Třikrát prasklá plíce superženy: Jak mě práce dostala hrobníkovi na lopatu

Baví mě, jak v každém časopisu pro ženy píšou takové ty titulky „ve čtyřiceti na vrcholu“ nebo „třicet je nových dvacet“. Řeknu vám pravdu. Jsou to kecy.

Přesně ve chvíli, kdy jsem sfoukla třicítku na dortu, jsem zjistila, že jsem „stará“ a že už bohužel nezvládnu to, co ve dvaceti. Třeba tancovat na baru a jít z mejdanu rovnou do práce. Tělo mi dalo jasně najevo, že takhle to už nejde. Já to ale pochopila až ve chvíli, kdy jsem ležela ve špitále. Ale už po třetí.

Od šestadvaceti jsem pracovala ve velmi konkurenčním a stresovém prostředí bulvárních novinářů. A protože jsem začínala vážně od nuly a pomalu netušila ani to, kdo je Lucie Bílá, měla jsem začátky opravdu těžké. Což už samo o sobě je dost stresující faktor. Navíc na mě šéfové denně tlačili, že musím přinést téma na titulní stránku.

Moje pracovní doba byla doslova od nevidím do nevidím. Po prvních dvou letech, kdy jsem byla v osm ráno v redakci, připravovala témata na poradu, psala zadaná témata a pak běžela „do terénu“ hledat témata nová a vracela jsem domů kolikrát pozdě po půlnoci, samozřejmě včetně víkendů, jsem si říkala, že takhle to nejde. Byla jsem unavená a dala si ultimátum – doma budeš vždycky do půlnoci, ať máš aspoň šest hodin spánku!

Dnes se tomu musím usmívat. Už totiž nejenže vím, že každý je nahraditelný, ale také to, že beze mě ty noviny taky vyjdou.

Chrčení jsem ignorovala

Ale zpátky k mému příběhu, k mým třicetinám. Dva měsíce po poklidné oslavě s kamarádkou v Barceloně jsem onemocněla. Taková ta horší chřipka, kdy už víte, že to jen tak nevyřešíte čajem. Došla jsem si pro antibiotika a opravdu byla skoro celý týden doma. Jenže za další týden, kdy jsem si myslela, že už jsem zdravá, jsem začala kašlat. Ne pokašlávat, ale fakt kašlat. To byl tak silný kašel! A když jsem nevyšla schody do prvního patra, usoudila jsem, že je to asi blbý a měla bych zase jít k doktorce.

Chrčení v hrudníku jsem taktně ignorovala. Ale ne tak už můj zubař, který mi chtěl volat záchranku.

Moje tehdejší praktická lékařka sídlila v poliklinice, která ještě nedisponovala počítači. A vysmála se mi, když jsem jí řekla, že si myslím, že mám určitě rakovinu a že bez rentgenu plic nikam nejdu. Rentgen mi dělat nechtěla, ale pod pohrůžkou nocování před její ordinací mi ho nakonec udělat nechala. Řekla mi, ať si druhý den ráno zavolám pro výsledky a dala mi léky na kašel.

Druhý den mi do telefonu oznámila, že mám spontánní pneumotorax a že mi volá záchranku. Nerozuměla jsem, co to znamená, ale šla jsem se vysprchovat a sbalit si věci do nemocnice.

To, co se dělo potom, bych nepřála nejhoršímu nepříteli. Záchranář mě obeznámil, že mám prasklou plíci a řekl, že vzhledem k tomu, že jsem s tím běhala už tři dny, je k podivu, že ještě žiju. A dodal, že jedeme na ARO na Karlák, kde mi snad zachrání život…

Tu bolest při zavádění drénu do plic si nedokáže představit nikdo, kdo to nezažil. A navíc ten stres a strach, kdy vůbec nechápete, co vám je, jak dlouho budete v nemocnici a co vám budou všechno dělat… Šílené.

Horší bylo, že lékaři nemohli přijít na příčinu toho, z jakého důvodu mi plíce praskla. Tak se to nechalo být, prostě plíce se zase nafoukla, vyndali mi drén a následovalo propuštění z nemocnice se slovy, že tahle sranda se může i opakovat.

Vánoce ve špitálu

Naskočila jsem zpátky do procesu. Přicházely moje oblíbené svátky v roce – Vánoce. Byla jsem na ně připravená, po nocích jsem pekla jako o život, dárky jsem měla dávno nakoupené i zabalené a mohla jsem se plně soustředit na všechny pracovní vánoční akce… Jenže víte, co se stalo? Přesně 22. prosince, v den, kdy mi začínala dovolená, jsem se ráno probudila s bolestí na hrudi.

