Barbora Mudrová o hostitelské péči: Děti nepotřebují nový iPhone, ale blízkost a podporu

Když se herečka Barbora Mudrová stala mámou, uvědomila si, jak moc je důležité, aby kromě péče o syna Kristiána věnovala dostatek času také sama sobě i partnerskému vztahu. „Když jsou dva lidé a mají malé dítě, o které se permanentně starají, mají strašně málo času na sebe jenom oni dva. A mě to, přiznám se, v nějaký moment zaskočilo,“ říká Barbora v rozhovoru pro Magazín Antilopa a popisuje, jak moc jí pomáhají domluvená rande. Zmiňuje také zkušenost, kdy má v hostitelské péči 16letého Honzu, který vyrůstá v dětském domově.

Jaký máš vztah se svým přítelem?

Včera můj přítel udělal úplně krásnou věc, která pro mě byla strašně hezký důkaz lásky. Měli jsme premiéru filmu Zápisník alkoholičky, já jsem byla v herecké delegaci na pódiu. Pak jsem měla drobnou nehodu, musela jsem na záchod. A vrátila jsem se do sálu, až když už začal film. Můj přítel seděl uprostřed řady uprostřed celého sálu. A mně najednou přišlo hrozně neslušné zvednout celou tu řadu, která už kouká na film. Přišlo mi to hrozně nevhodné. Takže jsem si sedla do řady kousek za ním a poslala jsem mu esemesku, že nechci zvedat celou řadu lidí, tak sedím za tebou a uvidíme se potom.

Bylo to naše rande po strašně dlouhé době. Koukám, najednou se ten můj Martin zvednul, zvedl celou tu řadu, všechny ty lidi, kteří koukali na film, obešel to a zvedl další lidi, kteří seděli na té straně v řadě, kam jsem si sedla já, a šel si sednout ke mně. To pro mě bylo tak úžasné gesto. My jsme tady spolu a já zvednu celý sál, abych si mohl sednout k tobě. Z toho jsem žila celý večer, jak silný to byl důkaz našeho partnerství. Na to, kolik otazníků mám teď ve všech možných oblastech, tak tohle byla věc bez diskuse nádherná. Ten postoj. Že to není: mám nebo nemám na tebe náladu, ale my jsme prostě spolu.

Jak váš vztah ovlivnil příchod Kristiánka?

Když jsou dva lidé a mají malé dítě, o které se permanentně starají, tak mají strašně málo času na sebe jenom oni dva. A mě to, přiznám se, v nějaký moment zaskočilo, jak moc je potřeba opravdu pravidelně pečovat o ten vztah a mít čas jen na sebe navzájem. A ne, že se potkáme v deset večer, oba strašně unavení, hodinku nebo půl hodinku si povídáme, co Kristiánek, a pak jdeme spát.

Na tom opravdu ten vztah nevydrží. Aspoň teda za mě, protože celý den trávíme každý jinde, Martin v práci, já s Kristiánkem, a máme úplně jiné světy. Takže my teď máme návrat zpátky k sobě, který byl hodně podnícený ode mě, protože jsem cítila, že se nám ty světy vytváří příliš jiné a potřebujeme být víc my dva spolu.

A jak to děláte konkrétně? Naplánujete si rande a zajistíte hlídání?

Ano, jsme domluvení, že jednou týdně máme rande na tři hodiny a střídáme se v tom, kdo vymyslí program nebo to celé zorganizuje. Jdeme spolu ven, na večeři, procházku, výstavu, do sauny, cokoliv.

A co pro tebe znamená mateřství?

Strašně moc. Říká se, že mít dítě je největší životní změna. Ten fakt, že je tady člověk najednou pro nějakého tvorečka, který je úplně čistý, na ten svět teprve přišel a rozhlíží se, rozkoukává, a je plně odevzdaný mojí maminkovské péči hlavně v těch začátcích, tak to je nepopsatelná krása. Je to strašně vyčerpávající, ale zároveň to dá opravdu životu smysl.

Vyčerpání, které člověk zažívá s dítětem, si do té doby nedokázal představit. Tím, jak jsou děti intenzivní, vyžadují hrozně moc pozornosti, jsou hlučné, a ta napojenost na ně je opravdu vysilující. Když byl Kristián malý, hodně ho bolelo bříško, a to byl neustálý pláč, kvíkot, vztekání, kopání. Člověk neví, co má dělat, aby ho utěšil, hrozně ho chce utěšit, ale sám už nemůže. Do toho nespí v noci, protože dítě se na začátku budí po dvou hodinách. A když si jde lehnout, tak neví, jestli bude spát dvě hodiny, nebo půl hodiny, je to strašně nepravidelný. A to je velký psycho, ta nejistota, jak to dám, jestli to vůbec zvládnu.

Dva pevné body v chaosu

Co ti v té době pomáhalo?

Tenkrát jsem se domluvila s Martinem, že jsem měla dvakrát týdně jisté tři hodiny, kdy přišel domů a vzal si ho. A věděla jsem, že tyhle dva dny tam Martin opravdu bude, a já budu spát, nebo mít nějakou svoji práci. Mám tady dva pevné body v tom chaosu, a to mi pomohlo.

Nedávno jste do rodiny přivítali nového člena Honzu, kterého jste si s Martinem vzali do hostitelské péče. Jaké to je?

