Barbora Mudrová: O hravosti, lásce a malíčkovém přátelství

„Vztahy se staly jen požitkem. Jsme s někým, protože nás baví,“ říká herečka Barbora Mudrová. Vztahy přirovnává ke castingu, kde musíme neustále bojovat o to, abychom se svým přátelům a blízkým zalíbili. Ona sama proti tomu bojuje něčím, co nazývá malíčkové přátelství.

V této části rozhovoru pro Antilopu mluví Bára o přátelství a lásce. V první části vzpomíná na náročné období, kdy se jí ze života naprosto vytratila hravost a přišla o svou schopnost tvořit.

Může si vůbec herec nebo herečka mezi herci vybudovat hluboký přátelský vztah? Není to zrovna v této profesi trochu o přetvářce?

Mám takovou věc, které říkám malíčkové přátelství. Kdysi jsme si s pár přáteli slíbili, že spolu máme kamarádství, které je jako manželství. Slíbili jsme si, že se na sebe můžeme absolutně spolehnout a myslíme to spolu úplně upřímně. A v okamžiku, kdy by někdo z nás přestal mít toho druhého rád nebo pro něj už přestal být tak důležitý, mu to musí říct. Jako když se rozchází partneři. Přátelství jako manželství.

Jak to vzniklo?

Šla jsem s jedním kamarádem scénáristou parkem v Brně a bavili jsme se o tom, jak se lidé ve filmovém světě neustále mění, jak přátelství vznikají a rozpadají se. A já jsem mu řekla: „Hele, ale my se prostě nepřestaneme kamarádit, to prostě neexistuje! Já chci, abychom se i za 10 let měli rádi jako teď, i kdybychom se neměli těch 10 let vidět. Musíme to nějak stvrdit!“

Zrovna jsem spěchala na nějakou schůzku a nebyl čas něco vymýšlet. Stáli jsme u odpadkového koše a vůbec tam nebyla nějaká ideální atmosféra jako ve filmu. A tak jsme si řekli, že aspoň spojíme malíčky. No a tak vzniklo malíčkové přátelství.

Zrovna jsem spěchala na nějakou schůzku a nebyl čas něco vymýšlet. Stáli jsme u odpadkového koše a vůbec tam nebyla nějaká ideální atmosféra jako ve filmu. A tak jsme si řekli, že aspoň spojíme malíčky. No a tak vzniklo malíčkové přátelství.

Věřím, že takových přátelství je ve světě jen velmi málo.

Dokonce i já, ještě v době, kdy jsem podnikala, jsem byla vedena myšlenkou, že každý kamarád je potenciální zákazník a člověk, na kterém můžeš třeba vydělat. Nebyla tam upřímná láska, zájem, že mi na tobě záleží. Také jsem vyrostla v silně křesťanském prostředí, kde se sice říká, že máš milovat všechny, ale ve skutečnosti se moc neuznávají lidé, kteří vyznávají něco jiného.

Tyto světy mi dávaly určitou představu o tom, jak mají věci být. Více než k přemýšlení, vlastnímu názoru, tvoření a autentičnosti jsem byla vedená spíš k poslušnosti a plnění úkolů. A to platilo i pro vztahy. Jako bychom měli mít rádi jen ty, kteří mají podobné názory nebo nám něco dávají.

Jak se změnilo vnímání lidí a přátel kolem nás?

Připadá mi, že vztahy se staly jen požitkem. Jsem s někým, protože mě baví. Ale když mě bavit přestane, tak se s ním přestanu vídat. Ve skutečnosti nejsem s tebou, ale s tím, co mi dáváš. Jako by člověk musel neustále dokazovat, že je dost dobrý, aby druhého neztratil. Jako na castingu. Hodně mě proto baví jezdit na Moravu. Lidé jsou tam laskaví, otevření a nemají potřebu vás hodnotit a soudit.

Připadá mi, že vztahy se staly jen požitkem. Jsem s někým, protože mě baví. Ale když mě bavit přestane, tak se s ním přestanu vídat.

Co když to lidem vyhovuje? Fungovat v životě jako na castingu…

To určitě ano. Nechtějí řešit nic nepříjemného a já to chápu. Ale snadno se může stát, že pak přehlédnou bolest. Už se mi víckrát stalo, že jsem se moc snažila někomu vyhovět a on se mnou pak jednal jako bych byla prach. A já mu to dovolila. Vybíjel si na mě své komplexy a já to jen omlouvala tím, že to chápu a že on se necítí dobře. Snažila jsem se, abych ho neztratila, ale bylo to celé špatně a taky to špatně skončilo.

Občas také na lidi působím zbrkle, rozpačitě, třeba často rozlévám pití. A spouště lidí připadá, že jsem srandovní postavička, které se můžeme smát. Stanu se maskotem, kterého lidé neberou vážně. Problém ale je, že jsem tu roli dobrovolně přijala a ostatním jsem dovolila, abych byla brána jako nesvéprávná. Ale nikdo si nevšiml, že mi to třeba není příjemné.

Co pro tebe znamená láska?

Má v sobě velký kus toho malíčkového přátelství, důvěru a možnost být sama sebou. Nemusím se bát, že nebudu dost dobrá. Nechci se pořád obhajovat a být tím, kdo toho druhého jen baví. Když toho člověka mám ráda, jsem pro něj schopna udělat hodně moc a snažím se ho dělat šťastným. Ale zároveň se vedle něj potřebuju cítit šťastná i já. Oba před sebou musí být autentičtí, vzájemně se poslouchat. No a také to musí dohromady rezonovat.

Láska má v sobě velký kus toho malíčkového přátelství, důvěru a možnost být sama sebou. Nemusím se bát, že nebudu dost dobrá.

Mám taky velkou spotřebu laskavosti a mazlení, moc mi nesedí vztahy, kdy jsou k sobě lidi chladný. A pak je taky důležitá hravost. To hezké a živé, aby se z toho nestala rutina a neumřelo to. Když se z mého vztahu vytratí život, mám pocit, že se udusím a musím pryč. Myslím si, že hravost je i lékem na vztahovou rutinu a stereotyp.

Barbora Mudrová je česká herečka. Vystudovala konzervatoř, poté svět herectví opustila a zaměřila se na vedení kosmetického salonu a koučování. Po kratší pauze se opět vrátila k natáčení a tvořivé práci. V současné době se věnuje divadlu a improvizaci, doma i v zahraničí ztvárnila více jak tucet filmových a televizních rolí. Je známá například z interaktivního filmu Interande, postavy Žanety v detektivním seriálu Cirkus Bukowsky a nově účinkuje v seriálu Ulice. Žije v Praze.

Foto: se souhlasem Barbory Mudrové

 V  první části rozhovoru Bára vzpomíná na náročné období, kdy se jí ze života naprosto vytratila hravost a přišla o svou schopnost tvořit.