O strachu, který nás drží v nefunkčním vztahu

Proč nedokážeme opustit ty, kteří už v našem životě nemají své místo? Hledejme v sobě ten ukrytý hlásek, který volá, abychom si nešlapali po štěstí. Musíme být trpěliví, protože ho většinou přehlušuje mnohem silnější strach.

Cítíme, že s partnerem nejsme šťastní. Netěšíme se večer domů, když víme, že ho tam najdeme. Tušíme, že na světě existují lidé, vedle kterých bychom se mohli cítit šťastnější. Přesto v našem současném vztahu zůstáváme. Proč?

Radit druhým, s kým mají zůstat a koho mají opustit, je mnohem snazší, než poradit sami sobě. Možná i my zažíváme situace, kdy se nás někdo blízký znovu a znovu ptá: „Jak s tím člověkem můžeš vydržet? Vždyť je takový… Vždyť dělá tohle…“

Můžeme jim říct, že do našeho vztahu nevidí a vycházejí jen ze svého vnějšího pozorování. Nemusíme je poslouchat, protože nikdo nemá právo nám mluvit do života, pokud o to nestojíme. Jenže co dělat v případě, kdy mají pravdu a my to víme?

Hluboký strach

Nemůže za to náš hluboce zakořeněný strach z neznámého? Strach, že se ocitneme v situaci, kterou neznáme a na kterou nejsme připraveni. Nebo strach, že přijdeme o něco, co nám v životě dává řád a poskytuje zázemí a komfort…

Strach je přirozená emoce, kterou máme biologicky zabudovanou v mozku. V dávných dobách nás chránila před nebezpečnými zvířaty – mozek nás s předstihem varoval, že je potřeba utéct, abychom si zachránili život.

Dnes je svět o něco bezpečnější, takže o svůj život už se tolik bát nemusíme. Přirozená obava našeho mozku, která nám brání, abychom se neuváženě vrhali do nejrůznějších rizik, nicméně přetrvává. Jen v dnešním světě řeší jiné situace.

Bojíme se spíše toho, že přijdeme o životní jistotu. Děsí nás představa samoty. Bráníme se tomu, abychom ve svém životě učinili rozhodnutí, které by později nebylo možné vzít zpátky.

Hledejme hlásek

Možná proto nechceme opustit špatné partnery. Abychom neztratili emoční zázemí a finanční stabilitu. Při každém pomyšlení na to, že bychom nefunkční vztah mohli ukončit, se naše mysl okamžitě zaplaví obavami, že už nikdy nikoho nenajdeme a zůstaneme úplně sami. Nebo že budeme muset začít svůj život někde úplně jinde…

Sami sebe se však zeptejme: „Je smyslem našeho života setrvávat ve stavu, který nás netěší nebo dokonce ničí?“

Když si alespoň připustíme, že s trochou vytrvalosti můžeme většinu problémů vyřešit, dokážeme i náš současný život vidět mnohem barvitěji. Hledejme v sobě ten ukrytý hlásek, který volá, abychom si nešlapali po štěstí. Musíme být trpěliví, protože ho většinou přehlušuje mnohem silnější strach.

S životními změnami, pokud jsou aspoň trochu plánované, se dá bojovat, a to i za cenu dočasného snížení životní úrovně, na kterou jsme byli zvyklí. Pocit nově nabytého štěstí však dokáže všechno vynahradit. A právě jeho sílu často zbytečně podceňujeme.

Ubíjející stabilita je častokrát více vyčerpávající, než životní neuspořádanost protkaná úžasným vnitřním pocitem, že jsme se dokázali zbavit otěží a vykročit vstříc svobodě. Za tu nás přece nemůže nikdo potrestat…

Foto: Adobe Stock