O vděčnosti. Maličkosti, které se nám často nedostává

Nadáváte na kde co, rádi si stěžujete a zdá se vám, že se máte špatně? Pak čtěte. Možná zjistíte, že se máte lépe, než jste si mysleli...

Každý z nás občas uvízne v nekonečné smyčce povinností, každodenních starostí, v sérii dnů „blbec“ nebo nemoci. Co v tu chvíli děláte? Stěžujete si a kňouráte, že se máte špatně? Zastavme se na chvíli a přestaňme si stěžovat. Možná zjistíme, že se máme mnohem lépe, než si uvědomujeme.

Chřipková sezona byla v plném proudu. Poslední týden jsem strávila v posteli a už jsem se nemohla dočkat, až budu moct zase normálně fungovat. V puse se mi usadila hořká příchuť antibiotik, bolest hlavy mě budila ze spaní, břišní svaly jsem měla namožené od kašle a přeleželé tělo volalo po cvičení. Na mobilu mi pípaly zprávy od další nemocné kamarádky a společně jsme mrzutě nadávaly, jak je nemoc hrozná a že nás brzdí od práce.

Příběh Pozitivních novin

Konečně jsem první den vydržela být chvíli vzhůru a mohla si otevřít notebook. Při brouzdání na internetu jsem narazila na zajímavé webové stránky Pozitivní noviny, které mě zaujaly netradičním obsahem. Četla jsem inspirativní články a pozitivní zprávy známých i neznámých autorů, procházela přidružené projekty a divila se, že jsem o webu dříve nevěděla. Prozkoumávala jsem články a přemýšlela, proč nejsou aktuální. Z textu jsem pochopila, že noviny jsou už několik let „zakonzervované“ a nové příběhy již nevydávají. Zvědavě jsem pátrala po tom, proč tomu tak je. A narazila jsem na příběh, který mi bude ještě dlouho ležet v srdci (a hlavě).

Na optimisticky žlutých stránkách projektu se přede mnou otevřel příběh aktivního a tvořivého člověka, kterému se během jedné vteřiny převrátil život vzhůru nohama. Když pan Pavel Loužecký, bývalý šéfredaktor Pozitivních novin, 26. prosince roku 2010 rozespale zamačkával budík a vstával z postele, určitě netušil, že dnešní den bude něčím výjimečný. Zřejmě se ale stal dnem, na který nikdy nezapomněl.

Na zledovatělé vozovce před domem toho dne nešťastně uklouzl a způsobil si vážný úraz, který ho následně připravil o hlas a upoutal ho na lůžko až do konce jeho dní.

Následující léta jeho života se nesla v duchu pobytu mezi čtyřmi stěnami nemocničního pokoje. Do té doby neobyčejně aktivní vydavatel, šéfredaktor, publicista a koordinátor projektů se srovnával s nezvyklou životní etapou a učil se žít s tím, že je závislý na druhých a nicnedělání je jeho nová pracovní náplň. Zranění míchy zapříčinilo nehybnost těla a končetin, tracheostomie způsobila ztrátu hlasu a jedinou uspokojivou možností komunikace a návratem k psaní se pro něj stala speciální ústy ovládaná myš, která mu zajistila přístup k počítači.

„Mým domovem je bílá postel a pohled na bílý strop.“ P. Loužecký

Pan Loužecký žil v nekonečném kolotoči stále stejných dnů uvězněný v bílé posteli v nemocničním pokoji. Bojoval s pocitem zmaru a nemožností žít aktivní život, který žil doposud. Přesto se ale nevzdával. Zůstával vděčný za lásku a péči svým nejbližším a personálu v nemocnici. Stále věřil, že se uzdraví a doufal v malé zázraky, třeba v obnovení hybnosti rukou, která by mu dovolila opět pracovat.

Zázraky se ovšem nestaly. Po třech letech od nešťastné události, ve věku pouhých 53 let, svému zranění podlehl. A jak jsem se dočetla dále, Pozitivní noviny prakticky zemřely s ním.

Ve svém posledním článku vzkázal svým čtenářům:

Roky strávené na lůžku mi nikdo nevrátí a můj život není nekonečný. Uvědomuji si to každý den více a více a vážím si každé hodiny, kdy mne nic nebolí a je mi poměrně dobře.

Mějte se moc krásně.

Važte si každého dne, který prožijete ve zdraví. To je nejcennější, co máte.

Více vděčnosti

Stránky jsem zavřela s pocitem provinilosti. Najednou se mi všechny starosti a „nepříjemnosti“ zdály směšné a nepodstatné. Pan Loužecký nemohl pozdravit svou rodinu, dát si kávu, postavit se k oknu a vychutnávat krásný den. Já můžu.

Ráno jsem zapila poslední léky a těšila se, že budu moct brzy zase ven. Tuším, že příběh pana Loužeckého bude na delší dobu to první, na co si vzpomenu, až si někdo v mém okolí (nebo já sama) bude zase na něco stěžovat.

Až příště budeme brblat, co nám chybí, zkusme se na chvilku zaměřit na to, co máme. Možná zjistíme, že toho není málo. A že to nemusí být napořád. Nezáleží na tom, v jaké situaci se zrovna nacházíme. Vždy existuje vysoká pravděpodobnost, že jsou na světě lidé, kteří by si s námi naše místo rádi vyměnili…

Zdroj: Pozitivní noviny

Foto: Pixabay