Zasáhla nás ztráta důvěry: Lidé nevěří politikům, médiím ani sobě navzájem

Lidé jsou dnes schopni zpochybnit téměř cokoliv od války, kulatosti Země, oficiální statistiky až po atentát na politika. Když se nám něco nelíbí nebo nevyhovuje našemu názoru, je nejjednodušší to označit za lež. Zpochybňování se stalo významnou součástí naší společnosti i politiky.

Lež je součástí lidstva od pradávna. Vymyšlené příběhy a historky si lidé vyprávěli před desítkami tisíc let, když ještě neexistovalo písmo. Když v 19. století vznikly první bulvární noviny, takzvaný „yellow press“, vycházely v nich občas reportáže o smyšlených nestvůrách i fantastických zážitcích, aby to přilákalo čtenáře. Mystifikace je i dnes nedílnou součástí třeba politiky, diplomacie nebo tajných služeb.

Význam lži ale v posledních letech začíná narůstat i v rámci našeho každodenního života. Slovní spojení „on lže“ nebo „to je lež“ se stává stále častěji běžnou součástí naší komunikace a zaznívají v projevech politiků i ve zprávách, které si píšeme. Když s něčím nesouhlasíme, nemusíme diskutovat ani argumentovat. Stačí, když svého oponenta označíme za lháře.

Pocítil jsem to i já nedávno, když jsem napsal článek, ve kterém jsem hodnotil působení ministra Mariana Jurečky v oblasti důchodů. Popsal jsem v něm, co považuji za dobré a co naopak za špatné, a uzavřel jsem text tím, že Jurečka toho pro naše důchody udělal více, než se na první pohled zdá. V následujících dnech mě zasáhla vlna nenávisti, hejtů a urážek od těch, kteří s mým článkem nesouhlasili. Přišlo mi mnoho e-mailů, pod článkem se rozvířila velká diskuse, a mě překvapilo, jak často všude zaznívalo, že všechno, co jsem napsal, je lež a že jsem lhář. Někdy to dokonce lidé tvrdili i v případě, že článek nečetli, což sami přiznali.

Velké vzájemné neporozumění

Mám pocit, že společnost je natolik rozdělená a zasažená vzájemným neporozuměním, že už ani nemáme zájem o dialog nebo hledání kompromisu. Sociální sítě a jejich sofistikované algoritmy nás uzavírají do stále hlubších a izolovanějších názorových bublin a informace z vnějšího světa se k nám dostávají jen omezeně nebo dokonce vůbec. A když uvidíme názor nebo zprávu, která se nám nepozdává, máme tendenci ji zpochybňovat nebo jí vůbec nevěřit.

Zpochybňování je velmi snadné a díky sociálním sítím, videím nebo streamování lze rychle získat i velké publikum, které s naším pohledem na svět souzní. A nejde jen o úsměvná tvrzení o tom, že Země není kulatá nebo že mobilní 5G sítě poškozují zdraví. Někteří lidé jsou ochotni zpochybnit, že se závažné věci vůbec nedějí – tvrdí, že na Ukrajině není válka a na Slovensku se nešířila kulhavka a slintavka.

Popírání faktů, pravdy a reálných událostí se stává i silným nástrojem politického boje. Někteří politici zpochybňují události a označují zprávy za lživé tak často a intenzivně, že na to pak paradoxně sami doplácejí. Příkladem může být třeba slovenský premiér Robert Fico, který svou politickou komunikaci natolik provázal s konspiracemi, že mu část Slováků nevěří ani to, že byl v roce 2024 postřelen atentátníkem.

Slabá důvěra v politiku a instituce

Všeobecná nedůvěra se projevuje i v tom, jak lidé vnímají stát, politiky a instituce. Nejdůvěryhodnějším politikem v Česku je prezident Petr Pavel, kterému ale nevěří 46 % lidí, ukazuje průzkum CVVM. Druhým nejdůvěryhodnějším politikem je pak Andrej Babiš, a tomu už nevěří 54 % lidí. A třeba premiéru Petru Fialovi nevěří ohromných 79 % lidí.

Důležité instituce státu jsou na tom na první pohled lépe, ukazuje průzkum STEM, přesto České národní bance nevěří 27 % lidí a Ústavnímu soudu 38 % lidí. Je zarážející, že důležitým institucím nevěří třetina až čtvrtina populace. Například České televizi, která je financována veřejností z koncesionářských poplatků, nevěří 58 % lidí, z toho 29 % jí nevěří zcela vůbec. Je velmi zarážející, jak významná mediální organizace s miliardovým rozpočtem vzbuzuje nedůvěru v tak ohromném množství lidí.

Pokud lidé svému státu nevěří, mají k němu slabší pouto a někdy se ho snaží i obcházet. Může se to projevovat třeba tím, že zpochybňují varování nebo doporučení oficiálních orgánů, což bylo vidět například při loňských varováních Českého hydrometeorologického ústavu před povodněmi, která někteří lidé zpochybňovali nebo zlehčovali. Nedůvěra ve stát, jeho instituce nebo třeba hospodaření s daněmi může mít nepříznivé následky i do budoucna a může vést i k některým negativním vlivům, třeba růstu korupce.

Složitější život a napětí

V situaci, kdy jednu zprávu nebo událost dokážou dva lidé vnímat naprosto odlišně, bude složitější žít. Pokud vzájemná společenská nedůvěra poroste a budou přibývat věci, na kterých se všeobecně neshodneme, nebude to příjemné pro nikoho. I blízcí lidé nebo rodiny se začnou odcizovat, protože budou mít stále méně témat, o kterých si budou moci povídat, aniž by to mezi nimi vyvolávalo napětí.

Nehledě na to, že rozdělená společnost, ve které si lidé vzájemně nevěří, je i mnohem zranitelnější vůči vnějším vlivům nebo nepřátelům. A snadněji také může podlehnout i těm, kteří z nenávisti politicky a mocensky těží.

Mysleme na to ve chvíli, až někoho bezdůvodně označíme za lháře, aniž bychom se nad tím, co řekl nebo napsal, alespoň na chvíli zamýšleli.