David Svoboda o životě s bipolární poruchou: Za garáží jsem dlouho přemýšlel, než jsem se podřezal

David Svoboda z Brna je jednatřicetiletý obyčejný kluk. Od dvaceti let se potýká s bipolární afektivní poruchou, kvůli níž se pokusil spáchat sebevraždu. Ta se mu naštěstí nepovedla a po několika hospitalizacích v psychiatrické léčebně a správné medikaci, žije, dalo by se říci, naprosto normálním životem. O své nemoci začal nejdříve psát blog pro své přátele a později se rozhodl, že se o své postřehy podělí i s širokou veřejností prostřednictvím knihy. Vznikla tak Citlivá zpověď jednoho blázna. Nedávno pokřtil svou druhou knihu Ještě citlivější zpověď jednoho blázna. Psaní je pro něho terapií. V rozhovoru pro Magazín Antilopa se David rozpovídal nejen o tom, co prožíval, když si chtěl vzít život nebo naopak při mániích, ale také o vizích své budoucnosti.

Davide, prosím popište, co jste prožíval ve dvaceti letech. Každý je někdy smutný, protože je třeba hnusné počasí… Jak jste ale tuto „smutnost“ prožíval vy?

Těžko se to popisuje s takovým časovým odstupem, ale nebylo to příjemné. Na základní i střední škole jsem patřil mezi oblíbence a patřil jsem do takové té elity. S maturitou a vstupem do dospělosti se vše změnilo a já nějak nezvládl ten přechod. Byl jsem přijat na kombinovanou formu studia a k tomu jsem si hned po zkoušce dospělosti našel práci na HPP jako operátor call centra. Dělal jsem dvanáctky a přesto, že mě práce bavila, současně mě ubíjela.

V září se k práci měla přidat právě škola a já to přestával zvládat. Všudypřítomný stres u mě začal vyvolávat zvláštní myšlenky a pocity, které odborníci později definovali jako obsese. K tomu začala propukat deprese. Pocity marnosti, bezvýchodné situace a jiné. Toto období trvalo zhruba rok a byl to jeden z nejhorších životních úseků.

Kdy jste si uvědomil, že nejde jen o běžný pocit?

Ani nevím, jestli jsem si to někdy uvědomil sám od sebe. Asi ne, museli mi to říct až později doktoři. Tím, že jsem nevěděl, co se se mnou děje, bál jsem se a nedokázal jsem o tom s nikým mluvit, což bylo to nejhorší rozhodnutí.

Kdy vedly vaše kroky k lékaři? Jaký lékař to byl a co vám řekl? Jak vás léčil?

Bohužel k lékaři jsem se dostal až ve chvíli, kdy bylo „pozdě“. Můj první kontakt s psychologem byl na jednotce intenzivní péče, kam se mnou přišel udělat pohovor po pokusu o sebevraždu. Tehdy jsme spolu mluvili asi hodinu a pro mě to byla děsná úleva. Rok jsem si nosil svoje myšlenky v sobě, nikomu jsem se nesvěřil, a pak jsem tam na něj všechno vybalil.

Nevím, jestli jsme se pak ještě kdy viděli, další den už mě stěhovali přímo na psychiatrické oddělení na hospitalizaci. Až tam dá se říct začala má léčba.

Jak se zjistilo, že byla první diagnóza špatná? A jaká tedy byla další diagnóza?

První diagnóza vlastně nebyla špatná. Já s obsesemi bojuji doteď, ale lékaři to v mé kartě přehodnotili poté, co u mě propukla první mánie. Po propuštění z první hospitalizace jsem byl v domácí léčbě a učil se chodit mezi lidi, nakoupit a podobně.

Po čase se začal zdravotní stav dost lepšit, až sklouzával do povznesené nálady, která se během pár měsíců rozjela v mánii. Obří dávka antidepresiv u mě vyvolala první manickou epizodu, se kterou jsem nastupoval na druhou hospitalizaci, a tehdy nastalo určení diagnózy bipolární afektivní poruchy.

Depresivní a manická fáze

Bipolární afektivní porucha patří mezi psychické poruchy, u kterých je obecně známo, že jejich výskyt v rodině může být dědičný. Moje otázka se vztahuje k rodině – máte rodiče, sourozence? Jak reagovali na vaši diagnózu? A kdo vám byl největší oporou?

Ano, často bývá dědičná. Bývají to i první otázky doktorů, kdy zjišťují rodinnou anamnézu, u nás v rodině však nikdo o ničem nevěděl, včetně prarodičů. Největší oporou mi byla máma, která musela všechno oběhat, řešila mé dluhy, které jsem si nasekal v první mánii a vůbec kolem mě lítala, ale zároveň byla v rámci možností chápavá. Později mě podržel dost i táta, který mě u sebe nechal bydlet v době, kdy jsem neměl kam jít, a u něj nastartovalo první období remise, tedy nemoci bez projevů.

