Radost z obyčejnosti

Tohle „letní“ čtení je všechno, jen ne obyčejné. V knize Radost z obyčejnosti vyrazíte na roadshow v té nejlepší společnosti. Na cestu po slunné Itálii se s vámi vydají samotný papež a dalajláma.

Foto: Magazín Antilopa

Radost z obyčejnosti je hodně netradiční roadshow.

Lucie Olive

5.6.2019

Papež se obrací na svého prvního tajemníka, drahého bratrance Paola, s neobvyklou žádostí – přeje si několik dní strávit jako obyčejný člověk. Přesně tak začíná zvláštní a absurdní příběh, u kterého si budete neustále říkat, že by se klidně mohl stát.

O svém nápadu se papež zmíní dalajlámovi, vzácném hostu, který je tou dobou na oficiální návštěvě hlavy křesťanské církve. Jak tušíme, nápad se mu zalíbí, Paolova manželka Rosa zajistí čtveřici perfektní přestrojení a jedno (ne)obyčejné dobrodružství může začít.

Praštěné čtení

Můj první dojem z knížky byl radost a zvědavé očekávání. Po přečtení anotace mě napadlo, že půjde o pěkně praštěnou knížku. O nenáročné čtení do tramvaje, milou oddychovku s lákavě neotřelým příběhem. Už v první třetině knihy mi ale došlo, že se mezi písmeny skrývá trochu víc.

„Vymýšlíme si báchorky o tom druhém. V duchu si vytváříme příběhy – ona je taková, on je takový; podívej, ona vždycky dělá tohle, on vždycky dělá tamto – a pak nám tyto vymyšlené báchorky brání vidět, jaký je ten člověk doopravdy v přítomnosti.“ Dalajláma vysvětluje, jak vznikají zbytečné hádky v manželství (str. 88)

Autor se totiž dotýká náročných témat tak nenápadně a lehce, že si toho leckdy ani nevšimneme. A tak na pozadí krásných scenérií Itálie, sýru, ovoce a vína, prožíváme s hlavními hrdiny malinké příběhy, posloucháme podnětné konverzace, potkáváme neobvyklé lidi, vracíme se do minulosti a jsme svědky „náhod“, které náhodami možná nejsou. Čteme o touze po svobodě, hledání odpovědí, moderním pojetí víry, lásce, egu, laskavosti, strachu, křehkosti a síle, aniž bychom si to uvědomovali.

Ve vybrané společnosti

Osobnosti svatých mužů jsou vykreslené přirozeně a jejich myšlenky lákají a inspirují. Většinu času nápadně kontrastují s obyčejnými lidmi z „běžného života“, kteří přes všechny snahy více či méně podléhají svým strachům, konzumu a slabým stránkám. Papež i dalajláma se svým slabostem občas poddávají s nimi a tak chvílemi čteme o dvou vrtošivých usměvavých stařících, kteří hledají odpovědi na otázky jako každý z nás.

„Strašně jsem tu andulku miloval, doopravdy miloval, ale co tím chci říct: od té doby mě často napadá, jestli my lidi nejsme vycvičeni stejným způsobem. Slyšíme některé věci – jako dítě většinou od rodičů, jako puberťáci od kamarádů a jako dospělí třeba od kolegů v práci – a vryjí se nám do mozku. Později je opakujeme a vryjeme je tak do mozků našich dětí, našich přátel, lidí v naší farnosti.“ Papež přirovnává svou mluvící andulku k lidem (str. 134)

Kniha má překvapivé rozuzlení a celá působí jako italské moře – čím dále postupujeme od břehu, tím hlubší a pestřejší je. A někdy i temnější. Za výletem svatých mužů totiž nestojí pouze touha vyklouznout na pár dní z jejich zaběhnutých rolí, jak na začátku tvrdili, ale i něco víc… To už si ale přečtěte sami.