Vendula Pizingerová: Stoupají počty dětských sebevražd, ale není to sexy téma

S Vendulou Pizingerovou se život nikdy moc nemazlil. Zažila si traumata v podobě sebevraždy manžela, známého hudebního skladatele Karla Svobody, a také přišla o dceru Klárku, která onemocněla leukémií. Právě díky ní založila Nadační fond Kapka naděje, který každoročně pomůže desítkám rodin, jejichž děti zasáhne leukémie. Ne každý by toho tolik unesl, ale Vendula žije dál, a to na plné obrátky. Před dvěma lety se jí narodil syn Josef. Letos oslavila padesát let, a jak říká v rozhovoru pro Magazín Antilopa, tragédie nemůže zabránit, abyste dále žili svůj život.

Vendulo, jak jste oslavila životní jubileum?

Oslava? My jsme žádnou oslavu neměli. Byli jsme v den mých narozenin na Islandu a já jsem pak dostala dárek, o kterém jsem nevěděla, a to že jsme dál z Islandu neletěli domů, ale do Malagy.

Jak se cítíte? Říká se, že je to takový zlom, 40 let, pak 50…

Nevím. Říká se, že 40 je nová 30, tak doufejme, že 50 je nová 40.

Zažila jste v životě tragické ztráty. Co vám pomohlo se s nimi vyrovnat a jít dál?

Člověk se musí vždy rozhodnout, jak bude svůj život žít dál. Tragédie vás vždycky poznamená, ale nemůže vám zabránit v tom, abyste dál žili svůj život, protože jinak se vám zastaví.

Co pro vás znamená láska?

Láska pro mě znamená asi všechno. Teď jsem někde četla dopisy Alberta Einsteina své dceři, kde on popisuje lásku jako největší sílu na světě. A je to pravda.

Jak dlouho už existuje Kapka naděje?

22 let.

Kdybyste to měla srovnat, před 22 lety a teď, jaký posun jste udělali?

Máme za sebou, člověk si to ani neuvědomuje, spoustu práce. My jsme začínali před těmi 22 lety sbírkou, ale i tlakem, aby se postavila nová transplantační jednotka v Praze v Motole, jednotka kostní dřeně. Teď jsme v Motole stavěli terapeutickou zahradu pro dětskou psychiatrii, přišel za mnou pan ředitel a říkal mi: „Ta transplantační jednotka už je 22 let stará a už to skýtá nějaké technické problémy, potřebovali bychom novou.“

Jsou tam různé nedostatečnosti, protože tam zatéká a tak. Takže nás v podstatě zase čeká nová práce. Věřím, že ministerstvo zdravotnictví by se mohlo zamyslet a mohlo tu částku trochu uvolnit. Nevím, kolik je to přesně, ale tenkrát to bylo nějakých čtvrt miliardy. Teď to bude samozřejmě více.

Víte, kolika dětem jste za těch 22 let pomohla?

To nikdy nespočítáte, protože to prostě nevíte. Ale jsem ráda, že to těch 22 let dělám pořád se stejnou energií a láskou. Teď akorát mi některé věci přijdou víc líto, ale to asi přichází s novým mateřstvím. A hlavně s věkem. Návštěvy těch neonatologií, to je pro mě bolestná záležitost. To jsme oslavili 15 let neonatologie na pražské Bulovce, kterou jsme celou novou zakládali, a jenom se člověk otočí, zjistí, jak ten čas neskutečně letí.

Kolik by teď bylo Klárce?

27 let.

U mateřství se všechno opakuje

Tím, co se jí stalo, jste se vlastně odsoudila k životu v nemocnicích. To musí být psychicky strašně náročné.

Je to náročné. Teď se hodně zabýváme tematikou dětské psychiatrie, je to zase nový obor pro nás. Takže jsem teď navštívila nějaké psychiatrické léčebny, Opařany, Louny a tak. Jsou lidé, kteří jsou fandové, v nepřijatelných podmínkách pracují pro děti, které nemají v pořádku psychické zdraví. Jejich počty rostou, navýšily se třeba o 300 až 400 %, což je neskutečné číslo.

