Líná kůže a předražený avokádový toast: Nesuďme a neházejme mladé do jednoho pytle

Na téma mladí lidé, zejména mileniálové, byl už napsaný nejeden článek. Upřímně, většina z nich není pozitivní. Jsem milenálka. A chci vám ukázat pohled z druhé strany.

Mileniálové, nebo také generace Y.  Většinou se můžeme dočíst, že se jedná o mladé lidi narozené přibližně mezi 80. až 90. lety, kteří žijí v symbióze s elektronikou, celý den tráví na sociálních sítích a nikdy nezvedají hlavy od svých mobilů či tabletů.

Jsou těžko zaměstnatelní, svobodomyslní a sebestřední. Mají přehnané nároky a nekonkrétní cíle, jsou líní, neloajální, hledají práci „srdcovku“, která bude dávat smysl a nechtějí se nechat omezovat majetkem či vlastním bydlením. Místo hromadění majetku se zaměřují na prožitky a peníze utápějí v cestování, službách a vlastních malých projektech.

Když se řekne mileniál, měli bychom si představit mladého fousatého hisptera líně popíjejícího latte ve stylové kavárně.

Předražená káva

Australský milionář a realitní magnát Tim Gurner je ve své představě představitelů generace Y ještě konkrétnější. Jeho provokativní vyjádření z roku 2017, ve kterém řekl, že si „mladí lidé nemůžou dovolit vlastní bydlení proto, že zbytečně utrácejí za předraženou kávu a nazdobené toasty s avokádem,“ stalo symbolem lenosti a marnotratnosti mladých lidí a rozbuškou spousty vášnivých hádek. V pořadu 60 Minutes In Australia tenkrát vysvětlil, že očekávání mladých jsou velmi vysoká, nechtějí příliš pracovat a utrácejí vysoké částky za zbytečnosti. A proto se jim logicky nedaří dosáhnout na vlastní bydlení. „Když jsem se snažil koupit si svůj první byt, tak jsem neutrácel 19 dolarů za avokádo na toustu a čtyři dolary za kafe,“ řekl Gurner.

Dále Gurner zmínil, že své první podnikání rozjel v 19 letech a rozhodně se neflákal. „Byl jsem tam tehdy od šesti ráno do půl jedenácté večer. Sedm dní v týdnu, dokud jsem si nemohl dovolit svoje první bydlení. Neřešil jsem, jestli můžu jít na snídani, nebo večeři, prostě jsem makal.“

Rozhovor dodnes vyvolává bouřlivé reakce. Jak se ale zdá (alespoň z diskuzí na internetu), Gurner není jediný s podobným míněním o mladých lidech. Názor na generaci mileniálů nikomu nevyvracím. Chtěla bych ale ukázat pohled z druhé strany.

Já, mileniálka

Patřím mezi mileniály. V dospívání mě provázely první mobilní telefony a hojně používám sociální sítě. Miluji kavárny, toužím po cestování, smysluplné práci a sem tam si dám i ten toast s avokádem. Jistě, „životní styl mileniálů“ má svá pozitiva i negativa. Přesto podle mě není tak snadné shrnout naši generaci do jednoho odstavce. A rozhodně ji nevidím tak černě.

Ráda si dám dobré cappuccino s nazdobeným dortem. Do kavárny ale nechodím každý den. Miluji cestování, ale na dovolenou nejezdíme ob měsíc. Nepotřebuji auto, zbytečných věcí se zbavuji a chytrý telefon měním, až když doslouží. Nábytek mám z IKEA.

Já i můj muž máme slušné platy. Každý den se po práci věnujeme vlastním projektům a pracujeme rozhodně víc než 40 hodin týdně. Přesto pro nás vlastní bydlení znamená velký oříšek, balík starostí a splácení dluhu až do důchodu. A většina z mých přátel si nemůže vlastní bydlení dovolit vůbec.

Tak kde je chyba? Odpověď možná nenajdeme ani tak v kavárnách, jako spíš v situaci na trhu s nemovitostmi a energiemi, v růstu inflace a ve výši mezd.

Gurnerova rada není úplně mylná a utrácet peníze s rozmyslem je rozhodně dobrá cesta. Ale vařit si kávu doma bohužel k vlastnímu bydlení každému nestačí.

Odhlédněme teď od stavu v Austrálii (v době Gurnerova rozhovoru byla situace taková, že ceny nemovitostí se zde vyšplhaly do závratných výšin a vysoké procento mladých lidí bylo nuceno bydlet i v dospělosti s rodiči) a podívejme se k nám. Gurnerova rada není úplně mylná a utrácet peníze s rozmyslem je rozhodně dobrá cesta. Všichni bychom měli přemýšlet nad svými výdaji, příjmy a rezervami, zvlášť v dnešní době šílené inflace. Ale vařit si kávu doma bohužel k vlastnímu bydlení nestačí.

