Dilema rozchodu: Když partner nevnímá naši hodnotu nebo z nás chce jen to nejlepší

Ztráta pocitu hodnoty ve vztahu je velký problém. Někdy lze vztah ještě zachránit. Ale v určitých situacích je dobré minimálně přehodnotit, zda má smysl v něm pokračovat.

Naše pocity nás upozorňují, když nejsme ve vztahu oceňováni. Necítíme se pohodlně a dobře, máme pocit, že druhý nevidí naši hodnotu a necení si nás. Možná máme dokonce pocit, že v očích druhého žádnou hodnotu nemáme. Anebo máme „jen“ pocit, že ve vztahu taháme za kratší konec provazu, že není vyvážený.

Sepsala jsem několik případů, kdy by ztráta pocitu hodnoty měla být důvodem k přehodnocení vztahu.

V některých případech ho lze zachránit, pokud ještě máme čas a na obou stranách je ochota na vztahu pracovat. Jindy není co zachraňovat, protože náš protějšek naši hodnotu nikdy neviděl.

1. Když nás vnímá jako samozřejmost

Úskalí dlouhodobých vztahů je, že máme tendence brát druhého jako samozřejmost. Pokud ve svém životě vědomě nepěstujeme vnímavost a vděčnost, je poměrně snadné přehlédnout to krásné, co v životě máme. To, co jsme na začátku vztahu jasně viděli, ale nyní přehlížíme.

Dá se pochopit, když začneme brát jako samozřejmost, že partner vaří každou neděli výtečné obědy a kamarádka nám vždycky ráno napíše, když ví, že nás čeká velký den. Ale skutečný problém je, pokud druhého přestaneme vnímat jako dar, o který můžeme kdykoliv přijít. A přestaneme vnímat skutečnost, že s námi tráví čas a sdílí život dobrovolně ze svého rozhodnutí. Že to není jeho povinnost.

Pokud sklouzneme k tomu, že věnujeme stoprocentní pozornost jen kritice, co je špatně a čeho je málo, chceme od druhého stále víc, nikdy nechválíme a přestaneme děkovat, protože „není za co, já přece toho dělám taky hodně“.

Všichni jsme ve vztahu dobrovolně ze svobodného rozhodnutí. Začít si toto uvědomovat a přestat vnímat blízkého člověka jako samozřejmost je dobrá prevence rozchodu.

Pokud je zájem z obou stran a ještě je čas, je možné vztah zachránit.

Může se snadno stát, že přijde někdo, kdo našeho partnera ocení víc než my, uvidí na něm to dobré, co jsme my už dlouho přehlíželi, a dá mu to dostatečně najevo. A pokud náš nezájem trval dlouho a partner to s námi vzdal, dost možná o něj přijdeme.

A to stejné se může stát naopak, když je naše hodnota brána jako samozřejmost, a narazíme na někoho jiného, kdo nás ocení. V tu chvíli možná partner začne litovat a dojde mu, co ztratil, ale my už jsme někde jinde.

2. Chce jen „slíznout smetanu“

Všichni jsme komplexní bytosti se všemi stránkami osobnosti, talenty, slabými místy, historií, povahou, předpoklady, z minulosti naučenými vzorci chování, energií, možnostmi a omezeními. A nacházíme se v určité životní situaci, která nás také ovlivňuje. Některé věci můžeme změnit, naučené vzorce chování můžeme postupně a pomalu přepsat novými, pokud chceme a dáváme do toho úsilí. Ale silné stránky jsou z principu naší výhodou a darem a ty slabé jsou naším omezením, které se můžeme snažit napravit sebevíc, ale vždycky budou naší součástí.

Proto je důležité je hlavně poznat a přijmout. Nelze si nechat jen to dobré a část nás samých oddělit a zahodit.

Vztah s člověkem, který z nás chce mít jen to nejlepší, a to (z jeho pohledu) špatné nebo průměrné nepřijímá, je náročný a bolavý. Když nás nepřijímá jako celek, ale vybírá si z nás jen to nejlepší. Naše úspěchy a silné stránky obdivuje a chválí do nebes, naše slabé stránky přehlíží, anebo se je snaží neustále opravovat a vylepšovat. Stojí za námi, jen když máme dobré dny, záříme a daří se, a když narážíme na naše slabé stránky a omezení, tak se za nás stydí nebo nás uráží a ponižuje.

V takovém vztahu snadno můžeme získat pocit, že bychom se za naše slabosti měli stydět a že je to náš problém. Naučit se přijímat druhého člověka (i sebe samého) jako celek je náročná disciplína, ale je možné se zlepšovat a učit se to. Pokud má druhý zájem to změnit, svoje chování si neuvědomoval, ale věříme mu, že o nás skutečně stojí, možná je ještě co zachraňovat.