My ho nemáme přímo v rodině, jakože by s námi žil, to je důležité říct, protože hostitelská péče není pěstounství. Hostitelská péče je oficiálně schválený vztah s někým, kdo je z dětského domova, a my nejsme jeho zákonní zástupci. My jsme jenom takové podpůrné duše, které si ho berou na výlety, víkendy, dovolené, na Vánoce.

Jsme taková pevná kotva v jeho nejistém životě, který je takový, že ho rodina jednou chce, pak ho nechce. Pro tyhle děti je hrozně důležité mít nějakou stabilní emocionální vazbu, která je bezpečná a která je jako útočiště. My jsme byli oficiálně schválení jako hostitelé, a s Honzou se jednou za týden nebo deset dnů vidíme a pak si každý druhý den voláme nebo píšeme.

Jak jste se potkali?

Po první vlně covidu byl letní dětský tábor organizace Dobré víly dětem, která dělá tábory pro děti z dětských domovů, a já jsem tam jela. Byla jsem v té době sama, trošku bez jakékoliv budoucnosti, protože byl za prvé covid, za druhé mi řekli, že nemůžu mít děti, a neměla jsem ani partnera. Bylo to celé hodně na prd. Jela jsem tam s tím, že tam jdu dělat učitelku dramaťáku. Jenom tak, byl to totálně spontánní nápad, řekla jsem si, když nevím, co se mnou bude, tak budu aspoň prospěšná.

A tam jsem potkala Honzu, a on si skoro bych řekla, našel mě, protože se ke mně hned na začátku hrozně měl, povídali jsme si, a pak jsme zjistili, že máme stejné zájmy, že ho hrozně baví divadlo, chodil ke mně do toho dramaťáku. Na konci tábora jsme spolu sehráli herecké číslo, hráli jsme Romea a Julii, on hrál Julii, já jsem hrála Romea, bylo to celé veršované. (smích) A od té doby jsme se začali kamarádit, v té době jsem za ním ještě nejezdila tak často, ještě jsem nebyla žádná hostitelka, jenom jsem byla kamarádka.

No a pak se v dalších třech letech stala série hodně blbých událostí v jeho tehdejší pěstounské rodině, odkud byl nakonec nucený utéct. A tím započalo naše velké kamarádství, v té blbé etapě jsme se vídali prakticky obden, a to nás hodně spojilo.

Tenkrát jsem cítila, že kdybychom na to jako rodina byli ready, vzala bych si ho domů jako pěstounka. Ale je to fakt velká změna, a hlavně ten proces být pěstoun není úplně jednoduchý, takže nakonec jsme zvolili variantu hostitelství. Teď mu navíc bylo 16 let a za chvilku bude dospělý.

Lidé, kterým může věřit

Jak hostitelskou péči hodnotíš?

Je to super. Je to podobné jako mít dítě v tom, že najednou se tvůj život extrémně počítá, už není jedno, jak se bude člověk chovat. Samozřejmě člověk by neměl žít pro druhé, ale je to velká přidaná hodnota. I pro ty situace, kdy člověk třeba čelí nějakému diskomfortu, ale ví, že potřebuje dát příklad tady Honzovi, který je z prostředí, kde mu nikdo nebyl dobrým příkladem, a spoustu věcí má zažitých špatně. Aby se uměl za sebe postavit, aby viděl, že jsou lidé, kterým můžeme věřit. Chtěla bych mu pomoct přenahrát nějaké vzorce, ale samozřejmě není v mé moci nikoho spasit a zachránit. Můžu být jen obrovskou pozitivní vlnou v jeho životě.

Většina lidí zná pěstounskou péči nebo adopci. Ale málokdo zná hostitelskou péči, která je pro ty děti hrozně přínosná. Kvůli tomu vznikla organizace, která tomu dělá osvětu, jmenuje se Spoluživot a já jsem její ambasador.

Co jsou to Dobré víly, které jsi zmínila?

Dobré víly je organizace, která funguje dlouho, už téměř 10 let. Přišli jako jedni z mála s myšlenkou, že děti nepotřebují peníze na nový iPhone a značkové šaty, ale potřebují pravidelný přísun pozitivních emocí, blízkosti a podpory. Mají skupinu dobrovolníků po celé České republice, kteří jezdí pravidelně do dětských domovů. A děti ví, že každý týden přijedou dobré víly. Třeba každé úterý od čtyř do sedmi za mnou zase přijede teta Katka, teta Karolína a budou se se mnou učit, budou si se mnou povídat, budou se ptát, co se změnilo.

Pro vývoj dětí je naprosto zásadní mít někoho, kdo tam pro ně je, kdo jim věří, kdo pravidelně přijíždí. Děti jsou tam odložené a podvědomě mají uloženou informaci, že je někdo nechtěl, že je někdo odložil, což je hrozné pro vývoj. Od dobrých víl dostávají podporu, a to je strašně důležité.

Zmiňovala jsi, že jsi jela s Dobrými vílami na tábor, takže je možné se zapojit i jen nárazově?

Je možné se zapojit i nárazově, akorát se s nimi musí člověk domluvit. Třeba ty tábory bývají hrozně natřískané, vedoucích tam bývá hrozně moc, protože dost lidí nemůže přes rok a můžou jenom na tábory. Je to o domluvě.

Děkuji moc za rozhovor.

Druhou část rozhovoru, ve které Barbora hovoří například o hledání lásky k sobě, si můžete přečíst tady.

Foto: Se souhlasem Barbory Mudrové