Celkově ale můžu říct, že celá rodina se zachovala hezky a nebýt jich, bůh ví, jak bych skončil. Reakce byly vesměs takové, že v tom nejsem sám a že mi rodina pomůže.

Zajímá mě trošku detailněji, co jste dělal a prožíval v depresivní fázi. Málokdo si totiž tohle umí představit.

Rád bych se to pokusil popsat detailněji, ale je to těžké si vůbec z těchto období něco vybavit. Mám pocit, jakoby v těchto fázích fungoval mozek na úsporný režim, třeba na 10 procent. Byl jsem absolutně otupělý, bez chuti do života, jakákoliv činnost znamenala značné úsilí. I banální věci jako se umýt, vyčistit zuby, udělat si jídlo. Člověku se nechce nic, nemá motivaci. Život postrádá smysl.

Spal jsem běžně 12 hodin denně a po probuzení jsem další dvě hodiny přemýšlel proč vlastně vstát. Nikoho jsem nechtěl vidět, veškerý čas jsem trávil doma a hodiny jsem třeba jen ležel. Když jsem si pustil televizi, tak jsem ji nevnímal. Opravdu strašné období.

Ale na druhou stranu musím říct, že jsem třeba nepociťoval smutek, jak si mnozí představí, ale jako bych nebyl schopný cítit nic.

A naopak, stejná otázka na manickou fázi. Jak dlouho trvala, jaký jste byl, co jste prožíval?

Manická fáze byla přesný opak. Energie za 10 lidí, obrovská chuť do života a pocit, že dokážu všechno. Neuvěřitelné sebevědomí, ztráta sebekontroly, lehkovážnost. Pro člověka nic není problém, třeba si půjčit dvacet tisíc v bance a jít je utratit do baru. Přetrvávající pocity štěstí, až euforie, snížená potřeba spánku a snížená potřeba jíst.

Prošel jsem si počáteční silnou mánií, ta se rozjížděla pozvolna, ale ve své největší intenzitě trvala asi 2 týdny. Druhá mánie trvala déle, zhruba dva měsíce, ale už nebyla tak silná.

Napadlo mě, že není cesty ven

Co sebevražda? Proč jste se o ni pokusil?

Pokus o sebevraždu přišel na konci léta 2012. Bylo to po roce psychického pekla, co jsem prožíval. V půlce srpna jsme jeli s partou přátel na dovolenou a já stále doufal, že se tam zázračně uzdravím. Samozřejmě jsem s nikým o svých problémech nemluvil a s sebou na dovolenou jsme vezli také velké množství alkoholu. Ten problémy jen prohloubil a já se z Itálie vracel v hrozném stavu. Hned další den jsem měl jít do práce, což jsem si nedovedl představit.

Vřelo to ve mně už delší dobu, deprese, stres, obsese, únava, všechno dohromady. Tehdy mě napadlo, že už není cesty ven a že to bude menší trápení než na tomto světě. Jediné, co mě odrazovalo, byla právě rodina a přátelé, ale to trápení bylo takové, že jsem se rozhodl zachovat sobecky a myslet na svůj klid a odchod.

Nedokázal jsem nikam jít, tak mě napadla jediná spolehlivá metoda – nůž. Nechtěl jsem ale, aby mě našla doma máma v kaluži krve, schoval jsem tedy nůž pod kraťasy a triko a šel za nedaleké garáže. Tam jsem o svém činu ještě dlouho přemýšlel, než jsem se podřezal.

Proč jste pak volal kamarádovi, aby vám pomohl?

Později jsem se probudil celý od krve a nemohl jsem mluvit. V tu chvíli mě vůbec nenapadlo pokusit se to dokončit. Chtěl jsem, aby to přestalo bolet. Nemohl jsem mluvit, tak jsem po smskách naváděl kamaráda, co bydlí kousek, kde jsem. Ten ještě po cestě za mnou zavolal sanitku, a tak jsem se dostal do nemocnice.

Měl jste v té době třeba dívku? Jak může fungovat vztah s člověkem s tímto onemocněním?

V období sebevraždy jsem nikoho neměl, byl jsem jen zapletený do nešťastného románku. Co se týče fungování vztahu, je to hrozně individuální. Sám za sebe můžu říct, že to musí být se mnou mnohdy těžké, ale snad se to dá vydržet. Od propuknutí nemoci jsem měl jeden vážný vztah, který trval dva roky, a v jednom jsem teď, kdy za chvíli oslavíme roční výročí.

To mám radost. Gratuluji. Ráda bych ještě věděla něco o pobytu v psychiatrické klinice. Jak tam probíhá život, jak dlouho jste tam byl a co tam s vámi udělali?

