Alexandra Mynářová o nenávisti: Psali mi, že má manžel viset. Věděla jsem, že to přejde

Manželství s hradním kancléřem přineslo Alexandře Mynářové nejen dva krásné syny, ale také nenávistné nadávky a výhrůžky. A pocit strachu, když někdo neznámý zapálil jejich rodinný srub, ve kterém trávili hodně času. V rozhovoru pro Magazín Antilopa hovoří o odvrácené stránce života s mužem, o kterém se objevují negativní zprávy v médiích. A vzpomíná, jak ona sama musela mediální svět opustit a jak se do něj postupně vrátila. „Byli kolegové, kteří mi začali mydlit schody a kteří si myslí, že do Českého rozhlasu nepatřím,“ řekla Alexandra v rozhovoru.

Nedávno se v médiích spekulovalo, že se s manželem rozcházíte, a vy jste pak v jednom rozhovoru prohlásila, že vás zvou muži na večeři. Co je to za muže?

Sociální sítě jsou mocná bublina a jste na dosah každému, pokud chcete. Nevím, co je to za muže, nepátrala jsem po tom. Ale těch nabídek přišlo poměrně dost, tak jsem si říkala, že kdyby náhodou, tak nezůstanu na ocet. Dokonce mi své služby nabídl rozvodový právník. (směje se)

Jaké je být předmětem spekulací, že se váš vztah rozpadá?

Opravdu stačí jedno ne úplně šťastné vyjádření – a možná také zbožné přání redaktora – a už z toho je taková věc. Když se objevil první článek, tak jsme se tomu s manželem docela zasmáli. Ale potom to začalo nabírat na obrátkách, začala se ozývat další média s žádostí o vyjádření, a někdy to dokonce novináři brali jako hotovou věc.

Pak začaly chodit zmíněné nabídky, jako bych už byla před rozvodem, ne-li po rozvodu, takže pak už to bylo dost nepříjemné. Hlavně mému manželovi, ten s tím měl opravdu velký problém. Musel spoustě lidem vysvětlovat, že je mezi námi vše v pořádku.

Jak jste na to reagovala, když jste sama nejlépe věděla, že to není pravda?

Ten humbuk mě překvapil. Já jsem na otázku redaktora, co bude, až manžel skončí na Hradě, řekla, že odejde ze své funkce a zřejmě se vrátí na Moravu, což on už předtím nejméně dvakrát nebo třikrát řekl v jiných rozhovorech, a nikdo se nad tím nepozastavil. Ale když jsem dodala, že zůstanu v Praze, tak automaticky to mělo znamenat, že končíme. Což samozřejmě být může, ale také nemusí.

Ale toto je ta lepší varianta. Je tu „slavný“ pár, který na sociálních sítích a v médiích vystupuje jako ten nejšťastnější z nejšťastnějších, těšící se na miminko, a realita je zcela opačná. Takže ať se klidně píše o našem rozvodu. (směje se)

Toužila jste někdy po tom, abyste nebyla předmětem mediálního zájmu a spekulací?

Asi bych předmětem médií byla vždy, protože bych v nich pracovala. A když je člověk na obrazovce, tak se čas od času objeví v roli zpovídaného. Ale nevím, těžko říct, jaké by to bylo, kdyby… Kdyby není, vybrala jsem si jednu cestu, a ta je. Asi by to bylo klidnější a nezažívala bych takové propady.

Byly potoky slz

Poté, co jste začala chodit s vaším manželem, který byl už v té době kancléřem prezidenta, jste přišla o svou kariéru v médiích, konkrétně v České televizi. Jaké to pro vás bylo?

Smutné. Když jsem nastoupila do České televize, přišlo mi, že se mi podařila velká věc, byla jsem pyšná, že tam pracuji. Kromě toho se mi dařilo, šla jsem celkem rychle nahoru. A najednou jsem si našla vztah, který se neslučoval s mou profesí, což jsem do jisté míry chápala. I když muset se za svůj osobní život zpovídat u svého šéfa nebylo nic příjemného.

Když je člověk v osobním životě sedm let sám bez vážného nebo perspektivního vztahu, a je mu třicet, tak už se začíná zamýšlet a trochu obávat, aby mu takzvaně neujel vlak. Já jsem se rozhodla a zpětně toho rozhodně nelituju.

