Transgender modelka Peťa Nitka: Jaký mají život lidé, kteří hejtí? Já jsem na každého hodná

Narodila se jako kluk, ale už od počátku cítila Peťa Nitka, že žije ve špatném těle. V roce 2018 podstoupila změnu pohlaví. Už předtím se ale živila jako modelka, přestože měla tělo muže. A proto jí bylo přezdíváno „první transgender modelka“. V rozhovoru pro Magazín Antilopa se osmadvacetiletá kráska rozpovídala nejen o cestě za novým tělem, ale také o současnosti, kterou nyní prožívá jako vdaná paní.

Peťo, narodila jste se jako Petr… Kdy jste začala cítit, že jako kluk nejste šťastná?

Já vždycky říkám, že to bylo od prvního dne. Vůbec si ani nepamatuji, že jsem se někdy jako kluk cítila. Když jsem byla malá, tak jsem nevěděla, proč mi táta stříhá vlasy na ježka a proč prostě musím ve školce být oficiálně s kluky, takže jsem to hned od začátku začala hrozně porušovat, ve školce jsem si hrála s holčičkami.

Naštěstí jsem se narodila do takové rodiny, kde se to neřešilo nějak dramaticky. Dokonce, to jsem asi ještě nikde neřekla, v pěti letech mě mamča vzala k nějaké psycholožce, a všechno jí povykládala. Že jí kradu make-up, nosím ručník na hlavě a tvářím se, že to jsou vlasy, a dokonce mi nedávno mamča prozradila, že jsem si i vymyslela dívčí jméno, ale teď nevím jaké. Ale trvala jsem na tom, ať mě tak všichni oslovují.

Ve zkratce – věděla jsem to hned od začátku. My jsme doma nikdy neměli takový ten coming out, že jsem musela přijít a říct: „Cítím se takhle a takhle.“ Oni to hned věděli. Asi jsem vždycky byla špatná herečka nebo jsem to ani nechtěla hrát. Párkrát jsem se o to pokoušela, hrát kluka, ale vůbec jsem nevěděla, jak takový kluk třeba chodí nebo jak sedí. Na mě to bylo hned vidět od začátku.

Věděla jsem, že budu holka

Kdy jste se reálně začala zajímat o změnu pohlaví?

Abych řekla pravdu, tak asi tak nějak hned. Já jsem ročník 1994 a na přelomu tisíciletí už se o tom hodně mluvilo, i když určitě ne tolik jako dneska. Když mi bylo pět nebo šest let, zjistila jsem, že existuje změna pohlaví. Tehdy to interpretovali v televizi, že se prostě necháte přeoperovat na ženu, což ale tak nefunguje, nějaké přeoperování. Je to docela dlouhý proces. Já jsem ale ve skrytu duše věděla, že to jednou podstoupím a budu holka.

Co všechno jste musela podstoupit, než jste na operaci šla? Tedy kromě samotného pohovoru u sexuologa nebo sdělení rodině a přátelům…

Nemůžu říkat, že to je individuální. Já jsem měla to štěstí, že už se v té době začalo o mně psát, a přece jen ti psychologové, psychiatři a sexuologové, ke kterým jsem musela chodit, už mě znali skrze média. Měla jsem jakoby takovou trochu protekci, že to třeba šlo rychleji než v jiných případech.

Ale v jiných případech například, než vám sexuolog dá hormony, si musí být na sto procent jistý, že to myslíte vážně. Že to není chvilkový moment, že chcete změnit pohlaví, protože to je nevratné. A u mě to ani nějak dlouho nezkoumali, protože za prvé já už jsem tam vizuálně přišla jako holka a za druhé už mě znali z médií a věděli, že to myslím vážně. V normálních případech to trvá několik měsíců, než se doktor rozhodne opravdu ty hormony dát.

Musela jsem samozřejmě podstoupit vyšetření u sexuologů, u psycholožky, ještě endokrinologii, kde zjistí, jestli je moje tělo vůbec dostatečně silné na to podstoupit takovou změnu. Naštěstí to všechno vyšlo, začala jsem brát hormony, někdy na začátku roku 2017.

Bohužel, u nás existuje vyšetření, které se jmenuje pletysmograf, to vás připojí na různé diody a pouští vám porno. Aby sexuolog věděl, na co jste orientovaná. Ale ten přístroj je určen pro soud, v případě zločinů, kde je ubližováno dětem. Abych to zkrátila, je to pro pedofily a různé devianty, kteří se dopustí trestné činnosti sexuálního charakteru a na základě toho zjišťují, na co jsou orientováni. Nemá to ale vůbec nic společného se změnou pohlaví.

