Nočník jako největší nepřítel. Beznadějný zápas mámy a dcery

Jak dítě roste, má čím dál víc funkcí, a tak je potřeba začít na něj nakládat určitou zodpovědnost, povinnosti. My jsme už v kojeneckém věku nabyli dojmu, že je Matylda samozřejmě geniální, já jí nedala nic zadarmo, zvířata a jejich zvuky uměla dřív než chodit. Ale pak jsou věci, o kterých jsem věděla, že na ně spěchat nesmím a nebudu. Například vyměšování jinam než do plen. Jenže…

Tohle je téma, které řeší KAŽDÁ máma. Jsou na to nejrůznější stránky, podcasty, webináře i rozhovory. Jenže to je vám stejně k prdu, protože každé dítě je jiné a každé si dojde k nočníku nebo záchodu po svém. Je to velká věc. Velký milník.

„Ona má pořád plíny? Už by měla chodit na nočníček, protože Frantík od vedle už blablabla…“ Když kolem mě babičky či jiné okolí začalo mít takové ty řeči, vždycky jsem je okřikla, že mě to vůbec nezajímá. Matylda určitě nebude házet bobky do plíny do patnácti, jednou to přijde. Navíc já mám moře času, protože ředitelka jeslí mě ubezpečila, že mi dceru nechá v zařízení v podstatě do 3,5 let a do školky, kde se pleny netolerují, nastoupí vlastně reálně ve třech letech a osmi měsících, a to už snad nemá plenky žádné dítě.

Nečekaná rekonstrukce jeslí

Co se ale nestalo? Někdy na konci května, podotýkám po všech zápisech do všech myslitelných zařízení pro děti, nám ředitelka oznámila, že jesle od září budou procházet nutnou rekonstrukcí a budou tedy zavřené. Bez náhrady.

Šla jsem do mdlob. Jak bez náhrady? To bude chodit s námi do práce? Co budeme dělat? Všude už mají plno! Načasování nebylo nejlepší. Praha 8, kde se naše jesle nachází, dostala stavební povolení holt pozdě, a dotace se musí vyčerpat do konce roku, takže problém rodičů musel jít stranou.

Naštěstí paní ředitelka byla bdělá a ochotná a během dvou dnů situaci vyřešila domluvou s ostatními řediteli státních zařízení na poměrně rozhlehlé Praze 8. Ti byli ochotni si tyhle „sirotečky“ rozebrat. Ale tahle zařízení už jsou školky! A do školky musí jít dítě – co? Odplenkované.

Velmi rychle jsem se zařadila do fronty těch hysterických matek, které nemají jinou možnost, než na potomka začít tlačit a spěchat.

Nočník je velký nepřítel

Každý den mě to bolí víc a víc. Matylda totiž sice umí pěkně kreslit, zpívat, tančit, plavat a já nevím co všechno, ale vyměšování? O tom nechce nic slyšet. A nepomáhá nic. Jakože nic.

Vydrží klidně osm hodin nečůrat, sedí hodinu na nočníku, kde po ní nezůstane ani kapka, zvedne se a buď se s pláčem počůrá hned vedle nebo mě tím srdceryvným plakáním donutí jí dát plínu, kde si konečně uleví. V jesličkách na tom pracují systematicky, ale také nejsou příliš úspěšné, i přes to, že tam vidí všechny ostatní děti na nočnících. Dokonce její starší sestřenice se jí snaží pomoct a ukazovat, jak se to všechno správně dělá. Marně. Nočník je prostě velký nepřítel.

Možná si říkáte, že jsem blázen, že se s tím moc mažu, ale museli byste to vidět. Jak opravdu pláče a prosebně volá: „Maminko, plínu, prosím, plínu.“ Když se jí snažím na nočník posadit, protože má fakt na krajíčku, spustí takový řev a záchvat, že jen magor by v nucení pokračoval.

Vůbec nic nepomáhá

Nedávám to. Zkouším všechno. Odměny. Fakt jí tu zmrzlinu nedám, když v nočníku nebo záchodu po sobě nic nezanechá. Sama vedle ní sedím na dalším nočníku, a dokonce se tam i „vyčůrám“. (Kdybych se skutečně vyčůrala, tak máme potopu v obýváku, rozumějte, že tam nenápadně liju šťávu nebo čaj.)

Ona mi tleská, radostně křičí: „Bravo maminko.“ Dokonce se mnou chodí na záchod a podává mi papír. Má svoje prkýnko. Koupili jsme nočník, který hraje, když se do něj dítě vyčůrá, záchůdek, který umí splachovat a u toho bliká. Nádherný kalhotky všech barev a obrázků.

Nic. Nezájem.

Jak odblokovat blok?

Je to marný. Podařilo se nám vytvořit takový blok, že to není možný. A já se teď bojím, že za těch pár týdnů, co nám zbývá do nástupu do velké školky, to nezvládneme.

A to ani nemluvím o kakání. To už nespočet měsíců probíhá tak, že si někam zaleze (v plíně samozřejmě) a tam klidně půl hodiny tlačí. Nesmíme ji u toho rušit. Někdy to trvá fakt dlouho a někdy je tak dobře schovaná třeba za závěsem, že ji chvíli nemůžu ani najít. Kakání je holt další level, který probíhá doma. V jeslích kadila všehovšudy tak dvakrát. Vím, že spousta dětí začne házet hovínka do nočníku či záchodu později. Takže to pro mě zatím není téma.

Já bych byla šťastná za pár kapek v nočníku. Nikdy bych netušila, že se kvůli učení vyměšování stane moje dvouminutová pohoda na záchodě senzací. Kdykoliv řeknu, že musím čůrat, ozve se: „Maminko můžu se mnou?“ (Překlad: Maminko, můžu jít s tebou?)

Už tam nejsem nikdy sama. Ani při potřebě číslo dvě. To se ptá: „Nejde to? Musíš zkusit. Já podívám.“ A leze vám hlavou téměř do záchodové mísy. Je to vlastně legrační. Nebo bylo by to legrační, kdyby už zahodila plíny.

Vymýšlím plán B

Já začínám vymýšlet plán B. Když se nám během srpna totiž tenhle úkol nepodaří pokořit, budu muset vymyslet, kam ji na ten půl rok dám. Nemůžu ji přece poslat někam na celý den bez plen, když vím, jaké scény dělá. A aby mi osm hodin zadržovala čůrání? To fakt ne!

Teď se ukažte, tady je totiž každá rada drahá. Dejte mi prosím vědět třeba do komentářů, jak se vám podařilo jemně a přirozeně donutit vaše dítko vyměšovat jinam než do plínek. Třeba tam najdu tip, o kterém jsem ještě nikde nečetla. A pokud nemáte tip na odplenkování, budu ráda za tip na dětskou skupinku či jesle, kde nás od září vezmou a nebudou stát jako nájem garsonky v centru Prahy.

Předem díky a kadění zdar!

Kristýna s námi svůj příběh sdílí od léta 2022. Nyní vydala knihu Pozdě, ale přece o hledání lásky a prvním roce s Matyldou.