Ale ještě k vaší otázce. Potoky slz byly, ale teď s velkým odstupem času si říkám, jestli za to vůbec stály. Navíc když se podívám, kolik střetů zájmů dneska existuje i ve veřejnoprávních médiích, a nikdo to neřeší… Když tam může pracovat i člověk se střetem zájmů, který přímo rozhoduje o tom, co se bude vysílat a jaká bude podoba reportáže, tak si říkám, že já jsem opravdu jen četla zprávy.

Dopadlo to tak, že jsem asi dva roky pracovala v televizi Barrandov, a potom jsem nastoupila do Českého rozhlasu, kde se musím vyhýbat zpravodajství a politickým tématům, což bude platit už jen necelé dva měsíce.

Jaké je stát po boku muže, který byl najednou v médiích negativně propírán? Kdybyste s ním nebyla, tak byste se jím možná zabývala i vy sama…

Každému novináři bych přála zkušenost i z druhé strany břehu, ocitnout se v pozici nebo v blízkosti člověka, o kterém se intenzivně píše. A možná teď, kdybych začala psát, bych postupovala jinak a více obezřetně. Protože už vím, co špatně zvolená slova jako „možná, snad, asi, zřejmě“ mohou znamenat. Ono je strašně jednoduché je vypustit a potom z toho mít de facto hotovou věc. Takže bych ctila presumpci neviny, někteří novináři si dnes hrají na soudce. A velmi obezřetná bych byla při psaní headlinu (titulku, pozn. red.), protože hodně lidí čte právě jen ty.

Mluvíte s manželem o tom, co se v médiích objevuje?

Ano, mluvíme o všem. Občas se mu snažím poradit, občas na mé rady nedá, takže má doma zle. (směje se) Vadí mi, když se při některém z rozhovorů strefuje do něčího vzhledu, věku a podobně. Povoleny jsou pouze argumenty a v jeho funkci to platí dvojnásob.

Jak reagovali novináři a další kolegové, když jste po čase nastoupila do Českého rozhlasu, ve kterém děláte lifestylové rozhovory?

Řada kolegů se nezměnila a navázali jsme tam, kde jsem před asi pěti lety skončila. Tým, se kterým dělám pořad Alex a host, si dokonce říká Alex team. (směje se) Ale pak jsou tu i kolegové, respektive kolegyně, které mi začaly „mydlit“ schody a které si myslí, že do Českého rozhlasu nepatřím a neměla bych tam pracovat, protože mám někoho za manžela. Kádrování jako v dobách, které znám naštěstí jen z vyprávění.

Řekly vám to kolegyně i do očí?

Do očí nikdy, ale stěžovaly si na poradách, na kterých jsem nebyla.

Jak jste to prožívala osobně?

Mrzelo mě, že mě někdo hodnotí podle toho, koho mám doma a s kým žiju. Místo toho, aby mě hodnotil podle práce a toho, jestli jsem připravená na rozhovor nebo jak jsem ho vedla. Já také u kolegů neřeším, s kým žijí a s kým se potkávají.

Změnilo se to postupem času?

Ani nevím, jestli to přestalo být tématem, nebo se ke mně ty informace nedostávají. A hlavně se blíží konec prezidentského mandátu, takže i s tím to možná souvisí.

Chci být u toho

Proč jste se tak moc chtěla vrátit právě k novinařině?

Mám v sobě ambice, které neumím udolat, a zkrátka si jdu za svým. Asi bych mohla mít jinou práci, mohla jsem dělat třeba mluvčí, mohla jsem pracovat na Hradě. Různé nabídky byly, ale z toho druhého břehu, a ty jsem nechtěla. Baví mě sledovat aktuální dění, vývoj a chci být „u toho“.

Budete se od lifestylových rozhovorů vracet do zpravodajství?

Lifestylové rozhovory jsou fajn a baví mě. Je to škála pestrých témat a hostů z různých oborů, člověk se toho hodně dozví a spoustu lidí pozná. Ale do zpravodajství bych se určitě chtěla vrátit. Nebo k moderování politických věcí a aktuálních témat.

Kdy se to může stát?

Stane se to 8. března. (směje se) Můj muž oznámil, že ten den pokládá tužku a odchází. Ale myslím, že přestanu být ve střetu zájmů o něco dřív.

Jak vás vaše dosavadní zkušenosti ovlivní? Zvládnete ještě rozhovor s politikem?

Asi to budu dělat s vědomím toho, že byť něco vypadá na první pohled jasně a jednoduše, tak pořád ve mně bude takové „to“, že to může být i jinak. A po tom malém kousku pochybnosti vždycky půjdu, nebude to pro mě všechno tak jednoznačné.

Nemáte strach, že budete moc „měkká“?