Stoupají počty dětských sebevražd a pro naši společnost, si myslím, že je to strašně důležité a vypovídající. Já chápu, že to není moc sexy téma, ale mělo by se o tom mluvit. Každý vám radši řekne, že jde na operaci s žaludečními vředy, než že bude šest týdnů na psychiatrické klinice. Tak to je.

Myslíte si, že je to dobou, covidem nebo čím?

Já si myslím, že je to určitě dobou, protože jsme tam dlouhou dobu směřovali jako lidstvo.

Máte syna Kubu, bude mu 18 let a celý život v tom žije s vámi. Teď už je téměř dospělý, jak to vnímá?

Já si myslím, že teď, v té pubertě, toho nevnímá moc. Ale vždycky to asi bral jako moji součást. Jednou se mi stalo, to jsme byli v dětském domově ve Zlíně, že tam žárlil, protože byl malý. Bylo mu asi sedm nebo kolik a říkal: „Mami, ty jsi tam s těma dětma, ale já jsem tvůj.“ Dneska, doufám, už to tak nemá.

Pořídila jste si další dítě, máte dvouletého chlapečka. Jak vnímáte mateřství v takhle pokročilém věku? Je to jiné?

Je to stejné, všechno se opakuje. Rozhodně nejsem nějaká bio matka, nic neřeším. Samozřejmě to nemá nic společného s pozorností vůči dítěti, protože se může něco stát během sekundy a změní se celý život. Úraz nebo něco, a Pepíček je takový rychlý… Ale myslím, že se mu více věnuji.

Je jedno, kolik je chlapovi let

Myslím si, že jste žena velkých paradoxů. Měla jste manžela staršího, a teď o dost mladšího, měla jste dítě hodně mladá, a teď ve starším věku. Přijde mi, že máte co srovnávat.

Na té přímce je to 50 let, 50 je mně. 50 let věkového rozdílu je mezi mým prvním a třetím manželem, 16 let rozdílu je mezi mnou a Josefem a mezi Kubou a Jozífkem.

Jaký je rozdíl mít mladšího muže a staršího?

Jestli je chlapovi patnáct, nebo šedesát, je to jedno, pořád je to chlap.

Kde na to všechno berete energii?

Zatím ji mám. Dneska jsem si s Pepíčkem volala a on mi zpíval do telefonu Komáři se ženili. To je radost.

Já jsem mu byla koupit nějakou knížku, je to asi rok. On má rád knížky a rád si ukazuje, už z toho zkouší nás, už to máme u nás obráceně. A teď jsem chtěla říct té prodavačce, že je šikovný a že mu musím koupit tuhle knížku pro větší děti… A rozbrečela jsem se u toho. Co k tomu mám říct, je to prostě radost a mám, díky Bohu, tchýni, která hlídá, která pracuje z domova, takže to je super.

Jste velká cestovatelka. Manžel vás často bere na dost adrenalinové dovolené, je to pro vás relax?

Teď už jo, ale na začátku to byl někdy zápas, byl to někdy boj. Ale já si jako první řekla, že chci skočit ze skály.

Nemáte o sebe strach?

To se mě také ptali do jednoho rozhovoru. Já jsem věděla, že skáču do hloubky. Ale v podstatě, když jsem se pohybovala v horách nebo tak, trochu jsem měla strach. Ale já mám vždycky pocit, když jsem s Josefem, že se mi nic nestane. Takhle bych to vysvětlila.

V rubrice Máma na přechodu jste psala, že vám někdy přijde, že máte mužské prvky jednání a konání. Jak se to projevuje a co na to váš muž?

Mužské prvky jednání jsou vlastně pro partnerství asi určitě fajn, protože na některé věci koukáte stejně a máte tudíž na věc stejný nebo podobný názor. Takže je to dobrý, ale někdy toho pak ti muži začnou zneužívat, když nejste fiflena.