Mé pobyty na klinice byly vždy relativně krátké, maximálně asi 6 týdnů. V mém případě šlo většinou o stabilizaci během mánie nebo kvůli změně medikace. Je to zvláštní místo, já se tam vždy cítil velice bezpečně a dobře. Je nastavený určitý režim jako ranní budíček, vizita doktorů, komunita pacientů, terapeutické dílny, mezitím návštěvy.

Někdy byla možnost skupinové terapie, vždy je možnost individuálního pohovoru s psychology. Pacienti sdílejí pokoj s dalšími pacienty a často zde vznikají hezká přátelství.

Můžu říct, že zatím každá hospitalizace mi dost pomohla. Nejvíce ta první, kdy jsem byl na úplném dně, kousek od toho tady nebýt.

Ohlasy na knihu byly úžasné

Napsal jste knihu Citlivá zpověď jednoho blázna. Považujete se za blázna? Jak byste definoval někoho, kdo je blázen?

Nepovažuji se za blázna a asi bych si to nedovolil tvrdit ani o nikom jiném. Sám sebe tak označuji v názvu knihy v nadsázce. Název knihy jsem vymyslel při posledním pobytu na psychiatrii a přišel mi úderný a zároveň se tím snažím destigmatizovat toto slovo. Je to i taková obrana, protože když jsem se s tím vším rozhodl jít na veřejnost a slovo „blázen“ použít hned v názvu knihy, kdy se tak označím sám, nikdo mě tím už nemůže urazit.

Jaké byly ohlasy na tuto první knihu?

Jedním slovem úžasné. Doufal jsem, že se kniha bude líbit, ale že od některých dostanu až tak krásnou zpětnou vazbu, jsem netušil. Samozřejmě se musím potýkat i s kritikou, která bývá často na to, že kniha nejde více do hloubky nebo že v ní někteří nenašli, co hledali. Vesměs jsou ale ohlasy pozitivní a motivují mě psát dál.

Proč jste se rozhodl napsat další?

Od napsání první knihy jsem doufal, že by mohlo přijít pokračování, protože se na něj ještě nacházel prostor v ději. Současnou dějovou linku první knihy jsem ukončil v momentě, kdy se vracím po letech do Brna s novou přítelkyní, takový otevřený konec.

Mnoho čtenářek mi po přečtení prvního dílu psalo, jak se mi daří teď a co bylo dál, tak jsem se rozhodl to vydat knižně jako druhý díl, a psalo se to opravdu hezky. Druhá kniha navazuje na první a popisuje období zhruba tří let, kdy jsem opět prožíval složité časy a několikrát se zase dostal na psychiatrii. Ve vzduchu je i nová diagnóza, ale víc bych nechtěl prozrazovat.

Jaké jsou vaše plány do budoucna? Můžete pracovat? Vím, že jste v invalidním důchodu, ale to přece nevadí…

V současné době píšu už třetí knihu, jejíž koncept mi ležel v hlavě už od začátku psaní první knihy. Je to příběh šesti mladých lidí s různým psychickým onemocněním, který je nejdříve vylíčen jednotlivě a poté se všichni hrdinové potkají na skupinové terapii a jejich osudy se začnou prolínat. Je to zase jiný styl psaní, už to není autobiografie, ale více se to blíží románu. Strašně moc si přeji, aby třetí kniha byla hodně čtivá a já se do budoucna mohl živit psaním na plný úvazek, jelikož to mě baví a naplňuje.

Ano, mám plný invalidní důchod, ale pracovat můžu. Pokud bych se neživil psaním, pokračoval bych na zkrácený úvazek někde v administrativě, jako pracuji teď pro jednu pojišťovnu.

Chtěl byste mít v budoucnu rodinu?

Asi ano, ale zatím si tím nejsem úplně jistý. Ještě tomu nechávám čas.

Musíte brát léky? Pokud ano, jak vás ovlivňují negativně a pozitivně?

Léky budu pravděpodobně brát do konce života. V případě BAP je nezbytné brát stabilizátory nálady a většinou ještě antipsychotika. Já beru obojí. Negativním účinkem těchto léků je únava a přibírání na váze. S obojím bojuju, ale vzhledem k tomu, že nemám léků až tolik a v takové dávce, dá se to zvládat.

Co byste chtěl vzkázat čtenářům, kteří jsou „zdraví“?

Chtěl bych vzkázat, aby měli více pochopení. Když potkáte někoho se zlomenou nohou v sádře, nebudete na něj koukat skrz prsty, ale raději ho pustíte sednout v MHD. Rád bych, kdyby se na duševní onemocnění nahlíželo podobně. Jako na běžný handicap.

A co naopak těm, co jsou duševně nemocní?

Těm nemocným bych vzkázal, že v tom nejsou sami a ať své boje nevzdávají. Naděje vždy existuje.

Moc děkuji za rozhovor.

Foto: Se souhlasem Davida Svobody