Háčkování není podřadná technika, nechápu nenávist a odsuzování

Háčkování je koníček, který mě provází už od dětství, s přestávkami se k němu vracím po mnoho let. Vždycky, když mám období intenzivního háčkování, trávím volné chvíle ponořená do návodů a diskuzí, který vzor je na jaký výrobek nejlepší. A překvapuje mě, že i tady narážím na odsuzování a nenávist.

Snažím se zachovávat optimismus a alespoň základní víru v lidi. Vždycky mě proto překvapí, když pod článkem na téma, které považuji za hezké a inspirativní, narazím na nenávistné komentáře. Myslím si, tohle je tak fajn téma, na to nejde napsat nic hnusného! A pak se přesvědčím – ano, jde.

Tohle jsem si pomyslela nedávno, když jsem hledala nové návody na háčkování. Zajímá mě, jak se návod lidem dařilo zpracovat a jakou přízi na něj použili, a tak se pouštím do nebezpečných vod – do pročítání komentářů pod příspěvky na sociálních sítích a pod videi na YouTube. A kupodivu i tady jsem narazila na nenávist.

Ožehavé téma

Dřív jsem i pletla a zjistila jsem, že mě tahle technika nebaví, a tak jsem ji opustila a zůstala jen u háčkování. Stále se mi ale líbí pružnost a lehkost pletených vzorů. Tak jsem začala hledat háčkované vzory, které jsou vzdušné a připomínají svým vzhledem pleteninu. A narazila jsem zřejmě na ožehavé téma. Zejména pod návody na tento druh vzorů čítám odsuzující komentáře pletařek ve stylu, že háčkařky udělají cokoliv, aby se vyhnuly pletení, ale pletené vzory chtějí!

Přečetla jsem si, že podle nich je háčkování podřadná technika, něco jako startovací činnost na osahání práce s přízí, a když tyto „základy“ všichni tvůrci pochytí, měli by tuto techniku opustit a jít tvořit „něco pořádného“ a krásného, protože podle nich pletené výrobky vypadají mnohem lépe.

Baví mě háčkování a plést neplánuji, protože mi to nedělá radost. No a co? Ježíšmarja, o co jde? Vždyť je to koníček! Proč bych měla ve svém volném čase dělat něco, co mě nebaví? Jen proto, že někdo má pocit, že bych měla? Co je to za blbost? Nehledě na to, že některé háčkařky by plést chtěly, ale tato technika jim nejde, kdežto s háčkem dokáží divy, a tak u něj zůstávají.

Tvůrčí prostředí má být svobodné místo, kde nic není správně ani špatně, a každý by měl tvořit to, co ho baví a co se mu líbí. O tom to přece je.

Sdílet je riskantní byznys

Sdílet svoji tvorbu, myšlenky, pohled na svět a pocity v online světě je riskantní byznys, protože mnoho lidí ke svobodě slova přistupuje dost zvláštním způsobem. Svobodu slova si vykládají jako možnost napsat na internet cokoliv, ale zapomínají, že jejich svoboda končí tam, kde začíná svoboda někoho jiného. Když klikají do klávesnice urážlivé komentáře a hejty, možná si nepředstaví, že kdyby jim adresát komentáře odpověděl úplně stejně hnusně, asi by se hodně divili. A dost možná by jim to i ublížilo.

Více než samotné hnusné komentáře mě ale trápí, že takhle vůbec lidi přemýšlejí. Děsí mě uzavřené hlavy, které jsou přesvědčené, že mají patent na život, a ten je jediný správný. A každý, kdo žije podle svého a tyhle představy nesplňuje, si podle nich zaslouží odsouzení.

I přes svůj optimismus si musím smutně připustit, že žít a nechat žít je dovednost, kterou stále mnoho lidí zřejmě postrádá.

Foto: Adobe Stock