Po dvou letech rodičovské zpátky do práce. Jak Matylda zvládá jesle a já stesk

Po delší době vás opět zdravím. V psaní jsem polevila, omlouvám se. Mám pro to ale dobrou výmluvu. Chodím totiž do práce! A musím se přiznat, že to není jednoduché. Celý život bojuju s tím, že by měl mít den minimálně třicet hodin, a to si umím velmi dobře zorganizovat harmonogram činností. Ale teď bych těch hodin potřebovala aspoň čtyřicet.

Když jsem se snažila přijít na to, jak přestat kojit, aby to vyhovovalo nejen dítěti, ale hlavně mně, tak jsem se nikde nic chytrýho nedozvěděla. Samý články o tom, jak musí být miminko v klidu, aby neutrpělo trauma.

Vůbec mě ale nenapadlo, že takový návrat do práce pouze po dvou letech bych měla nějak řešit. Dnes vím, že jsem se na to měla lépe připravit.

Adaptace na jesle

V září nastoupila moje milovaná holčička do státních jesliček. Netušila jsem vůbec, co nás čeká, jak to bude snášet. Naštěstí už to tam dělají nějaký ten pátek a umí si poradit. Celé září probíhala takzvaná adaptace. To znamená, že tam děťátko zpočátku tráví jen hodinu denně a postupně se čas prodlužuje. Ani mě nijak zvlášť nepřekvapilo, že naše Maty byla úplně v pohodě. Jedinkrát prý nezaplakala nebo si neposteskla. Takže její čas strávený bez mojí maličkosti se brzy prodloužil na celé dopoledne a už ani nevím, kdy jsme zkusili ji tam nechat i přespat.

Doma usíná klidně i po hodině mého snažení se, s lahvičkou mlíčka, odkrytá. V jeslích usíná jako první, přikrytá až k bradě a bez láhve…

Pořád jsem také očekávala příchod nemocí. Všichni mě varovali, že s malými dětmi je to tak, že jdou do školky na pár dní a hned přinesou rýmu a kašel a pak jsou čtrnáct dní doma. Tak musím říct, že to se nám nestalo. Do Vánoc nepřitáhla nic. O Vánocích pak prodělala lehkou virózu, jinak nic.

Jesle navštěvovala v pondělí, úterý a někdy pátek. Protože jsem pobírala stále rodičovský příspěvek, musela jsem si hlídat, abych ji tam nenechala déle jak 90 hodin měsíčně. Nebudu lhát – dvě dopoledne týdně mi nesmírně pomohly udělat v klidu práci, navařit, uklidit a tak dále. Bylo to vlastně úplně skvělý a klidně bych to tak nechala navždycky.

Smutek z odloučení

Jenže… V říjnu nebo listopadu jsem se s šéfem domluvila, že nastoupím od ledna zpět na plný úvazek. Nemusel mě brát o rok dřív, ale vypadalo to dokonce, že je rád, že se vracím.

Prosinec jsem si užívala naplno. Poslední „volno“. Jak se přibližoval den nástupu, pomalu ale jistě se ke mně připližovala něco jako úzkost, strach, depka. Vůbec jsem to nechápala. Ne snad proto, že bych byla líná a nechtěla makat. To ne, ale najednou jsem si začala uvědomovat, že budu bez mojí největší lásky pět dní v týdnu a fakt hodně hodin. Nějak jsem tušila, že se mi bude stýskat. A přesně to se stalo.

Matylda si nevšimla, že je najednou mezi dětmi víc než předtím. Ale já ano. Já jsem zažívala šílený smutek, stres a úzkost. První tři měsíce. Do jeslí jsem z práce téměř běžela, nemohla jsem se jí dočkat. Ráno ji vozí tatínek. Loučení nedávám. Na rozdíl od ní. Ve dveřích mi dává pusinky, mává a během mžiku je pryč. Když pro ni přijdu, vítá mě s nadšením. Aspoň něco.

Den má mít více hodin

Podcenila jsem přípravu. Myslím tu psychickou. Ale stejně nevím, jestli se na to připravit dá.

Ve stejnou dobu začala chodit do školky sestřina dcerka. Nevím, jak to ségra udělala, ale ta si rodičák rozložila do delší doby, takže ta se do práce nevracela, vlastně ani neměla kam, takže ta řešila pracovní inzeráty.

Ale ona se rozhodla, že chce zkrácený úvazek. Vysvětlila mi, že nechce být uhnaná matka. Pracovat 8 a půl hodiny, rychle běžet do školky, vyvenčit psa, nakoupit, uvařit, pohrát si s dítětem, vykoupat ho, uspat ho a padnout do postele. A pořád dokola. Vůbec jsem nechápala, o čem mluví, vždyť takhle to dělají všichni.

No a teď to chápu. Vracím se k tomu, že bych potřebovala, aby měl den víc jak 24 hodin. Protože teda chodit na plný úvazek do práce, věnovat se alespoň nějak dostatečně dítěti, mít uklizeno, vypráno, navařeno, a ještě třeba čas a energii být dobrá manželka… Heeej! Jsem snad catwoman?

Jako motorová myš

Přiznám se, že zhruba po těch třech měsících s jazykem na vestě jsem dala sestře v duchu za pravdu. Je to masakr. Dokonce prožívám větší spánkovou deprivaci než v době, kdy byla miminko. Matylda v noci spinká odjakživa víceméně dobře, ale já teď chodím spát pozdě, protože po nocích dodělávám to, co nestihnu přes den v práci.

A to podotýkám, že mám pouze jedno dítě, a ještě je fakt hodný, nemám psa a mám chlapa, co mi doma se vším pomáhá. I tak si někdy připadám jako motorová myš nebo křeček, co běhá pořád v tom kolečku, dokud neodpadne. Ale pořád si říkám, že takhle to fakt dělají všichni, že jde jen o zvyk a možná bych si mohla někdy připustit, že nemusím mít pořád dokonale uklizeno a přijmout fakt, že existují restaurace nebo mražená pizza.

Pořád netuším, jestli jsem udělala dobře. Sice konečně do domácího rozpočtu přináším trošku víc peněz a začala jsem v životě řešit něco jiného než plíny, takže dokonce mluvím v souvislých větách bez citoslovcí, ale nevím, jestli si to někdy nebudu vyčítat.

Na druhou stranu ten krátký čas, který mi ze dne zbývá na dceru, prožívám o to intenzivněji. Dokonce mi nevadí chodit na dětská hřiště. Hlavně, že jsme spolu. Takže asi tak, všechno má své klady i zápory.

Kristýna s námi svůj příběh sdílí od léta 2022. Nyní vydala knihu Pozdě, ale přece o hledání lásky a prvním roce s Matyldou.