Moje noční můra: První návštěva pohotovosti s Matyldou

Říká se, že až s dětmi člověk pochopí, jak strašně ten život letí. Už tomu rozumím. Mě ráno Matylda probudí zhruba kolem půl osmé, ani si neprdneme a je večer. Od oslav prvního roku uběhlo několik měsíců. Za tu dobu se toho stalo strašně moc. Třeba první noční návštěva na motolské pohotovosti. Miminkovský horečky byly oproti tomuhle zážitku nic.

To jsem se takhle odhodlala jít po strašně dlouhé době na kosmetiku. Nějakou supr trupr proceduru, po které jsem měla omládnout tak o pět let. Minimálně.

Přijedeme s Matyldou po našem poledancovém tréninku k tatínkovi do práce, kde mu ji přebalenou, najedenou a vysmátou předávám s tím, že se brzy uvidíme. Byla jsem ujištěna, že nemusím spěchat, abych si řádně na lehátku pod rukama odbornice odpočala.

O půl hodiny později, ještě než mi na ono lehátko vůbec dopadla hlava, mi přišla od muže zpráva, že se Matys pozvracela. Vyvrátila všechny borůvky, co zpráskala. Ale pořád se prý smála, takže dobrý. Prostě přežraná. O chvíli později další zpráva, že zas zvrací. Tak to už jsem volala, jestli mám přijet, nebo co, ale prý ne. No, užijte si pak takovou relaxaci, když přemýšlíte, co se v tělíčku vaší holčičky tak může dít.

Neudržela vůbec nic

Domů jsem přijela po osmé večer. Našla jsem na gauči úplně vyčerpanou nahatou Matyldu a unaveného Honzu, který poslední dvě hodiny jenom likvidoval zvratky. Matylda prý zvracela už tak stokrát a neudrží v sobě ani vodu. Cokoliv pozře, jde do minuty ven.

Dcerka po mně natahovala ručičky, tak jsem ji zvedla do náručí. Byla horká a taková bez života. Během vteřiny jsem měla pozvracený záda.

Nastala panika. Co teď? Teplota přes 39, zavádíme do toho unavenýho mimina přes protesty čípek. Volám na záchranku. Co máme dělat? Poradili na lžičku colu a hydratovat vodou. Pokud bude zvracet i nadále, tak volat zpět, pošlou sanitku, pokud nejsme schopni sami dojet vozem. Samozřejmě v sobě neudržela vůbec nic.

Matys ale potřebovala už taky zoufale spát. No jo, ale co když začne zvracet ve spánku a udusí se zvratkama? Přemýšleli jsme, jak tohle uděláme. Nechali jsme ji oddychovat vedle nás na gauči. V tichu a šeru jsme ji pozorovali. Měli jsme strach. Najednou se spící dítě posadilo a začalo opět zvracet. Honza ji pochválil, jak je chytrá, že takhle se neudusí. Dítě se na něj nepřítomně podívalo a sesunulo se zpět ke spánku, samozřejmě do těch zvratek.

První cesta na pohotovost

No nic, takhle to dál nejde. Volám opět na záchranku a tentokráte už mě odkazují na nejbližší pohotovost. Odmítli jsme jejich vůz, určitě se najdou lidé, co ho potřebují víc.

Protože venku byla zima, nacpala jsem ji jen v plínce do fusaku, do autosedačky a jelo se do Motola. V duchu jsem se modlila, abychom tam nečekali třeba tři hodiny.

Nechtěla jsem situaci dramatizovat, ale takovouhle zkušenost jsme ještě neměli. Srdce mi bušilo jako o závod. Křečovitě jsem ji svírala v náručí. Kdyby teď bouchl Pražský hrad, bylo by mi to jedno. Soustředila jsem se jenom na svou holčičku. Děkovala jsem bohu, že je Honza takovej kliďas a zcela věcně, logicky a soustředěně dělal to, co má.