Nemyslím si, že položit tvrdou otázku je problém, to udělám. Je to ale i o přístupu, nechat člověka domluvit a nepáčit z něj to, co chci, aby řekl. Jde o to upozadit trochu své myšlení a mínění. Ale nevím, třeba to nepůjde a budu i nadále dělat lifestyle.

Jsou věci, kterých za posledních deset let litujete?

Něco by se asi našlo, ale mozek je k nám mírumilovný a to špatné zapomínáme. Takže nedokážu říct, jestli něčeho lituju.

Hlavně chránit děti

Setkáváte se na sociálních sítích s nadávkami nebo urážkami?

Teď už ne, ale to souvisí s tím, že jsem takové lidi jednoduše zablokovala. Ale s urážkami a nadávkami jsem se setkala a vždycky to bylo kvůli mému manželovi. Naposledy to bylo hodně intenzivní a zlé, když byl pan prezident hospitalizován. Došlo to tak daleko, že mi cizí lidi psali na mobil, takže tomu nešlo uniknout, ani když jsem opustila sociální sítě.

Nicméně jednomu z těch anonymů jsem zavolala, takovým rozjařeným hlasem jsem se ho zeptala, jak se jmenuje, on se představil celým svým jménem, a pak jsem se mu představila já. Zalapal po dechu a hovor ukončil. Hrdina.

Co vám třeba říkali a psali?

Tématem třeba bylo, že manžel by měl být zavřený nebo viset. Když zemřel pan senátor Kubera, tak psali, že můj manžel je vrah. Potom se opírali do dětí, že by měly viset společně s námi. Když jsem byla těhotná, tak psali, aby se ten parchant nenarodil. A zlatokopectví, to je taková klasika, nad tím už se ani nepozastavuju.

Ono se snadno řekne – kašlete na zprávy, které vám lidé posílají. Ale jak se s tím dá vyrovnávat?

Vždycky máte možnost se uzavřít do vlastní bubliny a tím jste chráněni. Ale je jiná doba a sociální sítě, a nejenom ty, ale i online zpravodajství, jsou všude, takže se to k vám dříve nebo později stejně dostane. A když už ne přes telefon nebo sociální sítě, tak vám napíše nebo zavolá nějaký známý. Navíc v takové bublině se ani nedá fungovat moc dlouho.

A jak jsem se s tím vyrovnávala? Ze začátku těžce. Ale vždycky jsem věděla, že to jednou skončí a přejde. V prvé řadě musím chránit své děti a až pak řešit své bolístky.

Musela jste se někdy obrátit na policii?

Jednou jsem o tom uvažovala. Nikoliv kvůli výhrůžkám, ale když nám někdo zapálil srub. Dokonce jsme s dětmi byli nějakou dobu pod ochranou, nikoliv však policejní, ale soukromou. Tehdy jsme se regulérně báli.

Tato tragédie se stala po tom náročném období s hospitalizací prezidenta…

Nene, tato tragédie se stala na konci března pár dní poté, co jsme si staršího syna přivezli z nemocnice, kde byl už podruhé hospitalizován s vážným onemocněním ledvin. Srub byl místem, na které máme hodně vzpomínek. Nahoře nad restaurací jsme měli podkrovní byt, který byl sice malý, ale hodně významný. Od chvíle, kdy jsem poznala manžela, jsme tam trávili všechny Vánoce a svátky, později i s dětmi, prázdniny. Když tam teď jezdím a vidím tu betonovou placku, tak i třičtvrtě roku poté to bolí.

Myslím, že bych se s tím snáz srovnala, kdyby šlo o závadu na elektroinstalaci a lehlo to popelem. Ale jde to hůř, když vím, že tam někdo vlezl, chodil po bytě, šlapal dětem na hračky, a potom to zapálil. Bylo to profesionálně provedeno.

Jak o tom mluvíte s dětmi?

Ten mladší zatím naštěstí tu krutou realitu nevnímá. S tím starším jsem ráno po nočním požáru akorát jela na kontrolu do Motola a sama vstřebávala ten šok. Měla jsem puštěné rádio a ve zprávách náš srub… Rychle jsem ho ztlumila a synovi to řekla, jen jsem pomlčela o úmyslu. Obrečel to.

No a potom se někde dozvěděl, že ten srub někdo zapálil úmyslně. A od té doby, když slyší nějaký hluk, tak se ptá: „Nehoří tam, mami?“ Má to někde schované.

Děkuji moc za rozhovor.

Foto: Rostislav Šebesta