Tak jsem si dala sprchu a zabalila tašku do nemocnice.

Odskočila jsem si za barák do polikliniky, kde jsem měla novou lékařku, která vlastnila v ordinaci počítač. Rentgenem okamžitě potvrdila pneumotorax a chtěla volat záchranku, což jsem odmítla se slovy, že nebudu přece obtěžovat záchranáře, když minule jsem s tím chodila tři dny. A že si do nemocnice dojedu sama.

Brečela jsem, Vánoce… víte kde. A ještě mě čekalo to zavádění drénu!

V nemocnici jsem strávila celé svátky i Silvestra. Byl to dlouhý mejdan v podobě léků na bolest, protože mě mezi svátky operovali. Prý už by se to nemělo stát. A příčina? Opět neznámá.

Tehdy mi to došlo

Přišel květen. Hráli jsme tehdy nějaký hokej a měla jsem víkendovou službu. Seděla jsem v redakci a tvořila noviny na neděli. Najednou přišla bolest na hrudi a brnění v rukách. Říkala jsem si, že tohle je infarkt. Nebo mrtvice, vždycky se mi to pletlo.

Přijeli pro mě kamarádi, autem a bez diskuse mě dovezli opět do známého prostředí nemocnice na Karláku. Lékaři už se drželi za hlavu, když mě viděli. Byl to opět pneumotorax, a tentokrát prý pořádný.

Opět přišlo zavádění drénu a čekání na operaci, tentokrát už větší a náročnější. Detaily vás nebudu zatěžovat, ale sebrali mi kus plíce.

Měla jsem samozřejmě rozdělanou práci, kterou bylo před operací potřeba dokončit. Přísahám, že ještě třicet minut před převozem na sál jsem editovala rozhovor. Byl s Evou Holubovou, ještě jsem jí ho stihla poslat k autorizaci. Tenkrát na mě lékař nevěřícně hleděl a říkal: „Víte, my opět nevíme příčinu, proč se vám to děje. Ale když vás tak vidím, řekl bych, že to bude ze stresu a vašeho životního stylu, který kvůli práci vedete dost špatně.“

Měl pravdu. A tehdy mi to skutečně došlo.

Plíce nedorostla

Když jsem se po dlouhé době vrátila do redakce, zjistila jsem, že tohle už nechci a ani nemůžu dělat. Zdraví už mi nikdo nevrátí, plíce mi nedorostla. V té době jsem dostala nabídku, abych dělala novinařinu jinak. A neváhala jsem.

Neříkám, že nejsem na telefonu 24/7, že pořád nekontroluju maily a že nevymýšlím nová témata pro články. Dělám to, ale můj současný šéf mě přijímal s tím, že chce, aby jeho zaměstnanci chodili do práce odpočatí a do práce se těšili. To mě přesvědčilo.

Jsem odjakživa zbytečně moc aktivní. Před časem jsem byla s kamarádkou na Kubě a jedno odpoledne pršelo tak, že se nedalo nic dělat. Byla jsem zoufalá a ona se na mě nechápavě dívala a říkala: „Co děláš? Jsi na dovolené! Tak prší! Nemusíš pořád něco dělat, nedělej prostě nic!“

Tak jsem nedělala nic. A čoveče, bylo to dobrý!

Od té doby mi nevadí, že občas nedělám nic. A na dovolené jezdím často. Vždycky hodně (a hodně) pracuju, našetřím peníze a jedu. Je to pro mě neuvěřitelný relax a dobíjím tak baterky. I kdyby to měl být jen víkend. Jakmile stojím na letišti, už odpočívám.

Umím pracovat na milion procent. Ono, když je vaše práce zároveň zábava, jde to líp. Kolegové v práci mi říkají Terminátor a slaví, když odjíždím na dovolenou. Teď si nevymýšlím, to se vážně děje. Ale díky třem pneumotoraxům jsem se naučila pracovat jinak. Vážím si nicnedělání a po krátkém čase usilovné práce se odměňuji. Od té doby mě lékaři jen chválí. A na plicním nafoukám to, co zdraví jedinci!

Vím, že pracovat se musí. Když máte rodiny, hypotéky, auta a já nevím co všechno. Bez peněz se život prostě žije těžce. Ale bez zdraví, to mi věřte, jsou vám peníze fakt k ničemu a život stojí za strašnou bačkoru!

Autorka článku je novinářka.

Foto: Adobe Stock