lépe, jiní hůře.

A nemusí to být jen novinařina, podobně šílené pracovní nasazení zažívají lidé ve finančnictví, právu, reklamě nebo při práci ve velkých korporacích i neziskovkách. Tlak na výkon a přesčasy a okamžitou dostupnost je všudypřítomný. Dáváme na obdiv, kolik toho stíháme (nebo nestíháme), pracujeme na 120 procent a přibíráme si další práci, abychom se zavděčili. Pokud zpomalíme, nahradí nás někdo mladší a dravější…

Našemu zdraví to neprospívá, což nám ale nikdo otevřeně neříká. Pololetními odměnami nám zacpou zobák, a my jedeme dále.

Faktem je, že dlouholetá zátěž, nepravidelný spánek a psychické přetížení poškozují lidské zdraví. Někoho zastaví náhlý kolaps, jiného po letech dostihnou nemoci, další pracanti si projdou syndromem vyhoření. Není ani tak důležité, kdy a v jaké podobě se toto pracovní přetížení projeví. Podstatné je, že našemu zdraví to neprospívá, což nám ale nikdo otevřeně neříká. Pololetními odměnami nám zacpou zobák, a my jedeme dále.

Ani já sám jsem si nic takového dlouho nepřipouštěl. Ale pak jsem si prošel kolapsem, kapačkami a začalo mě zlobit zdraví. Byl jsem nervózní, protivný a obklopovala mě beznaděj.

Tělo vypnulo

Bránil jsem tomu zuby nehty, ale nakonec jsem po mnoha měsících rozhodování dal v práci výpověď. A novou jsem si záměrně nehledal. Mým jediným cílem bylo, abych si odpočinul a nabral nové síly. Prvních pár dnů bylo skvělých, měl jsem hromadu energie a chtěl jsem dělat všechno. Ale po dvou týdnech na mě dopadla totální únava. SUPERÚNAVA.

Najednou jsem nebyl schopen téměř vstát z postele. Byl jsem celý den malátný, vyčerpaný a nebyl jsem schopen v podstatě nic dělat. Neměl jsem náladu na čtení knih, na sport, na vaření ani na nic jiného. Tělo po více než desetiletém pracovním zápřahu konečně zaregistrovalo, že může odpočívat. A tak se do toho pustilo naplno. Prostě doslova vypnulo, zhroutilo se pod zátěží nekonečné únavy, kterou sebou vleklo.

Trvalo to několik dnů, pak se to zlepšilo. Ale brzy přišla druhá vlna a potom třetí. Ani po dvou měsících od chvíle, kdy jsem opustil zaměstnání, ještě nejsem úplně odpočatý. A tak nějak tuším, že superúnava ještě několik týdnů potrvá.

Až do této chvíle jsem netušil, jak příšerně unavený jsem byl. Tlačil jsem to před sebou, udusával jsem to do země nebo to překrýval výmluvami typu „nejdřív práce, potom dovolená“. Svou únavu jsem zlehčoval, a kdybych nezvolnil a nezačal cíleně odpočívat, možná bych si její úplný rozsah neuvědomil doteď.

Je těžké nedělat NIC

Veronika Jelínková, která dnes experimentuje s různými technikami mentálního a fyzického zdraví, si něčím takovým před časem prošla také. Práce ji zmohla a trvalo celý rok „nicnedělání a jen tak čumění“, než si dostatečně odpočinula a byla schopna se vrátit k práci.

„Člověk si ani neuvědomí, jak je unavený, až když si dá delší dobu voraz. Trvalo mi několik měsíců, než jsem se dostala do stavu, kdy mi bylo dobře, kdy jsem přestala být unavená a kdy jsem se začala zase cítit svěží a zdravá,“ píše Veronika ve své knize Hoř pomalu.

Podle ní, a já s ní zcela souhlasím, je ve skutečnosti velmi těžké nic nedělat. Zvláště pro lidi, kteří jsou zodpovědní a zvyklí pracovat, je téměř nemožné práci úplně odložit a přestat na ni myslet. „Pro mnoho z nás nedělat vůbec nic je velkou výzvou a můžu říct, že to výzva byla Nedělat nic. Prostě jen tak být a nechat život plynout,“ konstatuje Veronika.

Měli bychom usilovat o to, aby se pracovalo méně. Pomůžeme tím nejen sami sobě, ale všem. A hlavně těm, kteří nadšeně opouštějí školy s tím, že si vybudují kariéru snů, ale pak je ta jejich kariéra semele a vrhne na kapačky…

Přibrzděme životy

Když se rozhlédnu, mám pocit, že lidi kolem mě kosí nějaké neznámá epidemie přepracování a vyhoření. Ať dobrovolně, či pod tlakem podlomeného zdraví, se vzdávají rozjetých kariér a zvolňují nebo začínají pracovat jinak, ne pod diktátem šéfů vyžadujících workoholismus. Jako by si stále více lidí uvědomovalo, že zdraví máme jen jedno, a pokud si ho zničíme, jen velmi těžko se to napravuje.

Je to dobře, má to ale jeden háček – často to necháváme dojít příliš daleko. Nedokážeme pracovat méně a neumíme změnit svůj životní styl tak, abychom dramatické změny nepotřebovali. Nastavení ve společnosti tomu ostatně příliš nepřeje. Proto bychom měli všichni společně usilovat o to, aby se pracovalo méně. Pomůžeme tím nejen sami sobě, ale všem. A hlavně těm, kteří nadšeně opouštějí školy s tím, že si vybudují kariéru snů, ale pak je ta jejich kariéra semele a vrhne na kapačky…

Foto: Magazín Antilopa