Bohužel, já jsem si tím musela projít. Je to dost nepříjemné, sledovat dětské porno. A i kdybych byla orientovaná na ženy nebo na muže, tak to nemá žádnou spojitost s tím, že jsem chtěla změnit pohlaví. Navíc jim ten přístroj nefunguje, protože jim vyšlo, že jsem orientovaná na ženy. A já jsem úplně od mala orientovaná na muže. Takže toto byla v rámci změny pohlaví nejnepříjemnější věc. Sexuologové na to posílají lidi úplně zbytečně. Jednou mi dokonce psal trans kluk, který byl invalidní, na vozíčku, a sexuoložka ho nutila jít na toto vyšetření, než mu dá hormony, což je úplně zbytečné a hrozně nechutné a nepříjemné.

Jak probíhala samotná operace?

Jak probíhala operace? Já vlastně nevím. Samozřejmě jsem u toho spala. A samozřejmě na internetu je spousta videí a animací, co vám tam všechno sešívají, a protože jsem věděla, že mi to budou dělat, tak jsem to vidět ani nechtěla. Ale z penisu se vytvoří vagína, plně funkční.

I když dost často se to nepovede, u mě se to naštěstí ale povedlo. Když jsem nedávno přecházela k nové gynekoložce, která mě neznala, tak jí docela dlouho trvalo, než zjistila, že je v tom nějaký rozdíl.

Hradí vše pojišťovna?

Pojišťovna hradí celou změnu. Slyšela jsem, že údajně není ani zase tak nákladná. Vím, že je to kontroverzní téma, ale já platím pojištění ze svého každý měsíc, takže si myslím, že během roku a půl jsem si na to našetřila. Prý ta operace stojí 50 až 60 tisíc. Ale ze svého jsem do toho nemusela dát nic oficiálně. Do té změny. Nebudeme řešit změnu šatníku a nějaké vizuální změny, ale hormonální terapie i operace jsou hrazeny ze zdravotního pojištění.

Pocit štěstí i nepříjemné bolesti

Když jste se probudila a místo penisu jste měla vagínu, jaké byly pocity? Zkoumala jste své nové přirození? Co pro vás bylo na ženském těle úplným překvapením?

Rekonvalescence je dlouhá a já jsem strašně netrpělivý člověk v určitých věcech. V té době už jsem měla nového přítele, takže jsem první sex měla asi měsíc a půl od operace. Mně se to naštěstí velmi rychle hojilo. Takže za měsíc a půl jsem normálně fungovala.

A když jsem se probudila a místo penisu jsem měla vagínu, tak pocit super. Ale samozřejmě jsem se probudila do strašných bolestí. Takže to štěstí šlo na chvilku stranou. První jsem se musela vypořádat s tou bolestí, bylo to opravdu hodně bolestivé, strašně nepříjemné. I víc, než jsem čekala. I když mám možná nízký práh bolesti, nevím. Těch deset dní v nemocnici byla docela hrůza.

Co intimní stránka? Dokázala byste třeba porovnat ženský orgasmus s tím mužským?

Ženský orgasmus je daleko silnější, delší a je prostě lepší.

Jak vás vnímají muži kolem vás?

Já jsem vždycky měla přítele a kluky kolem sebe od té doby, co jsem se stala holkou, takže to je v pořádku. Většinou jsem měla cizince, můj první vážnější vztah byl s Vietnamcem, ale byl vyšší než já. Vždycky jsem byla docela ujetá na Asiaty.

Jestli nevadilo, že jsem dřív byla kluk? Asi jo, ale zůstali se mnou. Hlavně už do toho vztahu šli s tím, že to věděli. Já jsem to nikdy netajila. A kdybych to tajila, tak se to brzo dozví, u mě se to moc tajit nedá. Můj intimní život je teď definitivně v pořádku.

Veřejnost vás vnímá jako první transgender modelku. Jak jste se dostala k modelingu?

To bylo v roce 2015. Žila jsem dlouhou dobu v Americe se svojí nejlepší kamarádkou Martinou a potom jsme odjely studovat školu do australského Perthu. A jednoho dne jsem kouřila před školou, už jsem vypadala hodně androgenně, ještě jsem nezačala se žádnou změnou, jenom jsem ji měla v hlavě, ale už jsem vypadala dost feminně… A potkala jsem jednoho fotografa, ten se mnou začal fotit v jeho ateliéru fotky a koncem roku 2015 ty fotky vyšly v magazínu.

On z toho udělal docela senzaci tím, že mě nazval androgenním modelem, což v té době bylo strašně moderní. I přesto, že jsem mu říkala, že mám v plánu brzo změnu pohlaví, tak se z toho snažil vytěžit co nejvíc, a povedlo se to.

Vždycky jsem dělala trochu jiný styl modelingu. Dělala jsem samozřejmě normální přehlídky, ale když jsem to dělala já, v zemích třeba jako v Jižní Africe, kde jsem byla jako první trans modelka na mole, potom i v Indii v roce 2017, tam se o tom taky hodně psalo. Takže vždycky, když jsem někam přijela, tak z toho byl poprask. Což mi v té době dělalo docela radost.

Je tady nepřímá nenávist

Zajímá mě vnímání veřejnosti – hejty versus podpora.