Jaké máte další plány? Kromě toho, že potřebujete v Motole opravit tu transplantační…

Ne opravit, potřebujeme novou. Dál mám plány pokračovat v osvětě a v edukaci co se týče dětské psychiatrie, to znamená příčiny, důsledky, nedostatečnost kapacit lékařů a tak dále. A pak máme samozřejmě ještě skoro 50 nemocnic po celé republice, které zásobujeme přístroji, které potřebují. Takže té práce je hodně a musím zaklepat, že se nám pořád daří.

Samozřejmě to není zadarmo, protože s mým týmem musíme vytvářet určité projekty a shánět na to finanční prostředky. Což není vždycky jednoduché a myslím si, že ta doba ještě přituhne, že se to ještě zhorší.

Jak se v dnešní době shání peníze na takové věci?

Tím, že máme projekty, tak to ještě jde. Ale musí být smysluplné, musí mít těm partnerům co nabídnout. Ale jsem zvědavá, jak to bude do budoucna. My jako národ dokážeme ve sbírkách pomoct vždycky při nějaké náhlé situaci, to znamená zemětřesení, tornádo, povodně, tak to je taková jednorázová pomoc. A tohle, o čem mluvím já, je 22 let kontinuální práce, která vlastně nikomu nepřijde jako strašná katastrofa, jako když se něco událo, nebo že spadla polovina města. Tak to není. Takže musíte mít svoje vlastní klienty a vytvářet normální marketing, tak jako v normální firmě.

Nejsem úplně dospělý člověk

Teď mi to připomnělo váš poslední status na Instagramu, senior influencer…

To tam mám pořád, to tam píšu, ať to nezapomenu. Protože jsem senior influencer, tak na to občas zapomenu, to tam napsat, ale mám to tam skoro u každého příspěvku.

Zatím se mi daří si dělat sama ze sebe srandu. Jak jste se ptala, když mi je 50, jestli se něco změnilo, tak nemám pocit, že by se něco změnilo. Asi nejsem úplně dospělý člověk a asi nikdy nebudu, zaplať pán Bůh. Ale na druhou stranu nějaké základní zodpovědnosti mám, tak je to v pohodě. Ale Instagram je z části pro mě hra, z části je to sdělování lidem, z části je to výdělečný prostředek, tak proč ho nevyužít.

Mně se vždycky líbí, jak někteří lidi říkají: „To nemáte zapotřebí.“ To mi přijde takové děsivé, že jako by lidé znali stav vašeho konta anebo platili účty jen oni.

Přes 20 let jste veřejně známá osoba. Jak je těžké se s tím vyrovnat?

Není.

A manžel? Ten musí být podle mě úplně na prášky.

Tak tomu to nevyhovuje, ale já ho tím zbytečně nezatěžuji.

A třetí otázka na tu slávu je tato: je to výhoda, že se potom třeba shání lépe ti dárci?

Proto říkám, musíte mít nějaký smysluplný projekt, abyste to dokázala marketingově prosadit. To je jako bych někam přišla a řekla, že jsem Vendula, a oni by se z toho zbláznili a zahrnuli mě hojností. Tak to není. To možná byla 80. nebo 90. léta, ale dneska se nikdo z nikoho už nezblázní.

Poslední otázka, máte projekty, mladé lidi…

Mladé lidi, i okolo sebe i v práci.

Ale jde mi o to, jestli už jste někdy třeba přemýšlela o tom, co bude, až tu nebudete? Jestli bude Kapka pokračovat?

To mě také zajímá.

Neříkám, že až umřete, ale třeba půjdete do důchodu…

A myslíte, že jsem vhodný typ na důchod?

Někdy si třeba budete chtít odpočinout. Protože to je opravdu tak psychicky náročné.

Já jsem pořád předseda správní rady, tak budu dohlížet.

Ale máte tam schopné lidi, udělala jste si tam tým, který za to bude dýchat?

Ano, takový tým přesně mám.

Tak to mám radost. Díky za rozhovor.

Foto: Profimedia (hlavní), se souhlasem Venduly Pizingerové (v textu)