Kafe doma bydlení nezajistí

Počítejme spolu. Cena bytu v Praze se aktuálně pohybuje průměrně kolem 132 000 korun za m2. Pokud si budu chtít pořídit byt o velikosti 70 metrů čtverečních, potřebuju na něj asi 9 250 000 korun. Pokud si půjčím od banky 80 % s úrokovou sazbou 5 % na 30 let, hypoteční kalkulačka mi vyplivla měsíční splátku téměř 40 tisíc korun, a 1 850 000 korun musím zaplatit hned.

Cenu kafe počítám do 100 korun, chleba s avokádem do 200 korun. Pokud si dám každý den jednu kávu v kavárně a dvakrát týdně chleba s avokádem, vychází mi měsíčně 4 700 korun. Malá částka to v žádném případě není, ale vlastní bydlení mi nezajistí. V ostatních regionech v Česku není situace závratně lepší. Jsou zde nižší ceny nemovitostí, jídla a služeb, ale také nižší platy než v Praze.

Líná kůže?

Další častou výtkou na adresu mileniálů je jejich domnělá nechuť k práci. Obecně jsou prý líní, mají vysoká očekávání, žádají nadstandardní benefity a pracují pouze, když musí.

Vidím to trochu jinak. Vnímám to tak, že od předchozí generace nás odlišují možná částečně jiné životní priority. Nepracujeme méně, pouze vkládáme svůj čas a energii nejen do výdělečných úvazků a podnikání, ale také do jiných projektů než je slušně vydělávající práce (ať už to jsou startupy, neziskovky, koníčky, péče o svoje zdraví nebo „jen“ vztahy s přáteli a rodinou).

Pardon, ale pracovat téměř 17 hodin denně, jak uvádí Gurner, nepovažuji za nic obdivuhodného. Spíš naopak, takový život vnímám jako mrhání. Při takto šíleném stylu práce dotyčný člověk devastuje svoje tělo, duši a posílá vztahy k šípku. Ukažte mi člověka, který pracuje 17 hodin denně, a zároveň je spokojený a vyrovnaný, cítí se dobře, má spokojené vztahy, zdravé tělo a dokáže svůj život skutečně prožívat, a ne ho smrsknout na odškrtaný to-do list, rychlé jídlo a spánek. Pokud budu pracovat 17 hodin denně, zbývá mi 7 hodin na spánek a život po práci. Pochybuji, že v takovém životním stylu ví člověk vůbec, jak se jmenují jeho děti.

Mým cílem je dělat smysluplnou práci, a dělat ji tak kvalitně, jak jen dokážu. A zároveň u toho žít. Raději tedy zvolím práci, která je méně placená, ale budu pracovat na smysluplných projektech pro zaměstnavatele, který vnímá své lidi jako bytosti z masa a kostí. A nabízí více volného času, méně přesčasů a třeba sem tam homeoffice. Anebo pracovat na sebe. Ráda bych v budoucnu viděla vyrůstat svoje děti. Ano, ve výsledku se zřejmě nestanu miliardářkou. Tu cenu přijímám. Mým životním cílem není udřít se k smrti.

Mým cílem je dělat smysluplnou práci, a dělat ji tak kvalitně, jak jen dokážu. A zároveň u toho žít.

Na závěr bych chtěla říct, že samozřejmě znám i mladé lidi, kteří jsou sebestřední a líní, a neváží si peněz. Cílem článku ale bylo ukázat, že házet kvůli nim celou generaci do jednoho pytle je nesmysl.

A ještě jedna kávová poznámka na závěr.

Častým argumentem v diskuzích o mileniálech jsou narážky na předraženou kávu. Když se však rozhlédnete po nejen pražských kavárnách, často si všimnete jedné maličkosti – mladí lidé sem chodí nejen klábosit s přáteli a číst knížku, ale často také na meetingy, studovat a pracovat.

Symbolem předražené kávy se ve vodách internetu staly kavárny sítě Starbucks. Kdo do nich ale nechodí, neví jeden podstatný detail: tyto kavárny jsou běžně plné pracujících mladých a studentů. Mají totiž často otevřeno až do noci, je tu klid, dostanete nápoje do obřích hrnků, jsou bez obsluhy a můžete zde sedět, jak dlouho potřebujete. A tomu odpovídá vyšší cena kávy.

Jak vnímáte mileniály a obecně mladé lidi vy? Jste jedním z nich?

Zdroje: Rozhovor s Timem Gurnerem (Aktuálně.cz), hypoteční kalkulačka

Další zajímavé články k tématu generace Y: Děti, co nechtějí dospět (Forbes.cz), rozhovor se sociologem Martinem Buchtíkem (Reflex.cz)

Foto: Adobe Stock