Před námi bylo asi šest lidí. Vzpomínám si na dívku s matkou. Byly tam proto, že se patnáctiletá adolescentka pokusila spáchat sebevraždu. Když to její matka na recepci hlásila, tak dotyčná nehnula ani brvou. Jako by to vůbec nebyl její problém. Takže její máma má taky pěkný večer. Asi si dospívání dcery představovala všelijak, ale tohle nechce řešit žádná máma nebo táta.

Bylo mi z toho zle, představa, že se jednou moje dcera bude chtít zabít… Co asi budu dělat já v takové situaci? Jak tohle chcete vyřešit? Jak zachránit své dítě před ukončením potíží v podobě odchodu z tohoto světa? Týhle holce asi jedna návštěva pohotovosti nepomůže.

Naše pacientka byla suverénně nejmladší. Motolskou podlahu zeblila asi jen třikrát a málo. Už neměla v žaludku nic, co by z ní lítalo ven. Pospávala mi v náručí.

Injekci, nebo ne?

Když jsme asi po půl hodině přišli na řadu, připadala jsem si jako blázen. Doktorka byla sice milá, ale nebylo jí moc rozumět. Nijak ji nevzrušovalo, že moje maličká holčička nekontrolovatelně už několik hodin zvrací a vypadá jako zombík. Říkala něco jako: „No jo, to je nějaká infekce, takových ještě bude. Jo, kdyby tak existoval nějaký prášek na zastavení zvracení…“

Vyvalila jsem oči a ptám se jí, jestli něco takového tedy existuje? Buď jsem tu informaci přeslechla, nebo si ze mě dělá srandu.

No a ona že jo, že má injekci, co to zvracení zastaví, ale ať si rozmyslím, jestli jí to chci dávat. Vůbec jsem to nechápala. Prý jestli se napila z prsu, že v ní určitě nějaké živiny zůstaly.

Jak zůstaly? Vždyť všechno vyzvracela! Koukám na Honzu a ptám se ho: „No dáme jí to, ne?“ Ten řekl, že o tomhle rozhoduju já. No a já jsem rozhodně pro to ukončit tohle utrpení! To je jako kdyby mě bolela hlava a nevzala si ibáč. Proč jako? Abych do sebe neprala zbytečně chemii? Proč asi tyhle prášky vymysleli ne? No, abychom netrpěli! Takže samozřejmě, že jí to dáme.

Chudák polospící dítě vytřeštilo očička, když jí sestřička prdla do zadečku pigáro. Plakala, ale byla statečná. Lékařka nás ještě důrazně upozornila, že pokud i po tomto zásahu bude nadále zvracet, abychom se okamžitě vrátili. Proč? To už nevím, vůbec jsem si nepřipouštěla variantu, že by lék neměl pomoct.

Neskutečná úleva

Než jsme dojeli domů, nějak kolem půlnoci, smála se. Spadl mi kámen ze srdce.

Doma jsme se společně radovali, že už je to za námi. Když Matylda, napapaná, umytá v čistém pyžamku, spokojeně oddychovala mezi námi v posteli, prožívala jsem neskutečnou úlevu a děkovala někomu tam nahoru, že se vlastně nic nestalo. Tu noc jsem toho moc nenaspala, pořád jsem ji kontrolovala, jestli dýchá a neleží v blitkách, ale vše bylo v pořádku.

Ráno to všechno vypadalo jako zlý sen. Na Matyldě nebylo vůbec znát, že by trpěla jakoukoliv infekcí. Běhala po bytě, smála se, hrála si, ječela nadšením z dalšího skvělého dne.

Uff. Tak tohle bychom měli. První pohotovost. Doufám, že už tam dlouho nebo lépe nikdy nepojedem. Každopádně já se to ráno kontrolovala v zrcadle a rozhodně jsem po té zázračné kosmetické proceduře nevypadala o pět let mladší…

Kristýna s námi svůj příběh sdílí od léta 2022. Nyní napsala knihu Pozdě, ale přece o prvním roce s Matyldou, její vydání můžete podpořit a knihu si zakoupit v projektu na HitHitu.

Foto: Se souhlasem Kristýna Daňkové