Pod stromeček knihy, i když Matylda ještě neumí číst

Vánoce jsou doslova za dveřmi a já předpokládám, že všichni máte už dárky nakoupené a v tom lepším případě i zabalené. Touto dobou bych v takovém módu byla před třemi lety i já. Ale můj život se rozděluje na život před Matyldou, po narození Matyldy a po nástupu do práce. Modří už vědí: ano, ještě zdaleka nejsem tam, kde bych měla nebo chtěla být. Co ale koupené mám? Knihy. Ne, nevadí, že neumí číst… Ale co to melu, ano, umí číst!

Před časem jsem vám napsala článek o tom, jak je moje dcera geniální. Pak jsme všichni pochopili, že asi úplnej Einstein nebude, ale já jsem jenom moc urputná. Nevadí. Přijala jsem to. Co se ale během dalších měsíců přece jenom nestalo…

Byť holčička o knížky moc zájem nejevila a nejeví, máme jich doma tunu. Nebudeme naivní, nemyslím tím knihy pro dospělé. Těch bych měla teda taky dost, ale akorát se na ně práší, protože s příchodem dítěte se značně změnil i můj vztah ke čtení, které jsem do porodu milovala. Myslím, že ho pořád miluju, ale bohužel všechny knihy končí někde zahrabané se slovy „někdy si ji přečtu, až budu mít čas“. Jsem zvědavá, kdy to bude.

Každopádně zpátky k tématu. Většina rodičů svým dětem čte, třeba před spinkáním. Já se o to samozřejmě také pokoušela, nesčetněkrát. Jenže Maty to prostě nebaví. Zhruba minutu nebo minutu a půl vydržela u knížek, které vydávají nějaký zvuk nebo svítí nebo se v nich dá různě pohybovat obrázky. Ale když začnu číst nahlas, tak během chviličky do toho začne mluvit. Nezájem o příběh.

Musím říct, že mě trošku trápilo a občas stále trápí. Přece moje dítě musí mít rádo knížky, příběhy, čtení obecně! Já to milovala jako dítě!

Už se umí „podepsat“

Sice tedy nevyniká ve čtení, ale zato v psaní. Představte si, že se už umí podepsat. Naučila se díky dětskému tabletu a nejrůznějších dřevěných hraček obsahujících čísla a písmena skoro celou abecedu. Byť její mozek asi ještě nechápe, že se z těch roztomilých tvarů skládají slova, tak chápe, že A je auto, H je Honza (nebo hovno) a M je Matylda nebo maminka a tak dále. A protože její nejoblíbenější činnost je kreslení dost abstraktního umění, tak jednou přišla a vítězoslavně řvala: „To je Matylda!“ A fakt bylo tam M jako vyšitý.

Další písmenka na sebe nenechala dlouho čekat.

No jo, jenže to mě přivádí na myšlenku: co ty děcka jako dělaj v té první třídě ve škole? Vždyť téhle holčičce ještě nejsou ani tři roky! A já neustále vidím děti nebo slyším jejich příběhy, jak umí ve čtyřech počítat do sta, v pěti téměř psát nebo díky YouTubu hovoří téměř plynně anglicky.

Mám se do toho pustit?

Doba jde šíleně dopředu. Děsí mě to. Jsem zastánce toho, že by se to měly děti naučit správně, tedy ve škole. Tam jim ty milé paňčitelky ukážou, jak se správně píše abeceda i čísla. Správnou techniku a smysl. Nebo ne? Mám se do toho pustit já, když dítě jeví zájem? Nastoupí v šesti letech pak rovnou do pátý třídy nebo co?

Každopádně jsem si teda řekla, že na to půjdu „od lesa“. Nejdřív se naučí teda psát, to do Vánoc zmákneme, pod stromečkem na ni budou čekat nové knížky, a to by bylo, aby s ohňostrojem, a tedy příchodem nejen Nového roku ale hlavně jejích třetích narozenin začala i číst.

Doufám, že tenhle vzkaz berete stejně jako já s humorem. Co už ale vtip není, je, že vy byste si měli rozhodně pod stromeček taky nadělit nějakou knihu! Nejenže je čtení prevencí proti Alzheimerově chorobě, ale když se u toho budete smát, tak vám to zlepší i náladu a možná i celý den.

Takže si koukejte koupit moji knížku. Pro sebe, pro mámu, ségru, tetu nebo kámošku.

Veselé Vánoce!