Ale pokud dáme vztahu ještě šanci, čeká nás dlouhá cesta. Nepřijímá naše negativní stránky, protože se v dětství naučil, že jsou ponižující slabostí, a je třeba je skrývat a stydět se za ně? Dokáže se naučit nás vnímat jako celistvou bytost? Tyto otázky jsou na místě.

3. Když je vztah jednostranný

Hodně z nás už asi zažilo neopětovanou lásku, kdy s námi partner chodil jen proto, aby nebyl sám, anebo kamarádku či kolegyni, která nás jen využívala. V těchto vztazích druhému nejde o naše dobro, vnímá nás jen jako zdroj něčeho, co mu/jí chybí a chce si to vzít.

Může to být naše společnost, když se chtějí bavit a zabít čas, anebo jejich vysněný partner o ně nestojí a nechtějí být sami. Nebo naše tělo, když stojí pouze o sex bez vazby a vztahu, zmírnění vlastní nejistoty snahou vidět do soukromí našeho života a ovládat ho. Naše užitečné pracovní nebo osobní kontakty, které se jim budou hodit pro vlastní prospěch, nebo naše peníze, společenský status, naše podpora, když se jim odjinud nedostává. Nebo péče a pozornost jako náplast na překlenutí bolesti z minulého vztahu.

Pokud nám na druhém záleží, je někdy velmi těžké rozeznat, jestli je vztah vyvážený. A jestli záleží i druhému na nás, anebo taháme za kratší konec.

Může být užitečné snažit se vnímat, zda nemáme stále pocit, že investujeme hrozně moc a nevrací se nám skoro nic, že nám ve vztahu druhý uniká. Že se musíme snažit ho zachytit, urgovat a nahánět, aby s námi trávil čas a věnoval nám pozornost. Že nejsme priorita a ozývá se nám, až když má náladu anebo od nás něco zrovna potřebuje. Ale když my potřebujeme jeho, je nedostupný. A abychom se mu úplně nevyvlékli ze smyčky vlivu, nakrmí nás nějakou hloupou výmluvou nebo občas předstírá zájem, ale doopravdy nenaslouchá.

4. Musíme svoji hodnotu obhajovat

Musíme si stále hlídat, o kom mluvíme a jakým tónem, na zprávy přátelům raději odepisujeme na záchodě, protože se chceme vyhnout žárlivé scéně s partnerem.

Nemůžeme si dovolil jen tak být, říkat, co nás napadne, musíme si dávat pozor na jazyk, protože jsme okamžitě pranýřováni, když řekneme něco hloupého, a porovnáváni s lidmi, kteří jsou v očích druhého chytřejší nebo celkově „lepší než my“.

Nemůžeme si dovolit dělat chyby a projevovat své slabé stránky, protože jsme za ně ponižováni a jsou nám vyčítány ještě dlouho potom. Musíme se neustále kontrolovat, zda jsme nepřibrali a máme dostatek svalů, dáváme věci přesně na své místo a utřeli jsme nádobí opravdu perfektně, protože máme za zády člověka-soudce posedlého dokonalostí a každou naši nedokonalost nám servíruje jako na podnose.

Jejich chování vychází z jejich nejistoty, ale paradoxně tu nejistotu zrcadlí na nás. Můžeme snadno sklouznout k pocitu, že nejsme dost. Že naše hodnota je mizerná, dokud nemáme jinou barvu vlasů, o deset kilo míň, nemluvíme jako kniha a každý náš argument dává perfektní smysl, nejíme nikdy o půlnoci čokoládu, nejsme nikdy uvolnění a lidští. Musíme se stále hlídat a naši hodnotu si obhajovat.

S lidmi, kteří jsou posedlí kontrolou, perfekcionismem, nevěří nám, žárlí, a nenechávají nás volně dýchat, protože se sami cítí nejistě, může být vztah velmi stresující. A pokud si to uvědomujeme a říkáme jim, jak se cítíme a co potřebujeme změnit, abychom se cítili ve vztahu pohodlně a bezpečně, ale z jejich strany žádná snaha o komunikaci a změnu nepřichází, je dobré zvážit, zda to není důvod k rozchodu.

V prvním dílu jsme psali o dalších případech, kde je dobré zvážit rozchod. Například o situaci, kdy pro přežití vztahu musíme jít proti vlastním hodnotám.

V jakých situacích se rozcházíte vy? A stalo se vám někdy, že jste rozchodu litovali? Napište do komentářů pod článkem.