První československá transgender modelka použil poprvé jeden magazín v roce 2018, myslím, že to byl slovenský Inspire. Mně se to strašně líbilo, protože jsem nikdy v ničem nebyla první. Vždycky jsem byla všude poslední. Od té chvíle se to označení neslo. Vždycky, když se o mě psalo, tak mě to těšilo. Že jsem veřejně známá, to mě bavilo určitou dobu, samozřejmě jsem do toho šla dobrovolně, ale potom už ne.

Jsem hodně pozitivní člověk, na každého jsem hodná. Mám pocit, že vždycky, když jsem někoho potkala, nebo když mě lidi oslovili na ulici nebo mi psali, ve 100 procentech ke mně byli milí a hodní.

Je tady i strašná nenávist, ale ne do očí nebo přímo. Vždycky, když o mně vyjde nějaký článek, tak je nenávist v diskusích. A to si říkám, že o tom by se fakt mělo začít mluvit. Mě by totiž hrozně zajímalo, co to je za lidi. Sedí doma na gauči, s pivním pupkem, chlastají a nemají, chudáčci, co dělat, tak se aspoň koukají na internet, čtou bulvár a potom tam komentují hnusné věci lidem.

Když to napíše nějaký pupkatý chlap, tak je to v pořádku, ale když to napíše pěkná holka, tak si říkám: „Ježíš, co se ti stalo, holka?“ Proč je toto nutné někomu říkat, koho ani neznáš. Vlastně mi je líto těch lidí, ne sebe. Jsem asi masochistka, já si ty zprávy čtu, ale pak si uvědomím, jak mi je vlastně dobře. Že sama tohle dělat nemusím. Nemusím nikoho hejtit, nikdy jsem to nedělala. Spíš mě zajímá, jaký ti lidé mají život, co je dohnalo k tomu, že skončili takto.

Znám lidi, kterým se zhroutil svět

Kolik lidí jste inspirovala ke stejnému kroku?

Já doufám, že nikoho. To není o tom, že někoho inspiruji: „Hej, pojď, buď trans, je to super.“ Ale samozřejmě trans lidi mají v sobě vždycky vnitřní boj, když cítí, že se narodili ve špatném těle. A změna pohlaví je poslední krok, ke kterému se chtějí odhodlat. Nikdo nechce změnit pohlaví, nikdo do toho nechce jít, protože je to zdlouhavé, náročné, bolestivé a pro mnohé je to i sociální sebevražda.

Pro mě nebyla, já jsem se pohybovala v takové sféře, v jaké jsem se pohybovala, měla jsem velké štěstí. Ale znám příběhy lidí, co ve 30 šli do změny pohlaví, a v tu dobu se jim absolutně zhroutil celý svět. Všichni je opustili, vyhodili je z práce, začali třeba pít, celý jejich život šel do hajzlu jen proto, že se odhodlali být někým, kým celý život uvnitř byli.

Změna pohlaví je fakt pro trans člověka úplně ta poslední varianta, když už je ten stav neúnosný. Psala mi spousta lidí, kteří se potýkají s podobnou záležitostí v životě a doufám, že jsem hodně z nich nasměrovala správnou cestou. Nikdy nikomu nedávám svůj telefon, ale když mi napíše někdo opravdu zoufalý, tak nemám problém mu ho dát a třeba hodinu si s ním vykládat, abych ho povzbudila. Nedávno mi psala maminka někoho, že její dítě se s tím potýká. Tak jsem jí dala telefon a ona mi pak volala.

Když jsem vás poznala, měla jste přítele a plánovala jste budoucnost. Jak je to teď? Chcete se pořád vdát a mít děti?

Já jsem se nedávno vdala, v Dubaji, takže super. Shodou okolností je to muslim, já vždycky musím mít něco divného v životě. Chuděra moje máma, ta už se ani nediví. A budoucnost si plánujeme a děti asi taky. Ale zatím je to ve hvězdách, protože si nehodlám nechat transplantovat dělohu jako například Jessica Alves.

Je to také samozřejmě téma k diskusi pro ty hejtry. Drželi jsme to s manželem v tajnosti, nechtěli jsme to říkat, protože mi bylo jasné, že z toho vznikne cirkus, že on je muslim a já tak, jak jsem se narodila… Ale našla se nějaká dobrá duše, která to nabonzovala.

Brzy ty diskuse přejdou, já moc gratuluji a přeji hodně štěstí. Plány do budoucna jsou tedy jaké?

Nevím, fakt nevím. Teď žiji devátým měsícem v Dubaji, ale nebaví mě to tady už, strašně nemám ráda sucho a život v poušti. Nevím, proč jsem se odhodlala tady bydlet. Vdala jsem se a mám v plánu se co nejdřív přesunout do Evropy.

Čím jsem starší, tím si víc uvědomuji, že jsem Evropanka. Vždycky je mi po Evropě smutno, když tam dlouhou dobu nejsem. A to, že jsem se vdala, nic nemění na tom, že vždycky budu dělat to, co chci já. Když se naštvu, tak se třeba rozvedu.

Moc děkuji za rozhovor, Peťo.

Foto: Se souhlasem Peti Nitky